O prázdninách jsem jel Vltavu. V kempu jsem si povídal s Pavlou a Tomášem. Pavla je pokřtěná, ale v Boha nevěří. Ptala se, jak dlouho bude muset chodit její nevěřící kluk na přípravu na křest, aby mohli mít svatbu v kostele. Tomáš chodil z donucení na náboženství. Co do počtu obětí srovnává církev s Hitlerem. Je rád, že šel včas "od toho" (od církve). Připomněli mi, jak je církev pokřivená. Naštěstí si už nemyslíme, že v nebi budou jen katolíci. Papež se omluvil za hříchy církve. Přesto se pořád setkávám s někdy zbytečnou, jindy sprostou církevní praxí. Nemám důvod ji omlouvat, ani se s ní smiřovat.

Nechejme pohanství

Už ve Starém zákoně se mluví o nevěrném lidu, který opustil Hospodina. Uvědomuji si, že církev, ve které jsem vyrostl, nestála vždy na Kristu. Stále více se opírá o pohanské základy. Apoštolská služba se zaměnila za kněžskou. Zkusme se podívat paralelně na kněze a třeba na šamany. Jejich zaměstnáním je obětovat, posvěcovat a dělat prostředníky mezi bohem a lidem. Potřeba posvátného, která si chce boha přiblížit a uchopit, vychází z lidí. Kněžská služba obnášející náboženské výkony ji podporuje. Činí kněze nepostradatelnými. Myslím, že posvěcení lidé, věci a místa do křesťanství nepatří. Židovští kněží přinášeli obět Hospodinu. Poslední nezastupitelnou, úplnou a v pravém slova smyslu jedinou obět přinesl Ježíš.

Nedělejme náboženské výkony za peníze

Když přijdeme do kostela, setkáme se s nastavenou rukou dřív než s rukou podanou na pozdrav. Ve většině kostelů se vybírá na mši a pokladničky nejsou daleko ode dveří. U nás ve farnosti je obvyklé, že někdo přijde za panem farářem a chce sloužit obět mše za nějakou osobu nebo nějaký úmysl. Něco za to panu faráři dá, on to dá na kostel. Provoz samozřejmě není zadarmo. Ale působí to na mě pořád jako z dob, kdy měla církev pro náboženské výkony ceník. Dodnes církev neopustila praxi odpustků, při které rozděluje z pokladu Kristovy oběti a utrpení svatých věčný život. Dnes už se za něj neplatí, ale vyžaduje se náboženský výkon, jakási protislužba typu modlitby nebo návštěvy posvátného místa.

Nekřtěme nevěřící

Křest je velmi podobný svatbě. Při křtu člověk vyznává víru. Odpovídá na Boží ANO svým ANO a přijímá jméno Kristův / Kristova. Zároveň říká ANO křtěnému církev a zejména mu říká ANO jeho společenství, kam přichází. Křtěný přijímá církev s jejím posláním, historií, slabostmi i zaslíbením a říká jí ANO. Praxe křtu upadla do té míry, že křtíme zpravidla nevěřící děti bez jejich ano. Taky jsem byl pokřtěný v dětství a rodičům to nevyčítám. Sám bych dal přednost vědomému křtu, před domnělou milostí, bez které by mohlo přijít dítě do pekla. Víru při křtu nemluvňat nevyžadujeme, postačí víra někoho jiného. Ovocem křtu lidí bez jejich vědomí je církev v bezvědomí.

Nesnažme se, aby byli ostatní stejní jako my

Hlásání desatera není naším hlavním posláním. Je známo, že církev zabila mnoho lidí. V církvi zneužíváme děti a krademe. Příklad z farnosti: Nedávno z naší fary v podstatě zcizil obrazy generální vikář Socha, který zařizuje na biskupství galerii. Farář byl nejdřív proti. Pak se ale dozvěděl, že by mohl být přeložen do jiné farnosti a obrazy nakonec sám odvezl. Generální vikář Socha, který spolurozhoduje o personálním obsazení diecéze, je uveden v seznamu agentů STB. Generálním vikářem ho zvolili po revoluci vikáři, jeho tajná spolupráce jim nevadí. Buďme si vědomi svých slabostí při prosazování protipotratových zákonů a norem pro církev i společnost. Taky si myslím, že jedním papežem nařízená povinnost celibátu selektuje a izoluje služebníky církve a činí z ní sektu. Zmíněný středověký papež byl celibátník a dosáhl toho, že další služebníci církve musí být stejně jako on celibátníci. Celibát může být přínosem a svědectvím, ale nemá být povinně volitelným břemenem.

Nevnucujme své náboženství

Příkladem náboženského obtěžování je rozmísťování náboženských materiálů do hotelů a nemocnic. Bible není propagační materiál určený nevěřícím. Nedemonstrujme náboženskou příslušnost na náměstích.

Neúřadujme

Kristus nezaložil úřad ani seminář. Za apoštoly si vybral kupodivu převážně lidi nevzdělané. Nebyli to kněží, představení synagog, ani lidé bez závazků. Většinou si povolal rybáře od rodin (s rodinami), vodil je s sebou a učil je. Co by se naučili bohoslovci od biskupa, který věnuje hodně času úřadu, konferencím, radám a komisím v rámci ČBK, přípravám a schvalování dokumentů? Asi by ve farnostech začali úřadovat, schůzovat, vydávat dokumenty, světit zvony, betlémy a rozjímat nad postavením farnosti v EU.

Nemodleme se bez vědomí

Neberme Ježíšovu modlitbu nadarmo. Docela pohansky obětujeme modlitbu Otče náš třeba na úmysl Svatého otce nebo za pěkné počasí. Ale v té modlitbě se nemluví o Svatém otci ani o počasí. Něco říkáme a něco jiného přitom myslíme a chceme. Běžně to dělají jen podvodníci nebo opilci. Jsme notoričtí pohané, kteří si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov.

Mluvme spolu

V církvi se prakticky nemluví o víře. Liturgie je bohužel tak uspořádána, že lidé spolu nemluví, ani nemohou. Nekladou si otázky a nehledají odpovědi. Kněz má řeč a po ní se přečtou něčí přímluvy. Kromě organizovaných společenství není zvykem se modlit. Kdyby za námi přišel domů soused z kostelní lavice a chtěl by se modlit, velmi by nás překvapil. Nejsme zvyklí o víře mluvit mezi sebou, natož s lidmi hledajícími. Pavla a Tomáš mají na církev svůj názor a chtěli o ní mluvit. Vyměnit si zkušenosti může být užitečné.

Autor je členem Vysokoškolského katolického hnutí Brno. Pracuje na Ústavu krajinné ekologie Mendelovy zemědělské a lesniské univerzity v Brně.

Článek vyšel ve zkrácené podobě v rubrice dopisy magazínu AD.