Dne 3. října 2003 byl na stránkách Magazínu ChristNet.eu v rubrice Areopag zveřejněn článek pana Ladislava Hanuše Přestaňme s nevěrou. Co se týká jednotlivých odstavců, s většinou názorů nemohu souhlasit, asi jako většina praktikujících věřících a těch, kdo skutečnou vírou žijí, nicméně je to názor, který někdo má a lze o tom polemizovat a diskutovat. Někdy s někým ovšem stejně bezvýsledně. Je smutné, že někdo víru chápe takto a zaujímá k ní podobný postoj.

Musím se však ohradit proti nepravdivým skutečnostem, které pan Hanuš uvedl v odstavci s titulkem Nesnažme se, aby byli ostatní stejní jako my. Pan Hanuš tam uvedl: "Příklad z farnosti: Nedávno z naší fary v podstatě zcizil obrazy generální vikář Socha, který zařizuje na biskupství galerii. Farář byl nejdřív proti. Pak se ale dozvěděl, že by mohl být přeložen do jiné farnosti a obrazy nakonec sám odvezl. Generální vikář Socha, který spolurozhoduje o personálním obsazení diecéze, je uveden v seznamu agentů StB. Generálním vikářem ho zvolili po revoluci vikáři, jeho tajná spolupráce jim nevadí." Tolik přesná citace.

Nevím, odkud pan Hanuš tyto informace čerpal, nicméně bych chtěl celou situaci uvést na pravou míru. Předně: na faře, kterou má pan Hanuš na mysli, jsem nikdy nebyl. Až po zveřejnění tohoto výše uvedeného článku jsem zjistil, že na upozornění obyvatel a na základě pověření diecézního biskupa vykonal na zmíněné faře prohlídku diecézní konzervátor a vedoucí biskupské knihovny.

V zápisu pořízeném z této kontroly se uvádí: "Většina obrazů je neodborně uložena a v havarijním stavu. Navíc budova fary je opatřena jednoduchými, snadno překonatelnými zámky. Místnímu panu faráři byla nabídnuta možnost uložení předmětů uvedených v seznamu v depozitáři biskupství s tím, že by pochopitelně zůstaly majetkem farnosti, což odmítl. Proto mu byl doporučen urychlený převoz předmětů starožitné povahy na bezpečné místo s tím, že nadále podléhají kontrole pracovníků památkové péče, což se týká i jejich odborného uložení".

To vše bylo i tak provedeno. Postup pracovníků biskupství v této záležitosti byl tedy zcela pochopitelný a v souladu s předpisy i morálkou. O tom všem jsem se dověděl, jak je výše uvedeno, až po zveřejnění článku.

Dále se pan Hanuš zmínil, že je mé jméno uvedeno v seznamu agentů StB. Sám dobře ví a po zveřejnění článku jsem ho na to i upozornil, že jsem nikdy nebyl vědomým spolupracovníkem StB. Tato skutečnost vyšla najevo a byla prokázána i v soudním řízení, v rámci něhož byla podána celá řada důkazů. V rozsudku Městského soudu v Praze, 32C 217/93 z 28. 2. 1994, který nabyl právní moci dne 13. 4. 1994, je uvedeno, že jsem "v centrálním registru StB veden jako tajný spolupracovník neprávem". V oficiálních seznamech vydaných Ministerstvem vnitra ČR je tato skutečnost poznamenána.

Na rozdíl od pana Hanuše jsou tato sdělení podložena jednak skutečností, ale i písemnými záznamy.

Je na zvážení, jak na tyto pomluvy reagovat. Ohrazovat se, psát protidopisy, hájit se, nebo se domáhat soudně omluvy? Žádal jsem pana Hanuše a byl bych rád, kdyby celou záležitost pravdivě vysvětlil, bohužel se tak nestalo. Pro každého racionálně smýšlejícího člověka jistě postačí jasné stanovisko. Vysvětlením skutečnosti má i pisatel šanci zachovat si čistý štít. Jsme lidé chybující a zdroje informací nemusí být vždy spolehlivé a objektivní.

Mrzí mě, když lidé považují za směrodatné zprávy ze zdrojů - jak se říká – "jedna paní povídala", a když nedbají na svědomí druhých i na to, co je potvrzeno svědectvím jiných, třebas i soudních výroků. Těmito postoji se určitě nepřispívá k ozdravení současného světa. Pro někoho bohužel platí "kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde" a kdyby byli přesvědčováni horem dolem, stejně je nikdo nepřesvědčí - viz velekněží po zmrtvýchvstání Páně.

Autor je generální vikář Královéhradecké diecéze