Silná slova Prokopa Remeše, která v hojné míře použil na adresu Českého statistického úřadu v případě výsledků sčítání 2001, si vyžadují uvést jeho tvrzení na pravou míru. Proto se obracím několika poznámkami k obsahu textu na čtenáře, aby mohl věc posoudit sám.

Formulace otázky týkající se náboženství a víry nebyla provedena, jak řekl pan Remeš, "nešikovně". Znění a rozsah otázky včetně vysvětlivek se podrobně diskutovaly v rámci Českého statistického úřadu (ČSÚ), konzultovaly se s odborníky a především též s představiteli církví a s odborem církevní politiky Ministerstva kultury ČR. V rámci tzv. pilotáže se ověřovaly před sčítáním na vzorku asi 15 tisíc domácností v celé republice.

Především pro čtenáře, nikoli pro sociology, ještě doplňuji, že při konečné stylizaci otázky byli autoři limitováni nutností srovnatelnosti otázky se zjištěnými údaji o náboženství v předcházejících sčítáních a také výrazně omezeným prostorem na sčítacím listu.

"Neuvěřitelný a šokující padesátiprocentní rozdíl", slovy pana Remeše, v případě dvojích dat za společnost Svědci Jehovovi rozhodně tak nepůsobí. Rozdíl je pouze v tom, že podle určitých principů a zásad vedená evidence společnosti Svědků Jehovových udává 16 tisíc členů, zatímco na naši otázku k jaké církvi, společnosti či víře se hlásíte odpovědělo svobodně, podle svého uvážení, 23 000 osob.

Nic více a nic méně. Oba údaje vypovídají pouze o tom, že jde o dva zcela různé prameny, které při jejich propojení mohou jen přesněji charakterizovat význam a váhu této náboženské společnosti. Společnost má prostě více příznivců než členů. To potvrzují i naše informace o tom, že není vedena evidence všech členů. Uváděných 16 tisíc představuje pouze jejich aktivní část, nezahrnuje např. děti, ale i některé další osoby hlásící se k této náboženské společnosti.

Obdobně je tomu při srovnání dat sčítání a údajů ze sociologického výzkumu Evropského hodnotového systému (dále jen výzkum hodnot). ČSÚ se ve sčítacím listu občana ptá: jste bez vyznání, jste věřící - k jaké církvi, náboženské společnosti nebo víře se hlásíte, přičemž plnohodnotnou odpovědí je i možnost na otázku vůbec neodpovědět. Ve výzkumu hodnot zní otázka z bloku náboženství naprosto jinak. - Nezávisle na tom, zda chodíte do kostela nebo ne, mohl byste říci, že jste věřící, nevěřící, přesvědčený ateista.

Otázka ve sčítání záměrně částečně slučuje objektivní církevní příslušnost se subjektivním přesvědčením o víře, tedy zjednodušeně má dokonce širší záběr než obecně chápaný pojem věřící. Podstatná diference je také v alternativě odpovědi, kde sčítání používá pojem bez vyznání, zatímco ve výzkumu hodnot to jsou dva pojmy - nevěřící a přesvědčený ateista. Zatímco při sčítání uvádíme odpověď nezjištěno, v roce 2001 to byla téměř desetina všech obyvatel, u výzkumu hodnot se s touto odpovědí samostatně nepracuje.

Bez ohledu na kvalitu společnosti, která provedla výzkum hodnot (SC&C patří nepochybně k velmi seriozním agenturám), je jistě rozdíl mezi zjištěním realizovaným na vzorku 1908 osob a odpověďmi 10 milionů 230 tisíc sečtených obyvatel. Podstatné je také to, že sčítání se provádělo zásadně formou sebesčítání, kdy každý občan vyplňoval odpovědi sám za sebe. Naopak u výzkumu hodnot se jednalo vždy o rozhovor vedený mezi tazatelem a dotazovaným, kdy otázka mohla být vždy podrobně vysvětlena. Pokládána byla přitom v rámci velmi rozsáhlého rozhovoru, v případě náboženství např. v bloku celkem sedmnácti skupin otázek. Důležitým rozdílem je rovněž časový posun. Výzkum hodnot byl prováděn již v roce 1999, zatímco sčítání o dva roky později.

Je zřejmé, že se ze strany pana Remeše jedná o špatné pochopení získaných výsledných dat a jejich chybné interpretování. ČSÚ ze sečtených údajů vyplněných na základě rozhodnutí každého občana zjistil, že počet věřících - osob hlásících se k církvi, náboženské společnosti nebo víře, skutečně proti roku 1991 poklesl. Pokud necháme mluvit čísla, o více než 1,2 milionu osob.

U výzkumu hodnot citovaného panem Remešem, při jeho přesném vyhodnocení, počet věřících stagnoval. Uveďme opět čísla - 42,8 % věřících v roce 1991 a 43,2 % v roce 1999, a to včetně přepočtu nezískaných odpovědí, které procento zvýšily. Zcela odlišný je obsah pojmu věřící.

Zatímco při sčítání se sečetli zejména věřící s církevní příslušností, včetně těch, kteří se hlásí k víře, v případě výzkumu hodnot jde zcela jednoznačně o subjektivní vyjádření blíže neurčené víry, a to bez přímé vazby na konání jednoho ze základních náboženských úkonů – pravidelnou návštěvu bohoslužeb.

ČSÚ nepopíral ani nikde nezamlčoval skutečnost, že se od dob první republiky v podstatě nemění podíl římskokatolické církve na počtu všech věřících. S mírnými výkyvy se pohybuje přibližně stále nad čtyřmi pětinami. Co je však pro objektivnost třeba říci a co neuvedl pan Remeš, že počet osob hlásících se k římskokatolické církvi poklesl v roce 2001 oproti roku 1991 o více než jeden milion osob, tedy přibližně o jednu třetinu.

Doplňme k tomu ještě, že řada představitelů této církve reagovala na tato data sčítání realisticky a bez emocí, neboť znají skutečnost. Cituji proto na závěr slova biskupa Václava Malého "...už po prvním polistopadovém sčítání jsem upozorňoval na to, že toto číslo neodpovídá skutečnosti. Kde by se tady vzaly čtyři miliony katolíků?".

A tak končím celou repliku biblickým "kterakž vidíš mrvu v oku bratra svého, a v oku svém břevna necítíš?".

Autor je pracovník Českého statistického úřadu