Pro mne osobně jsou české koledy snad nejlepším způsobem, jak znovu po roce, který se překulil a pominul, vniknout do spirituality vánočních svátků. Ale není to vůbec snadné. Svět je svou podstatou vzdálen radostné zvěsti, zmítá se v krvi, úzkosti, zmaru a zločinu, a my jsme s ním srostlí pupeční šňůrou hříchu.

Cokoli máme nebo očekáváme, všechno nám bude dříve či později vzato. Ve chvílích jasného vhledu, které jsou vzácné v mládí kvůli povrchní pýše a ve stáří kvůli pyšné strnulosti, vidíme sebe sami jako znetvořené anděly bez křídel, ba často s tělem červů. Myšlenky a potřeby dne jsou do lidské duše vryty jako řetězy, jež za desítky let vrůstají do nitra svalů. Neboť jsme oblouzeni sny i obavami, nezbývá nám, než spěchat za studeným světlem budoucnosti, a to nás pohlcuje ve věčnou temnotu. Díky tomu všemu je obtížné vracet se k vánočnímu poselství, ale zároveň bez toho všeho mu nelze správně porozumět.

Stromeček, rodinná pohoda, dárky, nevšední zážitky, sváteční jídlo... to vše pomine a zmizí. Ba ani fotky nemohou nic zachránit. A přece všechny lidi dobré vůle spojuje naděje v to, že láska nakonec zvítězí, že vytrvá navěky; ta obyčejná, konkrétní, nejtěžší láska, jež v našich příliš lidských srdcích jen obtížně klíčí a jež nás jen těžko vede v zmatku světa svým směrem.

Narození Božího Syna v betlémských jeslích je fascinujícím svědectvím, že hluboká naděje tisíců pokolení nebude zklamána. Do pustoty světa vnikl živý a teplý paprsek, vzešlo slunce, v kolébce ležel Mesiáš. Jít za ním do Betléma, stále se vracet k radostné zprávě o tom, že se narodil, vnitřně ji pochopit, proměnit v jejím ohni svůj život, tady je ona dynamika vánočních svátků a jejich hluboká spiritualita. Co je však cesta do Betléma? Vydejme se na ni, jen tak ji pochopíme . Staré svědectví koled nás při tom povede.

Fyzicky samozřejmě za narozeným Kristem do Betléma přijít nemůžeme, již zhruba dva tisíce let uplynulo od jeho nanebevstoupení. Naše cesta bude tedy duchovní, celý prostor našeho života se zorientuje k jedinému středu, totiž k Betlému, ke Kristu. Za okny jsou mdlé zimní dny, noc převažuje a prohlubuje pustotu nahých stromů, jednotvárných pastvin a polí, nebo špinavých měst.

Poutník se i přes své dobré oblečení cítí ohrožený mrazem, zvláště když se prodírá v hluboké noci vánicí a pouze tuší správný směr. Vydat se k Betlému znamená vzít na sebe toto riziko, přitakat Bohu jako Abrahám nebo Maria. Jediné, co víme, je to, že nás čeká jakési fascinující neznámo.

Nikdo nedovede definovat, pochopit, pojmout podstatu Božího Syna, ale je docela jasné, co pro nás znamená – je to jasné z toho, že jsme se vydali na cestu za ním. Dokud jsme to neučinili, připadalo nám samozřejmé, že žijeme v uzoučké kleci svých horizontů, nyní však jako bychom procitli ze sna.

Pohled na hvězdy je opět vzrušující, věčnost už není prázdným slovem, jež hobluje naše mozky, konečně můžeme zastavit útěk před otázkami, aniž bychom na ně dokázali odpovědět; vyšli jsme totiž k Betlému a naše pouť je nadějí v něco zcela rozhodujícího. Ale jak bychom mu mohli jít vstříc jen proto, abychom se později zase vrátili? To by znamenalo velké podcenění vážnosti otázek, cesty i jejího cíle. Kristus není senzace, není ani výhodným nákupem nebo pouhým zdrojem moci a poučení. Podobáme se teď nikoli bytostem, jež v neustálém kroužení kolem středu svých zájmů provozuji všelijaké činnosti, nýbrž spíše tomu, kdo se odpoutal od pozemské gravitace a letí za jakýmsi silným světlem do světů naprosto jiných. Už nejde o souřadnice našich dnů, ale jde o věčnost, o vesmír, o spásu. I proto bychom byli na omylu, kdybychom velikost všech těch událostí chápali pozemsky a chtěli je odít do pompy lidských hermelínů, do lesku estrád, do přepychu, blahobytu a slavnostního pohodlí. Kdo takto pojal Vánoce, ten zůstal stále na tomtéž místě, nikam nevyšel. Cesta do Betléma je naopak prostá jako vánoční koledy.

Není třeba zdobit naše obydlí, Ježíš už za námi přišel, teď je řada na nás, abychom se vydali my za ním. Ale co mu doneseme jako dary? Proč vůbec v koledách tak často slyšíme právě o tom? Mohlo by se zdát, že i ony zůstaly na materiální úrovni, ale není to pravda. Když se nad jejich texty znovu zamyslíme, vyjde najevo zajímavá věc: lidé s sebou berou ty nejprostší věci, jako jsou vejce, mléko, ovce...

Boží Syn narozený v betlémském chlévě dost možná zrovna tyto věci opravdu potřeboval, díky tomu jsou výrazem upřímné starosti, zájmu, potřeby jej uctít nikoli jen formálně. Ne jen dát najevo, že si ho ceníme, nýbrž pomoci mu. Vzhledem k tomu, že reálný Ježíš byl v době vzniku koled již dávno na nebesích, jsou dary součástí duchovního rozměru cesty. Odhlížejí od sebestředné nepodstatnosti a od snadného setrvání ve vlastním pohodlí, míří naopak k vlastnímu cíli Vánoc. Nuzní, říká slavná koleda, třeba jenom zazpívají; každý vyjde z toho svého a neukryje se v tom svém jako v nějakých zákopech. Ten šťastný příběh o příchodu Mesiáše totiž není naivní pohádkou, jež nás zahřeje u srdce a na niž při návratu do drsného, cynického světa máme zapomenout. Bůh přišel za námi, aby za nás umřel, aby byl vysmán, popliván a ukřižován. Vánocemi začíná bolestné, ba strašné svědectví o tom našem světě, na kterém tolik lpíme. Bůh do něj vstoupil jako člověk, neboť nás miluje, natáhl k nám ruku a naše cesta je chopením se jí, je vykročením k němu.

Koledníci chodili mezi domy, sníh křupal pod nohama, v té tiché a svaté noci se mohlo zdát, že i okolní stromy, i zvěř, ba všechno tvorstvo si připomíná spolu s námi, západními křesťany, zrovna v tento den narození Krista. Ale mohlo samozřejmě také pršet, boty se mohly nořit do mazlavého bláta, mohlo být i tehdy to naprosto nevánoční počasí.

Nádherné vize a iluze jsou příliš málo. Stačí mít ten veliký, krásný dar snění, aby se nám nikoli jenom Vánoce za jakéhokoli počasí, nýbrž i všední dny zdály nabité čímsi nádherným. Tady je inspirace k jedné velmi důležité myšlence. Jistěže mnozí koledníci mohli chápat svůj zpěv a to, co koledováním získali, jen povrchně, vánoční obdarovávání má však být ukotveno v lásce. Boží Syn je víc než pouhý důkaz Boží lásky k nám, on je i výzvou, abychom se milovali navzájem, aby se láska stala podstatou našich životů. Proto pojďme do Betléma spolu. I ti, kdo nechtějí jít, kdo třeba dokonce lásku odmítají, kdo jí nevěří, také ti budou v našich srdcích s námi. Sníme-li, snažíme-li se činit Vánoce, nebo celý život krásným, pak nechť je to právě kvůli tomu. Ačkoli nedovedeme de facto změnit podstatu světa, můžeme ho proměňovat: především prakticky, a pak i svou vizí. Vizí, která nezakrývá pravdu, ale ukazuje cíl a kochá se z něj už nyní.

Začali jsme cestu, již stále znovu začínáme, stále jsme na ní a ona zabere celý náš život; vede nás daleko za jeho horizont, za horizont smrti a časnosti. Ale co bychom mohli nalézt už nyní, o těchto Vánocích? Šli jsme za světlem, za rozhodujícím tajemstvím, za podstatou celého univerza... a nalezneme čerstvě narozené dítě. Úplně stejně jako ti pastýři. Toto dítě a smysl jeho příchodu na svět asi nejlépe pochopíme, když pomyslíme na ty, pro něž a s nimiž (ať už jsou fyzicky přítomní nebo nejsou) slavíme vánoční svátky, chystáme štědrovečerní večeři, dáváme si dárky a zpíváme koledy. Neboť to je ta láska, Mesiášovo tajemství, právě ji jsme se cestou učili obnovit v našem nitru a v ní myslíme stejnou měrou na všechny lidi světa, ba na celý kosmos, protože Mesiáš přišel, aby uzdravil všechny a všechno.

Dovolte mi, abych Vám všem popřál krásné Vánoce. Chvála na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Vánoční zamyšlení.