Novoroční poselství kardinála Vlka

Je přirozené, že člověk bilancuje, hodnotí, ohlíží se zpět, ale také dělá nové plány, nová osobní předsevzetí, hledá nová východiska, směr. Někdy má tendenci vidět současnost i budoucnost spíše černě, všímat si více toho, co je negativní. Pro tento náš pohled a sklon spíše k pesimismu snadno nacházíme mnohá zdůvodnění. Ale to zde dělat nechci, i když by to možná bylo snadné a nacházelo by to i u mnohých vřelý souhlas. Přes všechny současné analýzy a statistiky se snažme dívat pozitivně.

V každém z nás – pokud máme normální duchovně zdravé srdce – je více či méně hluboko skrytá touha po dobru, po lásce, po rozvoji vlastní osobnosti, touha jít dál, dosáhnout ve svém životě výš, ale i snaha odstranit nedostatky, napravit to, co se nám nepovedlo, odčinit chyby: to, co cítíme ve svém životě jako nedobré, jako tíživou vinu. Nemálo takových osobních zpovědí jsme možná četli nebo slyšeli... A naopak, působí nám bolest, když někdo nechce svou vinu, své chyby uznat. Myslím, že bychom se na těchto, třeba hluboko skrytých touhách lidského srdce, s většinou společnosti shodli. Není-li srdce zatvrdlé a svědomí udupané, aspoň v koutku svého nitra si to přiznáváme, i když třeba nemáme odvahu přiznat to před druhými. Sestupme na chvíli do "ráje svého srdce", jak říkával Jan Amos Komenský.

Jako křesťan nemám v úmyslu v této chvíli mluvit jen o poměrech v politice, či ekonomii – to ostatně není má úloha, aspoň ne pro tento okamžik. Chci mluvit o duchovním rozměru člověka, o jeho touhách, o transformaci srdce. I když snad mohou někomu použitá slova znít velmi současně, přesto již vycházejí z tradice křesťanské víry i z duchovní tradice našich zemí. Co významného vykonali sv. Cyril a Metoděj, sv. Václav, Vojtěch, jaký byl význam Karla IV.? Naši věrozvěstové a světci přinášeli národu víru v Boha, který je láska, víru v dobro - nový styl života, který nevycházel z nenávisti a násilí... O totéž usilovali i reformátoři, jako byl Mistr Jan Hus a řada postav v jeho linii: Jiřík z Poděbrad, Jan Amos Komenský a další. Ti všichni se snažili kultivovat duši národa.

Jistě souhlasíte, že kultura srdce, kultivace duše člověka – je jeden z největších úkolů, který stojí před námi, před každým z nás, má-li být naše budoucnost smysluplná. O jeho opodstatněnosti – myslím – není pochyb. Nutnost kultivace srdce nám denně připomíná život okolo nás, připomínají nám ji i média, která náš pohled rozšiřují. Jsem přesvědčen, že právě tato skutečnost – kultura nitra člověka, jeho myšlení a jednání - je i důležitým a nepostradatelným základem úspěšnosti našeho konání, jakékoliv naší činnosti. Kdybychom pro označení tohoto úkolu hledali nějaký název či slogan, řekli bychom: "Hledat ztracenou duši národa."

V uplynulých dnech jsme slavili vánoční svátky. Celá obchodní síť jim dělala propagaci už s velkým předstihem. "Vánoce zachvátily celý národ," hlásal jeden novinový titulek. A jistě tomu tak v mnoha směrech bylo. Proto si tu dovoluji odvolat se na celonárodní zkušenost právě prožitých svátků: zkušenost radosti z toho, že jsme někoho blízkého obdarovali, že jsme byli obdarováni. Dostali jsme od přátel tolik přání, prožili jsme svátky v atmosféře pohody, porozumění - snad i smíření – v rodině, mezi přáteli, v různých společenstvích. Zaslechl jsem hlas: tak by to mělo být i ve všední čas roku. Ano, ale každý den není svátek, oponoval jiný povzdech. Jistě. Ale tu atmosféru vytvářejí lidé, a je k ní zapotřebí nějakého silného impulsu. Vánoce a jejich tradice nepochybně takovým silným impulsem je. Jejich kořenem je oslava skutečnosti, že Bůh přišel v lidské podobě mezi nás, že Ježíš nám všem přinesl radostnou zprávu: Bůh má člověka rád a je s ním ve všech jeho situacích solidární. Je mu blízko. Nad touto radostnou zprávou tehdy lidé nefilozofovali, ale většina chudých a ubohých – těch, kteří se cítili sami, ponecháni na pospas silnějším, mocnějším - a nevím ještě jaké moci - lidé žijící ve strachu o svou existenci, lidé porobení, utlačení životem, lidé bez naděje – ti všichni uslyšeli: Bůh tě má rád! Je s tebou solidární a na každém z vás mu záleží... A když uviděli Ježíše, jak uzdravuje nemocné a sytí hladové, uvěřili jemu i jeho radostné zvěsti. Tato radostná zvěst – cizím slovem evangelium – zní po 2 tisíce let a je stále přijímána těmi, kteří uvěřili. Během prvních staletí křesťanství uvěřilo v římské říši evangeliu právě nejvíce lidí chudých, utlačovaných, otroků... Ale ti, kteří uvěřili, přijímali za svůj nový styl života, jednali podle Ježíšova učení: projevovali druhým lásku, dobrotu a milosrdenství tak, jak slyšeli v evangeliu, že jednal Bůh. A postupně měnili svět kolem sebe...

Během staletí pak byly Vánoce obklopovány různými zvyky, které souvisely s jejich obsahem: vzájemné obdarovávání, bohatě zdobený stromeček, jako symbol Boží štědrosti... I když nejhlubší motiv vánočních svátečních zvyků je dnes mnohými zapomenut a oni napodobují Boží způsob a Boží dobrotu anonymně, aniž si tyto souvislosti uvědomují, tak přece vzájemná otevřenost, láska a radostnost jakoby vytvářely kolem nás jiný svět. Máme možnost vždy znovu udělat zkušenost, jaký by mohl být svět, kdyby měl za základ vánoční styl chování. Kdykoliv byl v dějinách člověk ochoten osvobodit se od svého sobectví, překročit sám sebe a vyjít z uzavřenosti svých osobních, omezených zájmů, objevily se záblesky té atmosféry, kterou prožíváme o Vánocích. Nemusíme chodit hluboko do dějin, vzpomeňme třeba na atmosféru konce roku 1989. Takové věci však vyžadují úsilí a vědomé nasazení... Cestu tímto směrem otevřel svým příchodem a životem Kristus. Mnoho lidí se tehdy za ním vydalo. Kdykoliv člověk opustil tuto cestu, mělo to neblahé následky. Mnohé jsme my starší zažili bolestně i na vlastní kůži. I dnes víme o těch, kteří neměli to štěstí, aby mohli Vánoce prožít v bezpečí sváteční pohody, ale naopak. I na ty je třeba na prahu nového roku pamatovat.

Také dnes se tím naznačeným směrem ubírá ve světě mnoho lidí. Svou prací tudy jdou například lidé pracující v církevních charitách, diakoniích, v dalších nestátních humanitárních organizacích i mnozí jednotlivci. Svou nezištností a láskou dávají mnohým zakusit dobro a snad i trochu štěstí, které je dotekem Boha (předchutí ráje). Jsou tu i celá společenství, včetně nových hnutí v církvi, která cíleně žijí tímto stylem života a zakoušejí, že zdrojem radosti a pokoje v srdci jsou jakoby stálé Vánoce, to znamená tajemná, stálá přítomnost Ježíše v jejich středu podle jeho slova: kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich. I když nejde o nějaký globální velikášský projekt, je to znamení nové cesty, naznačení správného směru...

Proč je člověk na této cestě evangelia sám naplněn radostí, proč je šťasten? Protože styl života v lásce, dobrotě, otevřenosti vůči druhým odpovídá naší nejvlastnější identitě, tomu, čím máme být. Tímto stylem života člověk rozvíjí sám sebe, kultivuje své nitro, nachází svou totožnost. Na člověku, na jeho srdci totiž mnoho záleží. Na každém srdci. O jeho změnu jde, o změnu kultury jednání člověka. Tato změna začíná, když osvobodíme své srdce pro lásku... Je třeba začít zdola, ve svém nitru, u sebe. V tom smyslu nelze vydat žádná nařízení, zákony tu nejsou účinné. Parlament tady nepomůže.

To je má myšlenka položená na práh nového roku s přáním, aby se jí aspoň někdo chopil, zkusil tou cestou jít a našel na ní i pro sebe vnitřní radost a pokoj duše jako potvrzení její správnosti...
To je i mé přání do nového roku.