Nejdříve si musíme objasnit, co to vlastně jsou hříchy proti Duchu svatému. Obvykle se uvádí těchto šest hříchů proti Duchu svatému – opovážlivé spoléhání na milosrdenství Boží, zoufalství, boj proti poznané pravdě, závidění milosti Boží bližnímu, zatvrzelost srdce, neboli zatvrzené setrvávání ve stavu hříchu a nekajícnost až do konce.
Jak vyplývá z výše uvedeného, jedná se o hříchy, v nichž je obsaženo pohrdání Bohem, pohrdání nadpřirozenými dary, které hříšníka vedou k pokání a k odpuštění hříchů. Člověk, který pohrdá milostí Boží, rouhá se Duchu svatému, jemuž záleží na každé duši a touží všechny přivést k pravdě a pravému dobru. Ježíš Kristus o těchto hříších řekl, že nebudou odpuštěny ani na tomto ani na onom světě. Jejich neodpustitelnost není však z hlediska Božího, nýbrž z hlediska hříšníka, protože je v nich skryto předsevzetí hříšníkovo, že nebude činit pokání a nebude prosit Boha o odpuštění. Pokud ale hříšník poznal, třeba i po dlouhých letech, škodlivost svého smýšlení a jednání, změnil své smýšlení a litoval svých hříchů, může mu být odpuštěno.
Pro udělení kněžského rozhřešení platí pravidlo, že v nebezpečí smrti může každý kněz udělit rozhřešení ode všech hříchů. Mimo tuto situaci platí pravidlo, že katolický kněz musí mít udělenou tzv. zpovědní jurisdikci. Nemůže udělit rozhřešení od hříchu proti šestému přikázání osobě s níž se tohoto hříchu dopustil.
Některé těžké hříchy ale také doprovází církevní tresty – tzv. censury a to exkomunikace, interdikt a suspenze. Některé tyto tresty jsou vyhrazeny Apoštolskému stolci - jako např. za zneuctění Nejsvětější svátosti oltářní, fyzické násilí na papeži, porušení zpovědního tajemství a podobně.
Jiné církevní tresty jsou vyhrazeny ordináři – jako např. za delikty apostaze, hereze, schizma, fyzické násilí na biskupovi apod. Bohužel prostor pro tuto rubriku nedovoluje detailní výčet. Vše lze ale nalézt v kánonech církevního práva CIC 1983, kánony 1311 – 1399 (sankce v církvi).
I vy můžete položit otázku.
