Seznamka
Příroda a konvence
Popper upozorňuje na to, že pro kmenovou, uzavřenou společnost je konstitutivním prvkem mimo jiné i tzv. naivní monismus, nerozlišování mezi přírodním zákonem a normou chování. Rozklad uzavřené společnosti začal tehdy a tam, kde si lidé začali uvědomovat rozdíl mezi obojím, totiž v antickém Řecku, především u sofistů. "Rozklad magické kmenové společnosti je úzce spjat s pochopením toho, že tabu, která jsou uvalována a prosazována člověkem," píše Popper, "se u různých kmenů liší a že je lze bez nepříjemných následků porušit pouze tehdy, dokážeme-li uniknout sankcím, které jsou uvaleny. Toto pochopení se urychlí, jestliže lidé postřehnou, že zákony tvoří a mění lidští zákonodárci. Nemám na mysli jen takové zákonodárce, jakým byl Solón, nýbrž také zákony, které byly vytvořeny a prosazeny prostými lidmi v demokratických obcích. Tyto zkušenosti mohou vést k vědomému rozlišení mezi člověkem prosazenými normativními zákony, založenými na rozhodnutích či konvencích, a přírodními cykly, jevy, které jsou mimo jeho moc." Popper odmítá, že by tento náhled na normy mohl vést k právnímu pozitivismu a relativismu, naopak uvědoměním si rozdílu mezi přírodním zákonem a normou chování mohl člověk konečně převzít odpovědnost za nalézání norem, které prostě existují nezávisle na něm. Princip otevřené společnosti spočívá ve svržení slepé poslušnosti nějakému nezpochybnitelnému systému a převzetí vlastní morální odpovědnosti za svůj život. Autoritářské a konzervativní systémy jsou naopak podle Poppera "obvykle výrazem etického nihilismu, to jest krajního mravního skepticismu, nedůvěry k člověku a jeho možnostem."
Zhroucení kmenových tabu způsobilo velké sociální otřesy, brzy se ukázalo, že lidé kdesi v hloubi duše mohou být otevřeností frustrováni. V antickém Řecku nastal boj o násilné zadržení uzavřené společnosti, v jehož čele stála Sparta a nadšený obdivovatel sparťanské hrůzovlády Platón. Věčný motor nenávisti, kterou mnozí cítí vůči otevřené společnosti, je v tzv. civilizačním tlaku: "Pnutí je vyvoláváno úsilím, které od nás neustále vyžaduje život v otevřené a částečně abstraktní společnosti – tedy snahou být racionální, vzdát se alespoň některých emocionálních sociálních potřeb, starat se sami o sebe a přijímat svou odpovědnost. Jsem přesvědčen, že toto pnutí musíme snášet jako cenu, kterou je třeba zaplatit za každé nabyté vědění, rozumnost, spolupráci a vzájemnou pomoc, a v důsledku toho i za zvětšení naší naděje na přežití a za nárůst počtu obyvatelstva. Tuto cenu platíme za to, že jsme lidé."
Uhranutí Platónem
V prvním díle svého monumentálního díla Otevřená společnost a její nepřátelé analyzuje Popper důkladně Platónovo dílo. Četba je to nesnadná, nikoli snad pro nejasnost, nýbrž pro boření schémat, která s platonismem pronikla na tisíciletí do našeho myšlení a která se stala základem těch nejbrutálnějších pokusů o návrat k uzavřené společnosti, jak nám je v novověku předvedli hlavně Hitler a Stalin. Fascinující na Popperově výkladu je cit pro konzistenci, vzájemnou závislost Platónových názorů společenských a metafyzických. Platón stejně jako většina gaunerů, kteří hleděli uskutečnit ideální společnost, věřil v apodiktické poznání pravdy, jehož je schopen pouze filozof-král. Odtud mu plyne řada důsledků pro uspořádání společnosti, v níž má ta opravdová pravda, pravda definitivně nahlédnutá filozofem, vládnout – jsou to důsledky, které se v dějinách notoricky a bezostyšně opakují. Základní principy společnosti uhranuté Platónem jsou tyto: 1. přísné oddělení tříd; vrstva pastýřů a hlídacích psů je striktně oddělena od obyčejných lidí, 2. osud státu je ztotožněn s osudem vládnoucí třídy; projevuje se to péčí o jednotu, výchovu, šlechtění atd. této třídy, 3. vládnoucí třída má monopol na sílu a vědomosti, zároveň však pohrdá obchodem či prací za mzdu, 4. musí existovat cenzura a propaganda, 5. stát se snaží být ekonomicky soběstačný a izolovaný od ostatních států.
Doublethink
To, co Orwell, geniálně nazval doublethink, Popper nalézá u Platóna a jeho epigonů (z nichž politicky nejvlivnější byl Hegel), ba v celé historii evropských totalitních systémů. Zatímco liberalismus žárlivě střeží svobodu každého člověka a pouze ve jménu ochrany svobody dává možnost státu zasahovat do života občanů, totalitní systémy kladou svobodu člověka na snad nejnižší stupeň hodnot ve jménu dobra, které mu chtějí autoritativně vnutit. Totalitář mluví o vznešených ideách dobra, pravdy, morálky, spravedlnosti, míru atd. častěji než liberál, avšak pouze sebe sama a svou ideologii považuje za záruku těchto ideálů, přičemž se v jejich jménu neostýchá dopouštět nejhorších zločinů, aby je ochránil před nevědomým občanstvem. Doublethink se přímo ukázkově vyskytuje už u Platóna, který nechává Sókrata, konzervativci popraveného zastánce otevřené společnosti a velkého nositele ideálu svobody, ve svém spise Ústava konstruovat jménem ideje dobra stát nacistického typu, v němž by právě on sám zahynul jako jedna z prvních obětí represí.
Intervencionismus
V druhém svazku knihy Otevřená společnost a její nepřátelé nalezneme podrobný rozbor marxismu a jeho drtivou kritiku. Popper mimo jiné upozorňuje na Marxovo pohrdání tzv. formální svobodou, tedy svobodou zajišťovanou standardními právními nástroji, jako jsou např. zákony. Základní hybný cíl, který si marxismus kladl, totiž osvobození dělníků z hrůzné ekonomické poroby, do níž je uvrhlo zneužití klasického liberalismu, byl nakonec dosažen právě nikoli krvavou cestou k vytoužené ideální společností, ale vytvořením nového právního rámce, jímž stát intervenuje do společnosti, aby ochránil nezbytnou svobodu jejích členů. Popper svůj intervencionismus vystihuje takto: "Můžeme se ptát, čeho si přejeme dosáhnout a jak toho dosáhneme. Můžeme např. rozvinout racionální politický program na ochranu ekonomicky slabých... Jestliže můžeme zákonem zaručit živobytí každému, kdo pracovat chce, a neexistuje žádný důvod, proč bychom to nemohli udělat, pak ochrana svobody občana před ekonomickým strachem a ekonomickým zastrašováním postupně dosáhne úplnosti. Z tohoto hlediska je politická moc klíčem k ekonomické ochraně. Politická moc a její kontrola je všechno. Ekonomické moci se nesmí dovolit, aby ovládla moc politickou, a pokud je to nezbytné, musí se s ní jít do boje a musí být podrobena kontrole politické moci." Tedy jedná se o něco naprosto odlišného od socialistické představy státem řízené ekonomiky. Stát má v Popperově pojetí a ve shodě se základními principy liberalismu ochraňovat svobodu neboli zamezit případnému ekonomickému nevolnictví. Přitom svoboda podnikání bude zachována v plné šíři, ale vždy jen potud, pokud nezotročuje jiné.
Intervencionismus se netýká ovšem jen ekonomické oblasti, je naopak fundamentem celého Popperova pojetí liberalismu. K zajištění fungování společnosti, která opravdu prosazuje svobodu lidí, je zapotřebí neustálá reforma institucí, především zákonů. Nemá jít o revoluce, nýbrž o postupný proces, v němž se učíme opatrnými změnami rozumět jejich důsledkům a hledat tak cestu, která bude vskutku vést ke svobodě, nikoli jen papírové. Konečnou zkouškou metody musejí být její praktické výsledky.
Smysl dějin
Popper nekompromisně odhaluje za platonismem iracionalismus kmenových atavismů, avšak totéž nachází také u novověké filozofie, inspirované Hegelem. Nazývá ji věšteckou, zcela nezodpovědnou, verbalistickou – a diagnostikuje v ní vzpouru proti rozumu, proti skromnosti a disciplíně vědecké metody, opřené o praktické testy. Oproti věšteckým spekulacím o smyslu dějin musí liberál dávat přednost odpovědnosti a pragmatismu. Popper spojuje racionalismus jednoznačně s Démokritem, sofisty, Periklem a Sókratem, platónsko-aristotelskou spekulaci považuje za baštu iracionalismu. Podle něj "naše západní civilizace za svůj racionalismus, za svou víru v racionální jednotu člověka a za víru v otevřenou společnost a zvláště za svůj vědecký názor vděčí starověké sokratovské a křesťanské víře v bratrství všech lidí a víře v intelektuální čestnost a odpovědnost".
Dějiny a smysl dějin jsou příliš často viděné skrze dějiny politické moci, které ve skutečnosti jsou dějinami mezinárodního zločinu a masového vraždění, jak upozorňuje Popper. Stranický doublethink vždy čerpal nepřebernou zásobu své síly právě v tezích o tom, že smysl dějin záleží v nové válce, v novém vyhlazování, v novém "osvobození" masy. Cílem bylo dát lidem co nejvíce zapomenout na konkrétní realitu a její postupné zlepšování. Liberalismus se na dějiny dívá naprosto jinak; nezabývá se smyslem dějin, zabývá se tím, jak dějiny zlidštit, jak z dějin vlastní pílí a odpovědností vytvořit dějiny odpovídající svobodě a důstojnosti člověka. Nonšalantní hrdost, jakou tento postoj v sobě obsahuje, shrnuje Popper těmito slovy: "I přes zradu některých jeho intelektuálních vůdců, i přes ohlupující účinky platónských metod ve výchově a přes ničivé důsledky propagandy jsme zaznamenali několik překvapujících úspěchů. Mnoha slabým bylo pomoženo, a otroctví je prakticky zrušeno již téměř sto let. Někteří namítnou, že bude brzy zavedeno znovu. Já jsem větší optimista; koneckonců to bude záležet na nás. Avšak i kdyby toto vše bylo opět ztraceno, a dokonce i kdybychom se museli vrátit k téměř dokonalému člověku-zvířeti, nezměnilo by to nic na tom, že kdysi (i kdyby to bylo nakrátko) otroctví přece jen zmizelo ze zemského povrchu. Tento úspěch a vzpomínka na něj nám mohou podle mého přesvědčení kompenzovat všechny naše neúspěchy, mechanické i jiné; možná nám to vynahradí i osudnou chybu, jíž se dopustili naši praotcové, když promeškali jedinečnou příležitost k zastavení veškeré změny – k návratu do klece uzavřené společnosti a k založení, jednou provždy, dokonalé zoologické zahrady téměř dokonalých opic."
Literatura
Karl R. Popper: Otevřená společnost a její nepřátelé I-II, Oikúmené Praha 1994.
Přečtěte si:
První část: Moderní liberalismus: Dewey
Druhá část: Moderní liberalismus: Hayek
