Za otcem Jiřím Reinsbergem jsme přišli několikrát. Sedávali jsme na terase jeho domu v Podolí a poslouchali tok jeho vzpomínek a vtipů ze života. Jiří Reinsberg alias rover Amundsen byl celoživotní skaut a zemský duchovní rádce. V mládí si vedl skautský zápisník, měl několik sešitů, nazýval je cancbuchy skautský. Především byly plné jeho vlastních obrázků a výstřižků. Otec Jiří je procházel a u každého obrázku se zastavil a vyprávěl. Nám se jen nesměle dařilo ho přerušit a usměrnit otázkou.

Sešity byly plné pokladů, byla to taková archa úmluvy, jak sám říkal...Každý člověk si schovává to nejvzácnější – připomínku, nějakou krabičku, kde máte třeba šišku, kterou jste někde našli, pírko ze sojky, památku na někoho. Kluci mají, dejme tomu, třebas i vlasy, které ustřihli své drahé. Maminky mají první zoubek svého dítěte. Krabici nebo sešit, do kterého se nahlídne jenom občas, přísně soukromě. Poklady, které se ukazují jen tomu, s kým je člověk skutečně velmi vnitřně spojen. To má každý na cestě životem. Tak jako byla Archa úmluvy těch pánů Židů. To byla kisna na dvou tyčích, co se pořád nosila s sebou. Poněvadž nositelé Archy úmluvy byli Hebrejové a na své pouti do zaslíbené země nomádi čili cestovatelé, tak s sebou museli nosit ty nejvzácnější věci, co měli - dva kameny se zákonem, dekalogem...

Pozemská cesta Otce Jiřího se uzavřela, zemřel 6. ledna 2004 na den Zjevení Páně. Byl člověkem, pro něhož byl humor kořením života, osmou svátostí, jak uvedla ČTK. Za padesát lét svého působení u "Tejna" na Starém městě pražském dokázal rozesmát stovky lidí, dokonce i estébáky, kteří měli v popisu práce poslouchat jeho kázání. Z vyprávění vznikla knížka, kterou vydalo skautské nakladatelství Junák pod názvem "Moje archa úmluvy" (knihu je možné si ještě přes internet objednat). Otec Jiří své poklady rozdával, a tak se jistě nebude zlobit, když nahlédneme do jeho truhly a ocitujeme z jeho vzpomínek. Citace byly ponechány v "reinsbergovském dialektu".

Jak to bylo u nás "ve skautu"

V den Narození Páně roku 1939 zakládám si tento rowerský zápisník.

Před válkou jsme my skauti hodně jezdili na výlety. Jezdili jsme každou druhou neděli, ale až v sobotu odpoledne, protože soboty byly pracovní a chodilo se do školy. To nebylo jako dnes, ale zato bylo víc svátků. Jezdilo se na tábory a v zimě na lyže. Jednou jsme byli na táboře u Teplé. Když jsme vybírali tábořiště a stavěli stany, museli jsme jednomu dlouhému klukovi udělat arkýř na nožičky. Neměli jsme na latríně dvířka, ale hezký kousek před latrínou jsme měli semafor s nápisem VYDRŽ! Stan jsem měl s přítelem Špalkem. Měl jsem tam takovou krásnou malou petrolejku, abych měl světlo na večer. Špalek si na ní sušil ponožky až najednou vybuchla. A od té doby si mě musel dost předcházet...

Společenská husa

Jako kluci jsme byli ještě plní války, té první světové. Měli jsme pana učitele legionáře, tak jsme byli pěkně nadšení. Bez míry nadšení! To si nedovedete představit, jaké nadšení to bylo. Když se někde ozvala muzika, už jsme tam byli. Zpravidla to byla dechovka. Ta kapela hrála do kroku a v tom kroku se drželi buď Baráčníci, Sokolové, nebo Orlové. Když to začalo pochodovat, to nebylo jako Hara Krišna – kdepak! Všichni Pražáci zamrskali nožičkami, srovnali krok a pochodovali vedle. Já jsem vždycky schválně chodil v opačném rytmu.

Ale zažil jsem krásnou věc ve Kdyni. Tam hrál jeden kolega na funuse. A jak vyšel průvod z vesnice, tak teda hráli, že ano, a mělo to úžasný rytmus. Tu se k nim přidala husa, mávla křídly a držela krok s flétnistou. Ten na tu husu šlápl, ta odlétla, kejhla, mávla křídly, srovnala krok a zase pochodovala. Ten flétnista už nemohl smíchy hrát a řekl pohřebákovi: "Prosím vás, udělejte s ní něco!" Pohřebák ji chytl za krk a ona ho podělala, jak tam stál v tom černým úboru. Tak ji zase zahodil a husa pochodovala dál. To už z té kapely nikdo smíchem nemohl, hráli vlastně jenom bubeníci. Pak nakonec se jim ji nějak podařilo přehodit přes plot. To se holt někdy stane. Byla to tedy, řekl bych, společenská husa...

Pater Klement a Legio Angelika

Pod základní skautskou organizací byl katolický skautský svaz Legio Angelica. Jeho zakladatel byl famózní Pater Klement. P. Klement se znal se Svojsíkem. Hodili spolu řeč, a tak v Junáku vznikly oddíly skautů ministrantů. Katolický skaut sice existoval, ale byl příliš formální. Ministrování byla v té době honorovaná činnost, která se dělala často pro peníze. Pater Klement sjednotil skupinky ministrantů. Tím dal těm chlapcům určitou životní náplň. Více méně existovalo Legio Angelica od roku 1929, kdy byly oslavy milénia svatého Václava a konal se první sjezd. Tehdy jich bylo tři sta a časem se to rozrostlo na tři tisíce kluků různého věku.

Pojmenování Legio Angelica (Andělská legie) vzniklo podle slavné římské legie, řečené thébské. Všichni vojáci této legie byli křesťané. Nejdříve je chtěl císař přinutit k odpadnutí od víry tím, že dal každého desátého popravit. Nakonec byli popraveni všichni. Jeden z vojáku se jmenoval Moric a byl to černoch. Dneska už je z něho svatej, česky Mouřenec.

Bratr Svojsík

Profesora Svojsíka jsem měl jako tělocvikáře v gymnasiu v Křemencové ulici. Bratřím Svojsíkům patřil biograf Skaut, který býval pod věží na Karlově náměstí tam, kde je teď zmrzlinář. Takže se chodilo ke sborovně, zaklepalo se a když vyšel nějaký ten pedagog, tak se řeklo: "Prosil bych pana profesora Svojsíka". Načež se objevila majestátní postava Svojsíkova. Pozdravilo se a řeklo: "Bratře, prosím Tě, nemáš volňásky"? Svojsík obvykle vytáhl dva. Umřel těsně před válkou v roce 1938.

S jeho syny jsem chodil do stejné školy. Po válce jsem jednoho z nich potkal, bylo to někde na konci Celetné. Povídám mu: "Co tady děláš?" On říká: "Já tady soudím". A já na to: "Vidíš, já zase za rohem odpouštím".

Co dělal otec Reinsberger na studiích v Římě, se dočtete v Magazínu ChristNet.eu příští týden