Dost bolo dualismu duše a těla!

HRA ŽIVOTA
Hra života je axiomatický matematický systém, který vynalez matematik John Conway v roce 1970. Tato teorie fascinuje matematiky tím, že pomocí několika elementárních pravidel je možno simulovat komplexní systémy, které mají atributy, které obvykle připisujeme pouze živým organismům. Tomuto druhu komplexnosti se říká vynořující komplexita, protože se jakoby vynořuje z původně zcela primitivních pravidel, které pochopí každý student střední školy. Popsaná teorie v původní a nejrozšířenější formě má totiž tento velmi jednoduchý axiomatický rámec:
a) máme čtvercovou síť, kde každý čtvereček představuje buňku, která může být živá nebo neživá.
b) když na každou buňku či políčko aplikujeme následující pravidla, postoupíme o jeden životní krok:
i. buňka zaniká, když okolo sebe má méně než dvě buňky
ii. buňka zaniká, když má okolo sebe více než tři buňky
iii. buňka se v políčku zrodí, pokud je toto políčko obklopeno minimálně třemi buňkami
Toť vše. Pokud tyto pravidla aplikujeme na každou buňku v následující síti, pak zjistíme, že v následujícím kroku přestanou existovat struktury a a b, nezmění se struktura c a struktura d se změní ve strukturu e a naopak e se změní v d.

Při práci a úvahách o buňkách se neobejdeme bez počítače a programů, které jsou schopné propočítat změny desetitisíců buněk během jedné sekundy (viz webové odkazy). Na celou věc není nutno nahlížet přísně matematicky, ale ze začátku stačí jen laický, intuitivní dojem, jak se dají vytvářet struktury, které se pohybují, které neustále vytváří nové stabilní či pohybující se červíky. Všimnout si, že některé struktury dokáží odolat i nárazu jiné pohybující se struktury ap. Je dokázáno, že pomocí těchto buněčných automatů (cellular automaton) je možné vytvořit logické operátory a tak vytvořit struktury, které fungují stejně jako naše počítače. Stejně je možno vytvořit strukturu, která pohltí a následně zase vypustí pohybujícího se červíka (tzv. glider), tedy chová se jako neviditelná a nezničitelná vůči tomuto červíkovi.

Toto je ovšem jen teorie s velmi jednoduchými pravidly, ale náš svět je tvořen též určitými v hloubce jednoduchými principy, které snad jen tuší teorie superstrun, o které bude ještě řeč. Co se však stane, když tyto elementární principy začneme kombinovat do stále složitějších struktur, u kterých se při určité míře složitosti objeví vlastnosti, které nikdy jednodušší, méně složité struktury neměly? Možná objevíme něco jako kritickou komplexnost, za kterou jedna struktura není dále zničitelná jinou strukturou, samozřejmě v rámci daného systému, s danými pravidly. Takový jev by splňoval definici nesmrtelnosti.

LIFE GENERATION A EVOLUCE
To, co simuluje v malém tato matematická teorie, odehrává se ve velkém, ale principiálně na stejném základě, v přírodě a nazýváme to evolucí. Uvědomme si, že evoluce není nic jiného, než Hra života ve větším měřítku a s mnohem složitějšími pravidly danými fyzikou. Tento princip by se dal vyjádřit následovně: Pomalu se rozpadající organismus se stačí rozmnožit, než zahyne. Jeho potomstvo se od něj nepatrně liší. Opět některý potomek má větší naději na přežití než druhý. Takto pomalu, přes rozpětí přibližně tří miliard let se vytvářejí stále komplexnější struktury, které končí člověkem s jeho mozkem, jako nejkomplexnější známou strukturou ve vesmíru.

Živočišné druhy neustále nahrazují jeden druhého a pomalu, ale neustále se zlepšují schopnosti nových druhů. Druhohorní plazi byly mnohem vyspělejší než prvohorní ryby. Třetihorní savci jsou mnohem schopnější než druhohorní plazi. Čtvrtohorní člověk je mnohem schopnější než ostatní savci. Evoluce je tedy bezpochyby příkladem a důkazem existence jedné ze sil, která neustále vytváří složitější a dokonalejší organismy, které mají větší adaptabilitu na okolí, než ty předešlé. Například živorodí chrání své potomky mnohem lépe než vejcorodí.

Nicméně druhy mohou existovat a dál se zesložiťovat pouze, dokud jsou zachovány základní fyzikální zákony, které umožňují jejich existenci. V tomto spočívá shoda evoluce s hrou života - i její struktury se vyvíjejí jen v rámci daných podmínek a pravidel. Bohužel tak strukturu, která by se sama rozmnožila než zanikne, ještě matematici ve Hře života simulovat nedokáží. Nicméně je to překážka, která je daná spíše složitostí zadání, než že by tomu bránila nějaká teoretická zábrana. Evoluce je jistě projevem síly, která se stále výrazněji projevuje s komplexností systému. Otázka však je, zda existuje osobní nesmrtelnost. Tedy ne celých druhů, ale každého individua. To jistě nemůže být evoluce, tak jak jí dnes rozumíme. Ale evoluce je spíše jen jeden z mnoha projevů sil, které směřují k větší komplexnosti systémů a k jejich zachování.

NEZNIČITELNOST V RÁMCI JINÝCH ROZMĚRŮ
Je však trochu paradoxní tvrdit, že jsou to právě nejkomplexnější systémy, které mají charakter nezničitelnosti, když zkušenost by svědčila spíše naopak: Čím složitější systém, tím větší je pravděpodobnost, že se rozbije a zničí. Proto je třeba vymezit, jak by se taková nezničitelnost mohla projevovat.

Moderní teorie fyziky (teorie superstrun) se pokouší zastřešit všechny známé existující fyzikální jevy jednou globální teorií. Při tomto úsilí se jí zdá pravděpodobné, že časoprostor má mnohem více dimenzí či rozměrů než ty tři či čtyři, které jsou přístupny naší subjektivní zkušenosti. Hovoří se například o 11rozměrném prostoru. Teorie superstrun je však stále ještě v plenkách a trpí různými „dětskými“ chorobami začínajících teorií, jako jsou vnitřní spory. Takže uvidíme časem, do jaké podoby se nakonec vyvine a zda v ní bude místo pro nějaké proměnné, které by se daly označit za komplexnost systému ap.

Zřejmá zkušenost s lidskou smrtí totiž bez pochyby znamená, že lidská existence zaniká v našich čtyřech rozměrech. Jestli nějaký zbytek člověka přežívá tuto fyzickou smrt, pak ten může existovat pouze v oněch zbývajících rozměrech, které nejsou přístupny naší subjektivní zkušenosti. Z hlediska fyziky pojem rozměr znamená toliko nějakou proměnnou, která je nezávislá na ostatních proměnných, která se může měnit, aniž se mění ostatní proměnné. Existence v jiných rozměrech, pak znamená, že věc není viditelná, ovlivnitelná či zničitelná z našich známých rozměrů. Stejně tak jako jakákoliv změna šířky nemůže ovlivnit délku či hloubku.

PŘEDPOKLAD SÍLY SMĚŘUJÍCÍ K OSOBNÍ NESMRTELNOSTI
Evoluce je síla, která usiluje o nezničitelnost druhu. Jejím promítnutím, tj. extrapolací, můžeme říci, že nejvíce adaptabilní druh je ten, jehož jedinci nejsou zničitelní a jsou nesmrtelní. Člověk je zjevně smrtelný ve známých fyzikálních rozměrech, ale jeho touha po nesmrtelnosti a pro prodloužení života jsou příklady tlaku, který dále vede k prodloužení a zachování nejen druhové nezničitelnosti, ale i individuální nesmrtelnosti. Když se podíváme na vedlejší produkty lidského rozumu, vidíme, že mezi ním a zvířaty je ohromný rozdíl. Žádný druh nedokáže tvářet artefakty v takové variabilitě a množství jako člověk (od měst, kultovních objektů, až po stroje a počítače.) Tento rozdíl je zřetelně kvalitativní, ale bohužel sám o sobě nedokazuje individuální nesmrtelnost.

Musíme teda zatím jen předpokládat, že vznik člověka a tedy i prolomení hranice rozumnosti provázelo i prolomení hranice nezničitelnosti či nesmrtelnosti v nějakém jiném fyzikálním rozměru než v našich třech, které známe. Prolomení hranice nejen rozumnosti ale i individuální nezničitelnosti však znamená, že v nám nepřístupných fyzikálních rozměrech z každého jedince zůstává něco jako otisk či stín, který si zachovává individuální charakteristiky celého individua, tj. prostorového uspořádání všech atomů ap. Idea zmrtvýchvstání by pak předpokládala, že takový kvantový otisk by se dal opět nějak zrestaurovat v našich rozměrech. Mám takovou jednoduchou vizi chemického procesu, kdy stačí jedna kapka překlopí se prostředí ze zásaditého na kyselé a celá nádoba změní barvu. Stejně tak pokud by náš svět byl kvantově nestabilní, měl by sklon se čas od času překlopit do jiného stavu. Takové překlopení by pak bylo skokové a jaksi všudypřítomné. Tak o něm hovoří i Kristus (Lk 17, 20nn.): "Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: "Hle, je tu" nebo "je tam"! ... Řeknou vám: "Hle, tam je, hle, tu"; zůstaňte doma a nechoďte za nimi. Jako když se zableskne a rázem se osvětlí všecko pod nebem z jednoho konce nebe na druhý, tak bude Syn člověka ve svém dni."

Pokud je to pravda, pak by byla odůvodněná naděje křesťanů v individuální zmrtvýchvstání s tím, že první komu se to podařilo byl Kristus. O fyzikálním základu zmrtvýchvstání jsem již napsal dva články (viz níže), tak je zde nebudu opakovat. Jen jeden postřeh.

POSTŘEH K TURÍNSKÉMU PLÁTNU
Turínské plátno, do kterého měla být zabalena Kristova mrtvola, je vědeckou hádankou. Je to unikátní exemplář, který ani dnes by nebylo možno replikovat. Nejpravděpodobnější vznik je totiž fotografický, nějakým druhem intenzivního záření. Historicky neexistuje civilizace, která by byla schopna něco takového vytvořit. Chybí i motivace k vytvoření díla, které napodobuje všechny anatomické detaily mrtvoly a historická fakta, která byla celý středověk zapomenuta a považována za nedůležitá. Turínské plátno je jen kamínek v naší úvaze: Jestliže vzkříšení by mělo spočívat v překlopení do jiného kvantově stabilnějšího stavu, nebylo by divu, kdyby tento přechod provázelo intenzivní záření. Stejně jako učedníci na hoře Tábor svědčili, že Kristovo roucho nápadně zbělelo, když hovořil s dávno mrtvými proroky (Lk 9, 29 "nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo").

TEOLOGICKÉ ASPEKTY
Z hlediska teologického je zde několik důležitých aspektů. Především tomismus se nedokázal vypořádat s atomismem a kvantovými teoriemi. Aristotelova nauka o formě a látce je sice dobrá, ale není zřetelně slučitelná kvantovou teorií (i když se vzájemně nevylučují). Stejně tak křesťanská filosofie se křečovitě drží Platonova důkazu nesmrtelnosti duše, který vedl přes její předpokládanou autonomní aktivitu přesahující možnosti těla. Proč? Zřejmě jen proto, že nemá po ruce jiný důkaz. Kristus sám se však k těmto důkazům nikdy nevyjádřil ani náznakem, tedy křesťanská víra na nich nestojí.
Křesťanství však předpokládá, že
· aspekt nesmrtelnosti se týká všech lidí, tedy nejenom dobrých, což by nasvědčovalo tomu, že se jedná o přírodní zákonitost a ne dar, který si musí každý zasloužit.
· nesmrtelnost je individuální a člověk je neodlučitelně spjat se svým fyzickým tělem (heretické jsou tedy představy, že by duše střídala různá těla).
· člověk po vzkříšení bude mít stejné vlastnosti, jako měl Kristus po svém zmrtvýchvstání.
· to v jakém stavu člověk ukončí svou životní pouť, v takovém stavu na ni pak naváže. To je jen logický důsledek předešlého. Tedy smrt sama nevytváří sebedestruktivní aktivity, které se označují jako peklo, jen je konzervuje a činí je nevratnými. Takže případné zmrtvýchvstání není aktivní potrestání člověka Bohem, ale prostý následek jeho života, který se již v tomto životě projeví zhoubnou sebedestruktivitou. Tato sebedestruktivita je založena morálně, tj. na rozporu mezi chováním a myšlením daného člověka. Když dělá něco, o čem je přesvědčen, že by dělat neměl.
Když si projdeme všechny tyto aspekty, je zřejmé, že jsou plně kompatibilní s fyzikálně pojatou nesmrtelností. Tedy stále se pohybujeme v oblasti ortodoxního křesťanství.

"PLA A MÍNA" CELÉ ÚVAHY
Jsem si vědom, že celá tato úvaha má všechny špatné vlastnosti neplodných a vágních filosofických úvah stylu „co kdyby“ a nepřináší žádnou verifikovatelnou metodu či návrh kritického experimentu. Očekávám však od ní, že by mohla pomoci se konečně odpoutat od ještě méně plodných pokusů dokázat existenci nesmrtelné duše pomocí její předpokládané autonomní aktivity, protože již řadu století se nedaří objevit žádný takový projev duše.

Dalším směrem úvah a snah vidím v pokusech vytvářet modely, které pracující s komplexností systému. Tyto modely mohou být simulační, jako je výše uvedený life generation nebo axiomatické, které by vycházely z kombinováních známých fyzikálních zákonitostí, ale nakonec byl schopny simulovat základní vlastnosti, které očekáváme
a) od živého organismu (tj. především schopnost se rozmnožit dříve než zanikne) a potažmo možná i
b) od nesmrtelné duše – tj. formující charakter (struktura elementárních stavebních prvků), nezničitelnost v rámci určitých rozměrů a přesah do rozměrů, kde naopak mohou z části zanikat (umírat).

Pro vydání v Magazínu ChristNet.eu upravil Tomáš Zdechovský.

Zdroj článku s obrázky a tabulkami najdete zde.