Seznamka
vztah církve a státu nás přivádí k často skloňovanému slovu odluka, které se u nás objevilo již po roce 1918 a vrátilo se několikrát znovu po sobě, vždy v souvislosti s politickými změnami v našem státě. Při vzniku první republiky šlo především o narovnání vztahů, které souvisely s nástupem republikánského zřízení a změnou postoje státu k aristokracii. Privilegované postavení římskokatolické církve bylo však odbouráno již po pádu bachovského absolutismu de facto zákonem o občanských právech z r. 1867. Setrvačností, přesněji řečeno některými postoji císaře Františka Josefa I. (právo veta), se mohlo udržovat mínění o státním náboženství reprezentovaném římskokatolickou církví.
Znovu zaznělo slovo odluka v souvislosti s komunistickým pučem v roce 1948, kdy sovětský model byl vždy a všude nadevše preferován. Komunistický režim však řešil otázku postavení církve (církví a náboženských společností) a vzájemných vztahů zákonem č. 217/1949 Sb. O zřízení Státního úřadu pro věci církevní a zákonem č. 218/1949 Sb. O hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Laický stát, Československou republiku, vystřídal ideologicko-ateistický stát (konfesijní stát à rebours) Československá lidově demokratická republika, která pak byla nahrazena Československou socialistickou republikou, a to ústavou z roku 1960. Vztah církví a státu se prakticky neměnil až do listopadu 1989. Určitou liberalizací bylo období Pražského jara s jeho dozvuky v letech 1968 – 1970. Slovo odluka se však přesto ozvalo, a to ne ze strany tehdejšího režimu, ale nalézáme ho v petici 31 bodů zesnulého katolického aktivisty Augustina Navrátila v roce 1987. Šlo o největší protestní petici, kterou podepsalo více jak 600 000 občanů našeho státu. Je zákonité, že se slovem odluka se setkáváme znovu po listopadu 1989. Díky Bohu dochází k obnově laického státu a to zákonem č. 16/1990 Sb. a Listinou základních práv a svobod publikovanou jako přílohu k Ústavnímu zákonu č. 23/1991 Sb. Konečnou reakcí byl v Československé federativní republice zákon č. 308/1991 Sb., který představuje nejvyšší míru náboženské svobody církví a náboženských společností v historii našeho státu. Je to důsledek znovu navrácené svobody a obnovené demokracie jako i odpověď na postoje církve, která stála na straně národa v zápase o jeho svobodu, jak prohlásil zesnulý kardinál František Tomášek v listopadových dnech 1989.
Mám-li hovořit o odluce církve a státu, dnes již v 21. století, pak je nutné přiblížit tento pojem v historické perspektivě. Vztah církve a státu, či křesťanství a státu, je polyvalentní. Křesťanství na rozdíl od většiny světových náboženství nevzniká jako státní náboženství. První tři století křesťanství jsou dobou, kdy se církev rodí na základě osobního svobodného rozhodnutí. Křesťanství překračuje rámec kmene, etnika i národa, a tak může být blízké i dnešní občanské společnosti. Dějiny křesťanství v naší zemi jsou úzce spojeny s kulturou a civilizací rodových a kmenových entit, které obývaly náš historický prostor. Na počátku křesťanství stojí rozhodnutí kmenových a rodových knížat. O tom svědčí křest čtrnácti českých Lechů v Řezně v roce 844, cyrilometodějská misie a celá svatováclavská tradice. Snad jen Praha a Krakov v nejvyšší míře svědčí již svým panoramatem o historické symbióze trůnu a oltáře, což přinášelo klady i spory, jak o tom vyprávějí naše dějiny. Často to byla otázka soužití a prestiže rodných bratří přemyslovské dynastie. Křesťanství na počátku našich dějin nepůsobí násilím, ale samo trpí násilí. O tom svědčí první čeští světci sv. Václav, sv. Ludmila, sv. Vojtěch. I to je symbolická výpověď našich dějin.
Spor o odluku a vzájemnou spolupráci definoval první prezident Československé republiky T.G. Masaryk slovy: "Církev sama sebou je svou podstatou institucí společenskou; vedle učení a kultu je strážkyní a vůdkyní mravnosti a celé správy životní. Odtud vznik teokracií rozmanitých forem: náboženství a politika, církev a stát vedou společnost rukou společnou – obyčejně tak, že církev vede krále a knížata. To však je nutno pochopit, že lidská společnost je vedena dvěma hlavními organizacemi státem a církví a že tyto organizace přirozeně a nutně upravují svůj vzájemný poměr … ."
Odluka je jev, který v novodobých dějinách provázel změnu monarchistického zřízení v republikánské, kdy vzhledem k nové situaci bylo třeba jinak definovat vztah církve a státu, či naopak. Historicky souvisí s Francouzskou revolucí, především s její jakobínskou diktaturou. To je důvod, proč se hovoří o nepřátelské odluce, spíše o rozluce církve a státu. Dějiny však znají také neutrální či přátelskou odluku. Tyto formy jsou historicky podmíněné předchozím vývojem a často i postoji církve k nastupujícím republikám. Za přátelské jsou považovány odluky v USA a Brazilii. Po druhé světové válce, kdy křesťané stáli u zrodu nového uspořádání západní Evropy, dochází k posunu v těchto vztazích a hovoří se o kooperačním modelu, který se také opírá o dokumenty OSN o občanských a náboženských svobodách a ze strany církve navazuje na prohlášení Druhého vatikánského sněmu o náboženské svobodě, jako i text konstituce Radost a naděje čl. 76: "Obě společenství, i když z různého titulu, jsou povolána sloužit individuálně i společně těm samým lidem. Tím opravdověji budou vykonávat tuto službu pro dobro všech, čím lepší budou mezi sebou rozvíjet zdravou spolupráci, s ohledem na okolnosti místa a doby." Tyto texty vedly i římskokatolickou církev k přepracování konkordátů, které zajišťovaly katolické církvi privilegované postavení, jako např. ve Španělsku a Itálii.
Kooperace neznamená klerikalizaci společnosti, ale naplnění poslání křesťanů (církví) ve světě sloužit Bohu službou člověku na základě Evangelia Ježíše Krista: "Cokoliv jste učinili jednomu z nejmenších, mně jste učinili." (Mt 25, 40) Tento model kooperace se naplňuje i v našem státě po listopadu 1989 ve vzájemném respektu a k oboustranné spokojenosti. Viz smlouvy České biskupské konference a Ekumenické rady církví v ČR o působení církví ve vězeňství, armádě či připravovaná smlouva o působení církví v posttraumatické péči u Policie ČR a v hasičských sborech. K tomuto kooperačnímu systému patří Česká katolická charita, diecézní charity, oblastní charity, církevní zdravotnická zařízení, jako i existence téměř stovky církevních škol. Jedná se o konfesně otevřená zařízení, která poskytují služby všem občanům bez ohledu na vyznání a jsou otevřeny i občanům bez vyznání. Kooperace předpokládá ze strany církve i státu neutralitu a respektování svobody vyznání a jejich projevů. Nedává tedy církvím privilegované postavení ve společnosti, ani nepodporuje projevy klerikalizmu.
Druhou část přednášky biskupa Dominika Duky přineseme v nejbližších dnech.
