Domnívám se, že přátelská odluka a kooperační model jsou si velmi blízké a spíše vyjadřují historickou podmíněnost vztahů církve a státu v Americe a v Evropě (kde existují doposud státní církve – Velká Británie a Skandinávie). Vývoj vtahu mezi církvemi a státem v České republice bych označil za přátelskou odluku, a to jak podle článku 112 Ústavy České republiky (Ústavní zákon č. 1/1993 Sb.), tak podle Listiny základních práv a svobod pod č. 2/1993 Sb. Nový zákon ze 7.1.2002 č. 3/2002 Sb. vyvolal spor v Parlamentu ČR a byl odmítnut Senátem a prezidentem ČR. Po definitivním přijetí Poslaneckou sněmovnou PČR řešil některé sporné body Ústavní soud ČR. Jak Česká biskupská konference, tak Ekumenická rada církví v ČR považovaly především za spornou evidenci právnických církevních osob, kde se jim zákonem navrhovaný postup jevil jako omezující prostor svobody vzhledem k ústavnímu zákonu č. 1/1993 Sb. a Listině základních práv a svobod. K ostatním bodům se zde jako neprávník i z důvodů časových nebudu vyjadřovat. Domnívám se, že i tato nedorozumění neubírají nic podstatného na formě přátelské odluky církve a státu. Jejich nutné řešení vidím v širší oboustranné konzultaci kompetentních právníků.

Nevyřešenou otázkou zůstává majetkoprávní vyrovnání a finanční zabezpečení církví dle zákona č. 218/1949 Sb., který byl zbaven postupně v duchu přátelské odluky všech diskriminačních opatření v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod, jako i výše zmíněnými zákony o náboženské svobodě. Zde na zemi patří ke vzájemným vztahům mezi církví, či církvemi a státem i majetkoprávní či hospodářské vztahy. Nelze zde rozebírat historii těchto vztahů a problémů. Jen jedno bych chtěl předeslat, že se nejedná o řešení konfiskací z dob husitských a pobělohorských. Fakticky v těchto obdobích k žádným restitucím nedošlo. Historicky lze sledovat dvě částečná majetkoprávní narovnání, a to v době krále Jiřího z Poděbrad a po listopadu 1989. Jsou to výčtové zákony O zmírnění některých křivd… č. 298/1990 a č. 338/1991 Sb., jako i zákon č. 212/2000 Sb. O zmírnění některých křivd způsobených holocaustem. V obou případech se jednalo o zmírnění některých křivd a týkaly se nejvíce poškozených složek náboženského života.

Zákon č. 218/1949 Sb. O hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností zavázal náš stát plně hradit náboženský život církví a náboženských společností. Předtím zrušil předchozí zákony a provedl konfiskaci církevního majetku s podivuhodnými výkladovými směrnicemi, kdy nebylo jasné, zda např. kostel či fara, které zůstaly ve správě církve jsou, či nejsou socialistickým majetkem. Jednalo se vždy v neprospěch církve. Kontinuita Českého státu předpokládá odpovědnost za úpravu majetkových poměrů od josefínských reforem přes pozemkové reformy doby první republiky zákonem č. 215/1919 Sb., jako i revizi první pozemkové reformy dle zákona č. 142/1949 Sb., jako i odpovědnost za zákon o nové pozemkové reformě č. 46/1948 Sb. Na tyto konfiskace a restrikce odpověděl stát nejprve založením zemských náboženských fondů, dále kongruovým zákonem č. 47/1885 Sb., který byl novelizován zákonem č. 65/1890 Sb. a upraven nařízením vlády č, 124/1928 Sb. Pak zákon č. 218/1949 Sb. stojí v jedné řadě zákonů a nařízení upravujících majetkoprávní poměry mezi státem a církví.

V současné době, hovořím zde na základě mně známých údajů římskokatolické církve, z více než 52 – 55% lze hovořit o sebefinancování církve. Nelze tedy tvrdit, že nevěřící občané doplácí na bohoslužebný provoz a na náboženské aktivity církví. Velká část sebefinancování se promítá i do oprav historických církevních objektů. Nezastupitelná je i zahraniční finanční pomoc při těchto opravách. Velká část oprav, údržby a provozu je vykonávána dobrovolníky. Ohlédneme-li se za historickou tradicí financování církve v našem státě, můžeme konstatovat i současnou kontinuitu, kterou vyjádřil doc. Jiří Tretera následovně: a) výnos z vlastního majetku, b) náhrada za sekularizovaný majetek a výnos z náboženských fondů, c) ze státních a obecních dotací, d) z příspěvků a darů členů a příznivců církví. Náhrada za sekularizovaný či konfiskovaný majetek dle zákona č. 218/1949 Sb. žádá konečnou tečku, protože nekvantifikuje jak ze strany církví, tak státu výši finančních nákladů a neurčuje, kdo o nich rozhoduje. Mohla by jí být restituce? Již v pobělohorské době se ukázala restituce církevního majetku neřešitelnou. Genialitou kardinála Harracha byla řešena tzv. solní daní. Také současná situace ukazuje obtížnost a v mnoha bodech neřešitelnost restituční cesty. Mnoho držitelů v "dobré víře" konfiskovaného majetku by se dostalo do obtíží a nespravedlnost komunistického režimu by při odstraňování křivd způsobila křivdy další. Věřím, že i tato otázka majetkoprávního vyrovnání bude řešena v duchu tzv. přátelské odluky. Prohlášení České biskupské konference z Kroměříže, Hradce Králové a Hejnic v minulých letech, s kterými bylo Ministerstvo kultury ČR seznámeno a byl nalezen i konsensus Ekumenické rady církví v ČR, říká, že ze strany církve je ochota k jednání o všech možných formách způsobu vyrovnání s vědomím, že integrální restituce církevního majetku není možná a kompetentní činitelé budou muset nalézt společné oboustranně přijatelné řešení.

Ukazuje se, že výčtová metoda zmíněných restitučních zákonů č. 298/1990 Sb. a č. 338/1991 Sb. zavinila řadu komplikací o jejichž řešení se pokusil již v minulé vládě ministr Pavel Dostál. V případě odškodnění v podobě roční renty je ze strany římskokatolické církve ochota umožnit křesťanským církvím z Ekumenické rady církví ČR podíl ve výši 10%. I tento návrh byl konzultován s Ekumenickou radou církví v ČR. Technické otázky majetkoprávního vyrovnání a nového finančního zabezpečení církví byly námětem komisí ustanovených v době minulé vlády. Tato jednání ustoupila do pozadí vzhledem k projednávání předpokládané smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem. Tato smlouva byla schválena současnou vládou České republiky a podepsána ministrem zahraničních věcí a apoštolským nunciem v ČR. Nebyla přijata Poslaneckou sněmovnou PČR a rovněž zveřejnil své výhrady k některým bodům smlouvy prezident ČR, aniž by zpochybnil potřebu a možnost naplnění této smlouvy. Závěrem bych připomněl slova ministra zahraničních věcí Dr. Edvarda Beneše o významu uzavření smlouvy mezi Apoštolským stolcem a ČSR: "Pokládám tuto dohodu o řešení aktuálních otázek církevně – politických za úspěch pro stát. Je známo, jak jednání o těchto věcech jsou pro všechny státy obtížné a delikátní hlavně proto, že se zde nebezpečně křižují otázky vnitropolitické se zahraničními… ."

Tato neratifikovaná smlouva nemá v úmyslu zajistit privilegované postavení římskokatolické církvi ve společnosti, ani vůči ostatním křesťanským církvím a náboženským společnostem, pouze respektuje mezinárodní charakter této církve.

Mons. ThLic. Dominik Duka OP
biskup královéhradecký

P.S.: Mé vystoupení není oficiálním vyjádřením postojů ČBK nebo ERC ČR, ale seznamuje účastníky semináře CEP Vztahy státu a církví se zmíněnou problematikou dne 24. února 2004.

Přečtěte si první část článku Kooperace neznamená klerikalizaci společnosti