Trochu jsem se bál těchto okamžiků, které by se s určitou dávkou nadsázky daly nazvat: Ježíšova smrt v přímém přenosu...

Tady na Petříně, který přece patří lásce, myslíme dnes na lásku, která vydržela a vydrží víc než ty naše lidské lásky: na lásku, která je silnější než smrt, která zahání smrt.

Oslavujeme Ježíšovu smrt, ale dá se vůbec smrt oslavovat?

Smrt je něco, nad čím se pláče, něco, čemu se člověk v myšlenkách vyhýbá, nevíme si s ní rady, a tak ji někdy zaháníme za zdi nemocničních oddělení, ústavů a krematorií. Bojíme se smrti, a tak ji zlehčujeme a snažíme se krčit rameny, protože na televizní obrazovce jsme už viděli tolik lidských smrtí...

A tím vším se vlastně proti ní bouříme, protože hluboko v nás je zakódované vědomí, že je to něco cizího, že k našemu životu původně nepatřila, že to jen člověk, který chce být bohem, který chce mít poslední slovo tam, kde už žádná slova neplatí a neexistují, si vpustil do života zlo a s ním utrpení a smrt.

Čím je ten příběh Ježíšovy smrti jiný než naše lidské příběhy?

Můžeme se ptát, co to má společného s námi, co pro mě osobně znamená smrt muže, který byl před téměř dvěma tisíci lety popraven v inscenovaném nábožensko-politickém procesu?

A kdo je vůbec Ježíš a co pro mě znamená?

Slyšeli jsme příběh umučení, příběh, který má svůj kompars a své hrdiny. Kdo v tom příběhu vlastně zvítězil a kdo prohrál?

Je tu Jidáš, zrádce, který se možná cítí sám Ježíšem podveden: on třeba čekal jeho závratnou kariéru a v rámci toho svou vlastní prosperitu, možná ho prostě Ježíš zklamal, on byl přece získán pro něco jiného, vyššího...

Petr, který má spoustu silných řečí a pak zklame při otázce obyčejných sluhů...

Velerada plná patologické nenávisti, bezcharakterní a pověrčivý Pilát, profesionální a suroví vojáci, kteří se vlastně nudí, bezejmenný dav, který je schopen skandovat pokaždé něco jiného...

A jsou tu také ženy pod křížem, které neriskují postavení, žádné nemají, ale riskují svůj, tehdy možná bezcenný život, Maria, která se nesmí hlásit k synovi, když je slavný, ale tady může být a trpět s ním, Jan, jehož láska je silnější než strach, Josef z Arimatie a Nikodém - pohřební dvojice tajných sympatizantů.

A pak je tu On, kterého se to nejvíc týká a kterého to nejvíc bolí. Pro něj to celé bylo mnohem delší: nemožné rozhovory s těmi, kdo nechtěli rozumět, špehování a pomlouvání. A nepochopení: když někdo, koho máte rád, je trapně nízký a neupřímný...

Vlastně od jeho příchodu na svět se ten svět zabýval a zabývá jen jednou otázkou: Co s ním? Co s někým, kdo mi tak bolestivě připomíná, jak já sám za moc nestojím? A sympatie se hroutí a i my se můžeme lehce stát spolutvůrci toho hororu.

Hle, člověk - to je přece Ježíš uprostřed těch, kteří ztratili své lidství, když pravda se jeví jako slovní hříčka, láska jako prázdný pojem a čest jako něco, co už se nevyplácí...

Smrt, hrob a u něj stráž - co všechno dokáže zařídit člověk, aby měl jistotu, že Bůh je mrtev? Nikdo nebyl tak dokonale zabit a pečlivě pochován jako Ježíš.

V čem je ten příběh jiný od toho, co sami známe a prožíváme? A kterou z těch rolí hrajeme? A kde jsou ty tváře, oči, srdce, které by měly být tam, kde opravdu o něco jde?

Kdyby ten příběh božské lásky a lidské nenávisti právě tady skončil, asi bychom opravdu byli spolkem zoufalců, který se ve výroční den Ježíšovy smrti schází, aby si společně poplakal.

Tohle však není pohřeb, ale vítězství.

Je dokonáno. Tady neumírá ubohá oběť lidské hlouposti a zvůle, ale někdo, kdo ví, že končí život vítězstvím. Kdo přišel, aby konal vůli Otce, kdo přišel mezi nás, ztracené, aby nás zachránil, aby nás osvobodil, aby nás napřímil, aby nám ukázal cestu. Proto je Ježíš Kristus jediným řešením.

Ježíš si svůj život nevystlal úspěchy, byl připraven o všechno, ale ne o smysl svého poslání.

Ježíš vstal z mrtvých. To je tečka tohoto příběhu. Vstal, aby svou zdánlivě nesmyslnou smrtí dal za pravdu našemu podvědomému tušení o nesmyslnosti smrti. Jeho kříž je ujištěním, že nikdy není nic ztraceno. Že člověk se svou touhou po věčném životě nežije náhodou ani omylem. Že máme šanci.

Stal se jedním z nás a šel s námi až na dno, až do hrobu, aby každý z nás věděl: Až budu umírat, v té nekonečné samotě mi bude někdo věrný, někdo bude se mnou. Ten, který tohle všechno dobrovolně vytrpěl a prožil se mnou. Můj Pán, můj přítel, můj bratr Ježíš.

Cítíte, jak nad jeho hrobem svítá? Tady už mluví jistota vzkříšení.