Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha symbolizuje českou duchovní kontinuitu od ranného středověku až po naše časy. Dnes bohužel ani ne tak tu povznášející jako spíše sestupnou. Začalo to za hradních pánů s rudou hvězdou, kteří škrtem pera katedrálu znárodnili. Prezidentu Husákovi jsem v osmdesátých letech napsal, že by správa hradu měla dbát na důstojnější chování návštěvníků tohoto předního českého chrámu. Dostalo se mi odpovědi, že socialistický stát se o to postará. Jak bylo socialistickým zvykem, postaral se o to jen na papíře.

Správa hradu zachovala socialistický režim v katedrále i po listopadu 1989. Správou Pražského hradu školení strážci pořádku si dali záležet, aby nejslavnější český chrám dojmem posvátnosti nepůsobil. Před pěti lety jsem se v tisku pozastavil nad jejich lhostejností k znesvěcování tohoto místa turisty. Nikdo návštěvníky neupozornil, že by měli v kostele smeknout, když nerespektovali ani mezinárodně platný symbol škrtnutého klobouku. Uniformovaní strážci blahovolně přihlíželi svačinám v kostelních lavicích. Kdo usedl do lavic, byl pro ně věřící a mohl si dělat co chtěl - spát nebo svačit, podle libosti. Už tehdy bylo kustodů málo, hlavně však necítili potřebu vést někoho k úctě, kterou sami necítili.

Hradní páni se vystřídali, ale nic se nezměnilo. Hlasité hovory a překřikování průvodců nad hroby českých králů jsou běžné, porušují se i zákazy znázorněné srozumitelnými symboly. Že je neúcta k posvátnosti svatovítské katedrály šířena programově, o tom se nedávno přesvědčili také účastníci pouti exulantů a krajanů z USA. Když se v doprovodu kněze na prahu Svatováclavské kaple odvážili potichu zazpívat svatováclavský chorál, vrhli se na ně uniformovaní strážci pořádku jako na provokatéry. Poučili poutníky, že ani věřící zde mimo bohoslužby zpívat nesmějí, což je nařízeno shora, jelikož katedrála “je veřejná budova, která patří všemu lidu, a ne církvi, která na to nic nedala”. Zprávu o této (mezi)národní ostudě otiskl český měsíčník v Chicagu HLASY NÁRODA.

V těchto a podobných nepěkných souvislostech se neustále vrací táž otázka: Nestálo by za to vrátit správu církvi a obsadit chrámovou službu kvalifikovanými řeholníky? Nepochybně by to vzali jako poslání a s láskou udělali vše pro pochopení duchovní velikosti katedrály i křesťanství jako takového. A pokud by se měl realizovat návrh kardinála Miloslava Vlka na “darování” katedrály českému národu, pak by musela být nejprve církvi katedrála řádně navrácena. Nelze totiž darovat nic ukradeného.

Autor je poslancem za KDU-ČSL