Slyšel jsem, že katolíci nesmí pod těžkým hříchem přijímat u jiných vyznání (třeba u husitů). Nechápu, jak je to možné, protože se domnívám, že existují dvě možnosti: Buď Kristus je u husitů v hostii přítomen, a pak za obvyklých podmínek mohu klidně přijmout. Nebo v hostii Kristus není, pak to není než kousek oplatku, který mohu klidně sníst jako cokoli jiného. Proč se tedy jedná o hřích?

Otázka je pravděpodobně zaměřena na ta vyznání, která nemají podobné pojetí svátosti oltářní, tedy eucharistie, jako římští katolíci. Jedná se především o evangelické církve a u nás o československou církev husitskou. Dotaz je nepochybně logický; abychom jej mohli zodpovědět a byli zároveň ušetření dalekosáhlých teologických výkladů, doporučuji církevní dokumenty k této otázce, např. papežovu encykliku o svatém přijímání z minulého roku.

V jádře se jedná o to, že považujeme svaté přijímání za jednu ze svátostí. Dochází ke skutečné proměně chleba a vína v Tělo a Krev Kristovu. Proto velká úcta, proto předpisy k přijímání (kdo může a nemůže přijímat, zpověď apod.), proto svatostánky k uchovávání proměněných hostií.

U jiných křesťanských církví není toto pojetí, jedná se o připomínku Poslední večeře apod. Jde tedy spíše o symbol, ne o skutečné proměnění, přepodstatnění. Kdo chce přijímat u nás, musí obecně řečeno splnit naše podmínky, to je docela jasné. Věřit tak jako my, přijmout ve stavu milosti atd.

Naopak my bychom neměli jinde přijímat. To už je asi pro mnohé těžší k věření, jak píše autor dotazu. Domnívají se, že buď jde o skutečné přijímání jako u nás, a tedy logicky k němu můžeme přistoupit za splnění ostatních podmínek, nebo jde jen o symbol, a pak tím spíše můžeme dát najevo své postoje jednoty s ostatními.

Pokusím se vysvětlit první případ: o totéž přijímání jako u nás zřejmě nejde, teologové o tom diskutují a nejsou s to se shodnout. V případě této nejistoty je lepší přijímat tak, jak je to jasné a ověřené. Pokud jde o druhou možnost, že to je jen symbol, přistoupili bychom na jakési falešné vytváření jednoty a dávali bychom nejen okolí, ale i sami sobě najevo, že není zase tak důležité, zda jde o symbol, nebo ne.

Církvi velí opatrnost a úcta, abychom ani nechtěně nedávali záminku k pojetí, které smazává důležité rozdíly a může profanovat tuto výjimečnou svátost. Rozumím touze po jednotě, ale lze ji jistě vyjádřit společnou modlitbou, kde žádné věroučné problémy nejsou. V otázce eucharistie jde o velmi rozdílné pojetí. Pokud v některé evangelické církvi jde o připomínku, symbol, tedy o něco o mnoho méně důležitého než u nás, snadno se smířím s tím, že tuto málo důležitou připomínku z úcty k našemu pojetí svátosti nebudu požívat.

Bojím se, že jsou věci, které se nedají zlomit hlasováním většiny, či dobrou vůlí. Sám jako bývalý evangelík chápu i hlasy těch, kdo říkají "ale vždyť ti evangelíci, když jdou od Večeře Páně, vypadají tak změněně, že to musí být podobné, jako u nás". Myslím, že to je záležitost Ducha svatého, já mám na to malou hlavu. Proto se raději držím nauky Církve.