Seznamka
V březnu 1992 se v kostelech četl Dopis tajně vysvěceným biskupům a kněžím, který vydali čeští a moravští biskupové a kde se o vás píše, že "dále není možné, aby bylo dvojí kněžství, dvoje bohoslužby, dvoje udělování svátostí, dvojí šíření evangelia“. Jak jste tento text přijali?
Podivili jsme se tomu. My jsem si totiž ani na chvíli nikdy nic o dvojím kněžství nemysleli! A v žádném případě jsme nechtěli nic zdvojovat, dělat alternativní církev. Už samotný vznik skryté církve byl vyvolán snahou doplnit to, co nefungovalo. Pokusili jsme se dělat to, po čem je poptávka a co z nějakého důvodu nemůže dělat někdo jiný.
Přelomovou událostí v začlenění skryté církve byly tzv. Normy, které se objevily roku 1992 a je v nich vyslovena pochybnost o kněžství a biskupství několika lidí. O co šlo?
Šlo o záhadný dokument, který se týkal podmínek začlenění duchovních ze skryté církve. Je trochu podivné, že biskupové tehdy tento text neposkytli ani nám, ani žádným teologům, ani odborníkům Petru Fialovi a Jiřímu Hanušovi, ale poskytli ho až po šesti letech mladému studentovi politologie a religionistiky Ondřeji Liškovi. A ten ho uveřejnil v knize, která byla ke skryté církvi kritická.
Že se nikdo Normy nikomu ze skryté církve neobtěžoval poslat, to je pro mě velké tajemství buď vatikánské, nebo naší byrokracie. My jsme se s textem seznámili pouze tak, že nám z něj většinou část ocitovali a když se někdo chtěl podívat na celý text, tak řekli "Vás se týká jen tohle" a jednou rukou zakryli horní část papíru a druhou rukou jeho dolní část.
Vidíte, to by mohl být nový "pozdrav podzemáků" - vodorovně napřažené dlaně rukou. Ale teď vážně: Kde podle vás Normy vznikly?
To je právě záhada. Pod tímto dokumentem totiž není přímo nikdo podepsaný, nemá protokolární číslo a nemá datum vzniku. Dokonce ani v knize Ondřeje Lišky není žádné datum. Já žasnu nad tím, že by Řím něco takového vydal, vždyť tam by přece musel být aspoň podpis nějakého monsignora. Ptal jsem se právníka biskupské konference biskupa Lišky, zda by takový dokument neměl být protokolován a zda k tomu nelze sehnat nějaký písemný doklad. Ale on na to neříkal nic.
Ovšem podle znalců je praxí nunciatury také to, že ona dokumenty pouze sděluje, ale nepředává.
O to mi není nic známo. Ať už to bylo jakkoli, tady jde hlavně o způsob seznamování s dokumentem, který rozhoduje o tak závažné věci, jako je kněžské svěcení. A tento způsob prostě byl ponižující! Není přece v demokratické zemi možné, abych někomu "sťal hlavu" pouze na základě ústního sdělení. Vždyť i za komunistů odsouzencům aspoň poslali rozsudek poštou!
Nyní k obsahu Norem. Které pasáže jsou podle vás klíčové?
Jsou to dva pojmy týkající se kněžského svěcení, díky němuž dokument budí dojem právního monstra a paskvilu. A to hlavně díky kouzelnému výrazu "dubie validus" (pochybně platný) a s ním pak souvisejícímu "sub conditione" (pod podmínkou). Oba termíny se týkají svátosti kněžství a mají znamenat to, že pokud něčí svěcení neplatí, tak je prý třeba ho "přesvětit", tedy znovu vysvětit na kněze.
Ona "podmínka" spočívá v tom, že pokud neplatí tajné svěcení, pak platí přesvěcení, a pokud platí tajné svěcení, pak neplatí přesvěcení.
Můžete konkrétněji vysvětlit pojem "dubie validus" – tedy "pochybně platný"?
No, to právě nemůžu. Vypadá to, že těžiště pojmu sice je v přídavném jméně "platný". Tím jsem potěšen, ale celkově ta dvě slova vyznívají tak, že je to celé "pochybné". Podle mě lze přesvěcení provádět jen tehdy, pokud je svěcení jasně pochybné, ale ne tehdy, pokud je jen "pochybně platné". Co by se muselo stát, aby bylo všechno správně? Že by svěcení dotyčného muselo být "dubie dubium" – tedy "platně platné"?
Myslím, že tyto úvahy jsou zbytečné – je to jako mluvit o tom, zda je někdo "blbě chytrý" nebo "chytře blbý". Církevní právo nic takového nezná a je mi záhadou, kde tato dvě tajemná slova spatřila světlo světa. U našich biskupů?! Nebo ve Vatikánu?! Že by ve Vatikánu někdo o člověku, kterého vůbec nezná a nikdy ho neviděl, prohlásil, že jeho biskupské nebo kněžské svěcení je jakési pochybné?!
Vím, že svěcení nelze úplně srovnávat se křtem, ale je to něco podobného, jako kdyby někdo řekl: "Člověče, já ti nevím, jestli při tom tvém křtu byly všechny ty věty v pořádku, jestli byla voda v pořádku, jestli ten kněz v tu dobu nebyl ve špatném psychickém rozpoložení, víš co, pojď s náma, my tě pro jistotu pokřtíme znova."
Jeden bratr to vysvětloval takto: "Při křtu jsem byl malé dítě a nevnímal jsem, co se děje, takže kdyby to tehdy někdo pozoroval a zjistil tam závadu, tak to chápu, ale kněžské svěcení jsem přijal jako dospělý člověk, kdy jsem jasně věděl, co přijímám." Podle mě by jediným důvodem přesvěcení měla být jedině pochybnost toho, kdo světí, nebo pochybnost toho, kdo svěcení přijímá.
Vrátil se později k těmto klíčovým pojmům ještě někdo z Vatikánu?
Po téměř deseti letech jsme se mohli setkat se sekretářem Kongregace pro nauku víry Tarcisio Bertonem na pražské nunciatuře. Bertone byl velice vstřícný, psal si poznámky a žasl, co všechno neví. Přinesl s sebou taky nějaký dokument, který byl jiný než Normy a který Normy nikde necituje. Ohledně faktických údajů Norem se nám dostalo krkolomného vysvětlení.
Diskutovali jsme tam i o pojmech a já jsem přitom Bertonemu říkal: "Pane arcibiskupe, vy jste přece právník, tak bych vás rád poprosil o pomoc: kdybyste náhodou někde v církevním právu nebo třeba v nějaké habilitační práci či jinde objevil pojem 'dubie validus', nemohl byste nám dát vědět?" On pak ještě mluvil o určitých pochybnostech, ale slíbil, že se celou věc pokusí nějak dát do pořádku a že brzy opět přijede. Ovšem potom odešel z Kongergace pro nauku víry, stal se janovským arcibiskupem a roku 2003 kardinálem.
Vraťme se do roku 1992. Co tedy z Norem konkrétně vyplývalo?
Po oznámení Norem byl pak každý kněz tázán osobně, zda se nechá přesvětit, a bude tak "dobrý", nebo se jim nepodřídí, a bude "špatný". A co se týká biskupů, každý z nich – tedy kromě Jendy Blahy – byl na základě Norem žádán, aby se vzdal biskupské služby.
Mnozí bratři ze skryté církve jsou mi ochotni podepsat, že "sub conditione" podstoupili ne kvůli pochybnostem o platnosti svého svěcení, ale prostě kvůli tomu, že to brali jako přání našich biskupů, nuncia nebo papeže. Jenže právě Bertonemu jsme tehdy na zmíněném setkání soukromě dali otázku: "Když někdo pouze ze zbožnosti, a ne z nějakého jiného důvodu, ne z pochybnosti, přijme kněžské svěcení 'sub conditione', je to dovoleno?" A on tehdy jasně řekl, že podle kodexu by to byl hřích.
Přijal jste vzdání biskupské služby?
Naprosto klidně jsem podepsal to, že se vzdávám jakýchkoli biskupských insignií, protože já jsem nikdy neměl nejmenší důvod je používat. K čemu by mně byly?!
Žádal vás někdo po roce 1989 o vysvěcení na kněze?
Ale ano. Šlo o člena řádu oblátů a ten dokonce ve své dobrotě poslal na biskupství žádost. Ale nebyla vyřízena.
Kdybyste vy přijal kněžské svěcení tajně, odmítl byste se – jak se vyjádřil biskup Konzal – nechat "přemazat"?
Ano. Pokud jsem přesvědčen, že moje svěcení je v pořádku, tak je to přece podle kodexu zakázáno. Měl bych se nechat přesvětit jen proto, že mě nevysvětili v katedrále?! I kdyby byla celá kongregace přesvědčena o opaku, ani to není důvod, abych to případně podstoupil.
Kniha s úvodem M. Badala a řadou dosud nepublikovaných dokumentů, která kromě samotného pestrého života Stanislava Krátkého přináší i jeho názory na celibát, na způsob pastorace, na svěcení žen atd, vychází v nakladatelství Cesta (www.cestabrno.cz). Toto nakladatelství vzešlo ze samizdatu a již vydalo přes 160 titulů křesťanské literatury, z čehož asi dvě třetiny tvoří překlady z cizích jazyků. Z posledních titulů jsou širšímu publiku známy např. knihy Hovory s Petrem Kolářem, Z hlubin bezedných (o Ludmile Javorové, která byla vysvěcena na kněze) nebo právě aktuální kniha Naděje proti temnotám Richarda Rohra, která navazuje jeho předchozí úspěšné tituly tohoto amerického františkána s netradičními názory.
Druhou ukázku přineseme v Magazínu ChristNet.eu v příštích týdnech.
