Celibátem, jak napovídá latinské caelebs "neženatý, svobodný", nazýváme stav duchovenských funkcionářů, kteří dobrovolně přijali závazek zřeknutí se partnerského (sexuálního) života.

Důvod najdeme v CIC 277,1, který uvádí, že kněží latinské církve jsou povinni zachovávat dokonalou a trvalou zdrženlivost pro Boží království; jsou proto vázáni celibátem, který je zvláštním Božím darem, jímž se mohou snáze a s nerozděleným srdcem svobodněji oddat Ježíši Kristu a službě Bohu i lidem.

Je sexuální zdrženlivost jediným možným prostředkem k naplnění cíle Božího království, služby lidu a Bohu? Je jen takto definované kněžství viditelným znamením Božího majestátu a svatým, tj. odděleným stavem ve vztahu k Bohu a světu? To nebylo ve středověké církvi jednoznačné ani tehdy, když 2. lateránský koncil r. 1139 celibát kněžím nařídil jako povinný.

Podíváme-li se na obraz kněze v době biblické – předmonarchické i královské, pobabylónské, helénské i raně křesťanské –, zjistíme snadno, že se od obrazu římskokatolického kněze dnes nelišil v cíli cesty a oddělenosti pro úřad, ale v metodě a prostředku naplňování obsahu jejich služby – v celibátu.

V Ez 44,22 (sr. Lev 27,7) čteme doporučení určenému kněžím při vybírání manželky. Měla být taková, aby spoluvytvářela čistotu a svatost úřadu svého manžela – kněze a neporušenost dokonalého obrazu Božího majestátu. Kněz se nesměl oženit s vdovou, zneuctěnou nebo zapuzenou ženou či nevěstkou, ale jen s izraelskou pannou. Výjimkou mohla být jen vdova po knězi, ale ta coby životní partnerka byla zakázána veleknězi.

Závazek celibátu byl kněžskému úřadu v dobách biblických naprosto cizí. Přesto v Bibli najdeme postavy (Jeremiáš, Jiftáchova dcera, apoštol Pavel), kteří žili a zemřeli bez životních partnerů. Nicméně ani jedna z těchto postav si celibát dobrovolně nevybrala za životní program. Jeremiáš se neoženil kvůli obléhání Jeruzaléma Nabúkadnézarovými vojsky, Jiftáchovu dceru coby živou oběť obětoval Bohu vlastní otec ještě před zásnubami a apoštol Pavel si byl jist koncem světa tak intenzívně, že se manželství v síle jeho naděje jevilo jako pošetilé.

Jaké si tedy z toho můžeme vzít poučení? Je jisté, že se římskokatolické učení o celibátu neopírá o obraz kněze v biblických dobách. Je jím (mimo další také) text Mt 19,12, kde Ježíš říká: "Někteří nežijí v manželství ... protože se ho zřekli pro nebeské království". Paradoxně tak vzniká situace, že ženatí laici – praktikující křesťané – jsou biblickým kněžím podobni více než dnešní duchovní se závazkem celibátu.

To však neznamená, že je volba laiků lepší. Cíl a obsah cesty je v obou stavech stejný. V obou cestách je jím oddělenost ve světě ve službě Bohu a lidem a poukaz na Boží majestát osobním příkladem.