...že jste jen couvali, mlčky a kvapně, zpíval Karel Kryl. Není to tak dávno, co proběhly doplňující volby do horní komory parlamentu, tedy Senátu. Volební kampaň se ničím zvláštním nevyznačovala, snad jen rychlostí, jakou se na ni zapomíná (kampaň dnes připomínají už jen potrhané plakáty na rozličných místech, více či méně vkusně okarikaturované). Volby samotné však znamenaly další průlom. K volebním urnám přišel rekordně nízký počet voličů. Volební účast, pohybující se na úrovni 14 – 15 procent v jednotlivých okrscích, hraničí, omlouvám se za ten výraz, s trapností.

Tento jev však poukazuje na mnohem hlubší a závažnější problém, než jakým je ochota dojít do volební místnosti. Poukazuje na problém postoje k situaci a aktuálním problémům v naší společnosti. Rád bych v této souvislosti uvedl jeden příklad z evangelia sv. Lukáše (19, 11-27).

Mám na mysli Lukášovo podání podobenství o hřivnách. Jakýsi člověk se chystal na cestu a protože potřeboval, aby bylo postaráno o jeho majetek, zavolal si své služebníky a svůj majetek jim svěřil. Rozdělil jim deset hřiven a protože služebníků bylo také deset, připadla na každého služebníka jedna. Každý služebník dostal stejný obnos, bez ohledu na své schopnosti a předchozí zásluhy. Služebníci měli za úkol hospodařit se svěřeným majetkem do doby, dokud se pán nevrátí. Lukáš líčí, jak služebníci s danými obnosy hospodařili. První svůj obnos zdesetinásobil, druhý zpětinásobil a oba byli po pánově návratu za své počínání po zásluze odměněni, každý podle toho, o kolik se mu podařilo majetek rozmnožit. Dalo by se říci, že pán byl v této situaci stoprocentně spravedlivý. Oproti tomu, služebníku, který svou hřivnu zakopal, je i ta jedna odňata a není mu přiděleno nic. Přitom jednání tohoto služebníka, který svou hřivnu ukryl v šátku, bylo zcela ve shodě s předpisy, podle rabínského práva se tímto počinem zbavil odpovědnosti. Mohlo se mu klidně stát, že by i o tu jednu hřivnu přišel, a tím by svého pána rozhodně nepotěšil.

Jenže celé podobenství má ještě jeden podtext. Pánem, který se vydal na cesty a potřeboval pohlídat svůj majetek, byl muž vznešeného původu, který odjíždí do daleké země, aby si odtamtud přivezl královskou hodnost. Při této misi však dochází k zápletce, neboť občané města, kterého se korunovace týká, nechtějí tohoto pána za krále a posílají s tímto stanoviskem poselstvo. Čili pánův úspěšný návrat se stává poněkud nejistým.

K tomu je dobré znát ještě jedno historické pozadí. Je totiž docela možné, že Lukáš naráží na Herodova syna Archelaa, který se měl stát králem Judska (4 př. Kr.), avšak po intervenci Židů u císaře byl v Římě císařem sesazen; jde o nápadnou podobnost - chtěl dosáhnout královské hodnosti v daleké zemi, nicméně jeho nepřátelé, kteří nechtěli, aby byl jejich králem, toto jeho přání zmařili. Jedná-li se skutečně o narážku na Archelaa, pak muselo být každému tehdejšímu posluchači již dopředu jasné, jak vyprávění dopadne – král se nevrátí, kontrola hospodaření se s největší pravděpodobností neuskuteční, žádného auditu, skládání účtů se není třeba bát. Tedy i třetí služebník mohl klidně doufat, že pán se nevrátí už vůbec. V tomto světle se zdá být jeho jednání nejpragmatičtější - nenamáhal se (námaha by mohla být zbytečná), ale ani majetek nezpronevěřil. Jenomže v okamžiku, kdy všichni mohli čekat, že se pán nevrátí, on se vrací a (jak je řečeno později), ztrestá své nepřátele.

Zdá se, jako by v tomto vyprávění hrála větší roli sympatie ke králi než finanční zisk - který je však po zásluze ohodnocen. Služebníci na jedné straně vnímají rozkaz pána starat se o majetek, na druhou stranu jistě vnímají současnou politickou, pro pána nepříznivou situaci. První dva služebníci projevují svou loajalitu, když hospodaří se svěřeným majetkem, zatímco třetí služebník svou loajalitu neprojevuje, pouze se pojistil, kdyby se náhodou pán vrátil. Klíčovým slovem se v tomto příběhu nestává naplnění očekávání či projevená píle. Naopak, myslím, že pán by pochválil i toho služebníka, kterému by se nedařilo a vlivem nejrůznějších okolností o svůj díl přišel.

V tomto smyslu se klíčovým slovem stává loajalita. Ovšem když půjdeme ještě dál, nalezneme další klíčový prvek. Pán, který vyčítá služebníku, že jeho majetek neznásobil, říká zcela jasně: "Jsi špatný služebník. Soudím tě podle tvých vlastních slov: věděl jsi, že jsem člověk přísný a beru, co jsem nedal, a sklízím, co jsem nezasel. Proč jsi aspoň mé peníze neuložil, a já bych si je teď byl vybrali s úrokem." A v tom vidím paralelu k výše zmíněné volební neúčasti. Pán totiž nenutí služebníka, aby se zachoval podle jeho přání, nenutí jej, aby sklízel, co nezasel. Dokonce mu nabízí i alternativu: mohl peníze uložit, čímž by jasně vyjádřil nevůli s pánovou praxí. Jenže služebník neudělal NIC, prostě počkal, až jak to dopadne. Vyhnul se zodpovědnosti rozhodování. A to bylo pravděpodobně i to, co pána rozlítilo.

Vzdáním se práva rozhodovat, vyjádřit názor, tím vším vytváříme atmosféru lhostejnosti. Budeme-li jen vyčkávat, jak se situace vyvine, pak se může velmi snadno stát, že jednoho dne uslyšíme někde zdáli slova Karla Kryla: K výkazu ztrát, připište sebe...

Autor není ministrem vnitra České republiky.