Seznamka
Ve stejný den jako se konaly v Jihlavě 18. Dny Josefa Zvěřiny na téma Česká a slovenská církev po rozpadu společného státu, tedy v sobotu 15. října, se v Římě tisíce rozzlobených (indignati) lidí pustilo do projevů občanské nespokojenosti se sociální situací v celé Evropě.
Zpravodajství italských televizí pak večer přineslo záběry upomínající na pověstné Sacco di Roma v roce 1527 žoldnéři Karla V. Rozlícený dav vzal útokem banky, obchody a pouliční mobiliář. Zajímavá byla skutečnost, že policejní oddíl musel před nespokojeným davem na náměstí před Lateránskou bazilikou nakonec utéci a velitel pořádkového oddílu vzápětí vysvětlil v deníku Corriere della Sera proč: V našem policejním oddíle je průměrný věk 47 let, a ten se neustále zvyšuje, tak jako se zvyšuje věk odchodu do důchodu. Přece po nás nechcete, abychom honili po náměstích dvacetileté demonstranty a prali se s nimi.“ Ano, sociální realita už dopadla i na policii, která v budoucnu nebude s to zabránit nespokojeným v drancování bank či třeba kostelů.
Nyní to naštěstí odnesla jen jedna mariánská soška, ale vatikánští „porporáti“ by měli zamyslet nad tím, jak by asi před davem nespokojených bránila vatikánské paláce hrstka směšných figurek švýcarské gardy v šaškovských pelerinách s halapartnami... Věřme, že alespoň únikové cesty do Andělského hradu nejsou zaskládané nějakými archiváliemi.
Církev mlčící k sociální realitě těch, kdo přišli o práci či ji mají nejistou, kdo jsou postiženi sociálními škrty či jsou jinak postiženi ekonomickou krizí, nemůže dlouhodobě počítat s přízní a podporou davu.
Na Dnech Josefa Zvěřiny situaci církve dvacet let ztrácející přízeň a podporu lidových vrstev zcela výstižně popsali např. trnavský arcibiskup Robert Bezák či prof. Tomáš Halík. Mimořádný potlesk, který provázel vystoupení Roberta Bezáka, hovořil sám za sebe, protože nahlas řekl myšlenky, o kterých se dosud veřejně příliš nemluví. O tom, že církev se vrátila do „doby kamenné“, kdy hlavní starostí je postavit nový kostel v každé dědině, i když nakonec zeje prázdnotou. O tom, že kdyby se spojily všechny semináře a teologické fakulty na Slovensku do jedné, stále by v ní zůstalo ještě dost volného místa. O tom, že podle sociologického průzkumu pouze 30% Slováků přiznává církvi nějakou autoritu (k církvi se matrikově hlásí 75% obyvatelstva). O tom, že biřmování by se mělo nazývat „svátost rozloučení s katolickou církví“, protože po něm většina mladých o církev ztratí zájem. O tom, že vztah církve k rozvedeným se musí změnit, a o mnohém dalším. A především o tom, že paktování, zaprodávání se či obchodování se světskou mocí je pro církev zhoubné. Česká a slovenská církev stojí na úplně stejné křižovatce, stejně jako církev v Německu, Rakousku, Polsku či Itálii. Velká část věřící obce se pomalu ale jistě stává „indignata“, nespokojená, rozzlobená. A právem.
Závěrečná panelová diskuse byla na téma „Jsme ochotni nést zodpovědnost za současnou církev?“ Jeden z přítomných laiků to vyjádřil velmi pregnantně: „Za současnou církev ať nese odpovědnost papež či biskupové. Nikoli laici, kterých se nikdo na nic neptá. Laici ať nesou odpovědnost za ne-církev.“
Je-li současná církev podobna konvoji potápějících se plavidel (jak to vyjádřil Tomáš Halík), z nichž každé veze nějaký náklad z minulosti, a není jasné, kam vlastně směřuje, pak nezbývá než pokusit se něco málo přeložit do záchranných člunů a vydat se vlastními silami na rozbouřené moře. Asi jen v tom je zodpovědnost laiků za církev, tím, že budou především zodpovědní sami za sebe. Pokud nechtějí vyjít s davem „indignati“ plenit Řím či Brusel, vlastně jim ani nic jiného nezbývá.
Autor je publicista a překladatel
Foto: TKKBS/Peter Zimen
