Přinášíme hlavní myšlenky z promluv pražského arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka a místopředsedy Ekumenické rady církví v České republice Pavla Černého při ekumenické bohoslužbě v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě v pátek 7.ledna 2005.

Z promluvy kardinála Miloslava Vlka:

"Vážení přátelé, vzácní hosté,
možná, že jste už zažili situaci, která vás naprosto přesahovala a nemohli jste ji nikterak vnitřně zpracovat: ani zdolat, ani přijmout... Takové chvíle prožíváme právě nyní: tragédie, obrovské lidské neštěstí s globálním dosahem. Člověk tu stojí beze slov... Připadá mi to jako hodina pravdy, jako velké zjevení pro člověka, který není slepý, ale chce být vnímavý a vnitřně upřímný... Setkání s touto katastrofou nám připomíná hranice našich možností, ale také může zvedat náš pohled výš, a sice k tomu, který katastrofám nepodléhá, tedy k Bohu. U něho nacházeli naši předkové v tragických chvílích, v utrpení útěchu a pomoc. I oni se na tomto posvátném místě setkávali. Také my jsme se sešli tady v chrámu, jeden blízko druhého, takže se můžeme držet za ruce a vlastně držíme – tak velice solidaritu našeho národa vnímám.

Prostřednictvím médií je celý svět vtažen do epicentra té tragédie a my tu stojíme jako součást jedné velké lidské rodiny, v níž se naše rozdíly umenšují a neštěstí vytváří silnou, účinnou solidaritu, která je civilním výrazem pro základní mezilidský vztah vzájemné lásky, vložený Tvůrcem do našeho srdce a tvořící podstatu lidské identity a našich vzájemných vztahů... Skutečné zjevení sounáležitosti celého Stvoření. Našemu takto vybavenému a zdravě cítícímu nitru se příčí i každá forma zla, teroru, nespravedlnosti a násilí. Tyto skutečnosti nám nedovolují uniknout z plné reality do nějakého jen virtuálního světa...

Setkání s touto tragédií posiluje naše odhodlání k solidaritě, která se teď projevuje – Bohu díky – v nebývalé formě. Nikoliv nářek a výčitky, ale pomáhající lidská láska jsou tou nejlepší odpovědí na lidské neštěstí. Můj dík patří všem, kteří takto odpovídají. Aniž bychom chtěli tuto katastrofu využívat k nějaké ideologizaci: poznáváme, že bezpečná cesta k překonání naší lidské slabosti a našeho omezení, jak nám ji zjevuje současná situace, je: solidarita, vzájemná láska k našim bližním, které postihuje neštěstí, utrpení a bída, ať se objevují kdekoliv na světě a v jakékoliv formě. Najednou je vidět, že naši bližní jsou i na Srí Lance, a to nejen čeští turisté. Solidarita s bližním v nouzi! A to se celosvětově v nikdy předtím nevídané formě děje. K tomu jsme se ve velké míře připojili. Za tyto postoje všech křesťanů, vlády i celého národa chceme být vděčni."

Z promluvy Pavla Černého:

"Vážení přátelé,
často slyšíme o své planetě Zemi, že je nejen místem nevšední krásy, ale také místem zkázy, katastrof a velkého utrpení. S tím souvisejí úzkosti a deprese jednotlivců, ztráta smyslu života, nevysvětlitelnost mnoha záhadných problémů. Na druhé straně je povzbuzující, že přes všechny katastrofy, všechny konflikty, všechny střety kultur a civilizací je možné vidět lidskou solidaritu, a víc než to. Mnozí ve chvílích tragédií pomáhají, obětují, nasazují zdraví a životy, snaží se zmírnit hrůzy lidského utrpení... Tak tomu je i tentokrát, kdy planeta Země zažila katastrofu a následnou smrt tisíců lidí.
Globalizace světa má mnoho negativních stránek, ale má i stránky kladné – postižení lidé v jihovýchodní Asii nezůstali sami, bez pomoci druhých. Nedokážeme vysvětlit nezměrné lidské utrpení, kterým v této době procházejí jednotlivci, rodiny, ale i celé skupiny obyvatel postižených míst. Toto utrpení však neseme s nimi. Přírodní katastrofou byla otřesena naše planeta, byli zasaženi lidé, kteří jsou obyvateli našeho světa.

Četli jsme společně dva texty z Bible. Jeden ze žalmu, který je znám pod označením "De profundis". Z hlubin, z hlubokosti k tobě volám, Bože... Kolik lidí volalo podobným způsobem ze vzdutých mořských vln tsunami v uplynulých dnech. Kolik lidí volá k Bohu i dnes, v bolestech svých zranění, v nemocech, v zoufalství opuštěnosti při ztrátě svých blízkých, v žízni a hladu.
V druhém čtení z epištoly Římanům jsme slyšeli až provokativní dialog. Když je Bůh s námi, kdo proti nám? Jakoby v posledku bylo jedno, kdo a co je proti. Vždyť Bůh neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal. Vysvětlit lidské utrpení nedokážeme. Pouze se můžeme dozvědět, že ani utrpení nemůže odloučit od lásky Kristovy. V době velkých živelných pohrom a kalamit se zdá, jako by se proti lidem všechno spiklo, jakoby celý vesmír byl proti. Apoštol Pavel vlastně neklade otázku po tom, kdo všechno a co všechno je proti nám. Řešením zmíněného napětí je předpoklad: Když je Bůh s námi. Když je zde Bůh pro nás. Je-li Bůh na naší straně – to mění situaci. Slova Písma svatého svědčí o Bohu, který byl schopen dát svého Syna - poslat Ježíše Krista na krutou smrt. V přečteném textu doslova stojí - neušetřil svého Syna. Tím není vůbec vysvětleno lidské utrpení. Pouze se dozvídáme, že když je Bůh s námi... a když dal svého Syna, dal nám vše.

Kolik bylo v dějinách neporozumění v otázce, kdo vydal Ježíše Krista na smrt. V Bibli je velmi zřejmé, že to nebyl Jidáš pro peníze, nebyla to židovská velerada z politického oportunismu, nebyl to Říman Pilát ze zbabělosti. V posledku Ježíše vydal sám Bůh. Udělal tuto věc z lásky k nám. Neušetřil strašného utrpení svého vlastního Syna, aby řešil nejhlubší problém lidské existence, který Bible nazývá hříchem.

Lidské utrpení jsme si sami nevybrali. Ano, některá utrpení jsme si vzájemně způsobili. Ale sami lidé se pro utrpení obvykle nerozhodují. Naše utrpení někdy přichází a může být v kontextu Boží lásky následováním Krista, připodobněním se utrpením Kristovým. Kříž je symbolem smrti, ale zároveň je symbolem naděje života. Proto nechtěl apoštol Pavel zvěstovat nikoho jiného než Krista ukřižovaného. Kristův kříž je garancí pokračující Boží štědrosti, která se dál ubírala cestou Kristova vzkříšení a která vede za práh lidské smrti. Tento text podtrhuje, že všechny síly zmaru a smrti, třeba celý vesmír se může spiknout proti nám – přesto zde ale zůstává úžasná možnost svěřit svůj život Tomu, který byl vzkříšen, který je na pravici Boží, který se za nás přimlouvá... Potom nás nemohou definitivně zahubit hlubiny vod, plameny ohně, lidská zloba a nenávist, nemoci, bolesti a co všechno nás může na této zemi potkat.

Bůh, který vydal na smrt svého Syna, je nablízku všem, kteří trpí a nesou lidsky neunesitelná břemena. Za Boží smilování, za pomoc projevenou skrze lidskou solidaritu a novou naději se chceme i dnes modlit. I za to, aby k sobě všichni obyvatelé naší světové globální vesnice nacházeli cestu v lásce a úctě, a to nejen v dobách živelných katastrof."