Probuzení není v církvi každý den

Pojem „probuzenecký“ je pevně spojen s vlivem obrodných duchovních hnutí v 18. a 19. století. Velká probuzení prošla vícekrát Severní Amerikou a také Evropou a silně se dotkla celé řady církví. Mnoho lidí tenkrát uvěřilo v Krista a mnoho formálních členů stávajících církví prožilo duchovní obnovu. Probuzení ale není v církvi každý den. Z tohoto důvodu je těžké hovořit o některých církvích jako o probuzeneckých. Mohlo by to být pouhé jméno, za kterým by nebyla duchovní obnova.

Ve 20. století se v anglosaském světě začal prosazovat termín „evangelikální“. Ve spektru křesťanských církví začal být tento termín používán v určité návaznosti na radikální reformaci a duchovní probuzenecké proudy. Charakteristikou byl důraz na Bibli jako na neomylné Boží slovo ve věcech víry. Autorita Bible byla podtrhována a bylo to skutečně třeba, protože teologický liberalismus od 19. století autoritu Bible systematicky boural. Lidský rozum byl často stavěn nad Boží slovo. Evangelikální tradice naproti tomu obnovovala důraz na autoritu Bible podle starokřesťanských a reformačních přístupů. Kromě důrazu na závaznou autoritu biblického textu se v evangelikální tradici podtrhuje konverze – obrácení ke Kristu. Evangelikálové hovoří o osobním setkání s Kristem a s Boží mocí, která se projevuje pokáním a znovuzrozením z Ducha svatého k novému životu. Evangelikálům nestačí, aby se člověk jen do církve narodil. Každé „Boží dítě“ se má v pokání a ve víře setkat s Bohem. Takové obrácení prožili Augustin, František z Assisi, Mistr Jan Hus, Martin Luther, John Wesley a mnozí další. Evangelikální hnutí je dnes světovou záležitostí a kromě evangelikálních církví jsou jeho rysy rozeznatelné ve všech křesťanských církvích. Na řadě míst světa toto hnutí dnes prožívá duchovní probuzení a pozoruhodný růst.

Jak vy sám prožíváte evangelikální důrazy ve svém osobním spirituálním životě?

Vyrostl jsem v křesťanském prostředí. Rozhodně jsem nikdy nebyl ateistou. Ale mezi mým šestnáctým a sedmnáctým rokem byla doba, kdy jsem nejednou prožíval bezvýchodnost života v hříchu a poznal jsem, že jen Kristus je možností nového života v odpuštění a v naději. Nemohu v době své konverze označit jeden den. Byl to proces, ale jednou přišla doba, kdy jsem mohl vyznat, že Ježíš Kristus je můj Spasitel a Pán mého života. Samozřejmě, že nezůstalo u jedné duchovní zkušenosti. Bůh je tak dobrý, že nově přichází a obnovuje a naplňuje svým svatým Duchem.

Průběžně jsem četl Bibli. Později jsem studoval teologii a vím o pokušeních racionalismu a teologického liberalismu. Díky Bohu a několika křesťanům, kteří na mě měli velký vliv jsem poznal, že Bible je nejen kniha napsaná lidskými autory. Je to také kniha inspirovaná a psaná pod vedením Ducha svatého. Samozřejmě ani dnes nerozumím všemu, co je v Bibli napsáno. Některé texty mě stále provokují a vyzývají k dialogu. S některými texty zápasím. Přesto nechci být ve svém přístupu k Božímu slovu nad Písmem, ale stále se učím sklánět a kapitulovat před inspirovanou autoritou této jedinečné knihy. Jestliže např. sám Ježíš bral Starý zákon jako slovo od Boha, chci ho tak brát i já. Spíše než lidem chci věřit pravdě Božího slova. Tento přístup ale samozřejmě neznamená, že při studiu Bible nepoužívám např. historický, gramatický a literární přístup k výkladu tohoto textu. To mi ale nebrání v tom, abych k tomuto textu nepřistupoval zároveň s modlitbou a touhou po osvícení Duchem svatým.

Pokračování rozhovoru vyjde do týdne. Mimo jiné se dočtete, jak se liší názory Pavla Černého a Tomáše Halíka a v čem jsou naopak zajedno.