Modlitba za mučedníky

Komunita Sant´Egidio a studenti všech pražských teologických fakult (katolické, husitské a evangelické) uspořádali 20. ledna 2005 ekumenickou modlitbu, kde si připomněli památku mučedníků 20. století. Ekumenické shromáždění v kostele sv. Kříže v Praze bylo součástí Týdne modliteb za jednotu křesťanů. Pří modlitbě bylo na oltáři položeno otevřené Písmo svaté a kříž s relikvií, kterou představuje půda nasáklá krví křesťanských mučedníků 20. století z Ruska.

Detail Ekumenické ikony mučedníků a svědků víry XX. Století

„Velmi zřetelně si uvědomujeme, jak nám tyto symboly: kříž, ikona tváře trpícího Krista, Bible a relikvie mučedníků, odhalují skrytou duchovní dimenzi dějin křesťanství v minulém století“, řekl na úvod za pořádající komunitu Karel Sládek a dodal, že křesťany různých vyznání spojuje společný osud těchto známých i neznámých lidí, pro které následování Krista a věrnost Evangeliu bylo v těžkých dobách vlády tmy cennější než vlastní život.

Před oltářem stojí Ikona Tváře Spasitele, jejíž rysy dle staré křesťanské legendy jsou převzaty z roucha Veroniky. V pozadí představitele církví.

Pronásledovaní a umučení po spravedlnost

Jako mučedníci byli v modlitbách uvedeni některé známé osobnosti jednotlivých církví. Za každého jmenovaného bylo symbolicky zapáleno světlo na svícnu. První zaznělo jméno pravoslavného biskupa Gorazda, popraveného nacisty 4. září 1942. Biskup Gorazd po atentátu na Heydricha a po vyzrazení úkrytu skrývajících se parašutistů v pravoslavném kostele neopustil zemi, přestože mu to mnozí doporučovali. Svůj život nabídl nacistům za církev, aby nebyla pronásledována. Byl uvězněn v pankrácké věznici a tvrdě mučen. Jeden očitý svědek vypověděl: „Vladyka byl vždy kolem 22. hodiny odvážen k výslechu a vracel se zcela vyčerpán kolem páté hodiny ranní. Byl tak zesláblý, že si ani nemohl vzít vězeňské jídlo. Jeho třesoucí se ruce na jídlo nedosáhly a za několik okamžiků byl gestapáckým dozorcem odkopnut a ponechán beze stravy.”

Za pravoslavné mučedníky zapálil svíčku kancléř Pravoslavné církve Václav Míšek

Za pronásledované a umučené pro spravedlnost evangelické církve byla připomenuta Milada Horáková, která byla pro svůj křesťanský postoj v politice zatčena nejprve gestapem a po komunistickém puči též státní bezpečností. Velmi statečně odolávala obviněním ve vykonstruovaném procesu a své názory nezměnila ani během veřejného přelíčení, které bylo předem připraveno po neuvěřitelně tvrdém fyzickém i duševním týrání. Podle svědectví Milada Horáková učila ve vězení své spoluvězeňkyně modlitbu, kterou se sama modlila. Prosila, aby ji Pán vedl svou cestou, nedal bloudit, provázel božskou láskou, vrátil klid a dopřál pokoje. Milada Horáková byla popravena v ranních hodinách 27. června 1950.

Za mučedníky římskokatolické církve, kteří se nezalekli síly zla totalitní moci, si účastníci modlitby připomněli kněze Josefa Toufara, který se stal obětí proticírkevní strategie režimu. Houževnatý a lidmi velmi oblíbený kněz v době nastupující totality neustále zvěstoval Spasitele, kterého dle jeho slov mnozí neznají. Po známém čihošťském „zázraku" byl roku 1950 zatčen a převezen do vazby ve Valdicích. Místní vězni svědčili o neustálém bití kněze, kterého po výslechu přinášeli vždy na nosítkách. V samovazbě ho slyšeli teskně zpívat nábožné písně a litanie loretánské. Kněz Josef Toufar zemřel 25. února 1950, když byl ubit do bezvědomí.

Když byla roku 1950 řeckokatolická církev postavena mimo zákon, nezřekl se svého vyznání biskup Pavola Petera, který byl jmenován za svědky víry své církve. Gojdič byl ve vykonstruovaném procesu jako vlastizrádce odsouzen na doživotí. Ve vězení byl neustále ponižovaný, musel vykonávat nejtěžší práce. Zemřel 17. července 1960 v Leopoldově na následky chorob, které získal v důsledku zlého zacházení. Papež Pius XI. daroval Pavlovi Gojdičovi zlatý kříž se slovy: „Tento kříž je slabým symbolem těch velkých křížů, které na tebe, můj synu, sešle Pán Bůh ve tvé biskupské službě.”

Jako poslední, za všechny „hladovějící a žíznící po spravedlnosti” v Církvi československé husitské, byl připomenut příběh faráře Josefa Kosinky, člověka plného víry, laskavosti a životního optimismu. Jako velmi oblíbený farář měl velkou autoritu mezi přáteli. Z těchto důvodů byl nepohodlný normalizačnímu režimu, který jej nespravedlivě osočoval a lživě obviňoval. Josef Kosinka zemřel v červenci 1974 v královehradecké vyšetřovací vazbě. Vedle oficiální příčiny smrti „pádu ze schodů" napsal lékař pro sebe i druhou zprávu, ve které za původ smrti označil jasně ubití.

Společně proti zlu násilí a války

Během bohoslužby promluvil evangelický synodní senior Joel Ruml. Před památkou všech známých i neznámých "svědků Kristových" je podle Rumla úkolem církví hledání stálé jednoty. "Režimy vytvářené lidmi, v nichž se popravuje pro pravdu a týrá pro odlišnost, jsou podlé a zlé, jsou produktem nesnášenlivosti v nás," uvedl Ruml. Římskokatolický biskup Václav Malý na závěr upozornil na "křesťanské mučedníky" současnosti - pronásledované křesťany v Číně, Vietnamu, Severní Koreji, v některých arabských muslimských zemích i v Jižní Americe.

Spojuje nás jen doba teroru a pronásledování ?

Originální myšlenka uspořádat ekumenickou modlitbu za mučedníky mohla účastníky zaujmout. V množství ekumenických bohoslužeb, které často mají jen formální charakter, bylo setkání u Kříže hlubokým zážitkem. Křesťané bohužel často jen v dobách teroru objevují, že je mnohem více toho, co je spojuje, než toho, co je rozděluje. Svědkové, kteří společně proti zlu násilí a války bojovali duchovními zbraněmi, tedy dobrem, modlitbou, odpuštěním a usmířením, jsou pro nás vzorem v následování.

Mnoho křesťanů v dobách náboženských válek a pronásledování toužilo a modlilo se za to, aby se jednoho dne zástupci rozdělených církví společně shromáždili k modlitbě. Také 20. ledna v kostele sv. Kříže se mohli naplnit jejich touhy a modlitby, což je tajemství, před které předstupujeme s jistou bázní. Neustále platí výrok Tertulliana: „Sanguis martyrum – semen christianorum.” "Nebo-li „Krev mučedníků je sémě křesťanů.“

V článku bylo použito zpravodajství ČTK a podklady Komunity Sanť Egidio. Foto autor, reprodukce ikony © Renata Sciache, Komunita Sanť Egidio.