Mit brennender Sorge

Článek byl vyžádán v souvislosti s objasňováním postojů církví za druhé světové války. Redakce se omlouvá za nepřesný titulek zprávy o pořadu Českého rozhlasu k výročí holokaustu - ČRo: Vatikán vystavoval nacistům falešné pasy -  Nelze konstatovat, že došlo k selhání vatikánských institucí jako celku, ale spíše jednotlivců (srovnej i aktuální článek v Katolickém týdeníku). O tom, že z "Vatikánu" zazněly i odvážné postoje, vypovídá i tento článek, přestože se přímo netýká doby po druhé světové válce. U příležitosti šedesátého výročí konce druhé světové války se budeme tématu dále věnovat.- pozn.red.

Nedávné zpřístupnění vatikánských archívů týkajících se apoštolských nunciatur v Mnichově a Berlíně (1922-39) vrhá nové světlo na události, jež provázely šíření encykliky Mit brennender Sorge v Německu (které jsou již částečně známé), a téměř podrobně nás informují o tom, jak ji přijaly jednotlivé státy i prostředí mezinárodní diplomacie. Z pramenů vyplývá, že encyklika se četla ve většině západních zemí, jež nebyly spojenci Německa, a to jako odvážný počin odmítnutí nacizmu a jím zastávaných doktrín, jakož i jeho násilných metod společenského „pořádku“.

Encyklika jako reakce na pronásledování

Ideu vydat encykliku o situaci katolické církve ve Třetí říši poprvé vyjádřili v létě 1936 němečtí biskupové shromáždění ve Fuldě, a to společným listem adresovaným Svatému Otci. Všem bylo jasné, že pronásledování církve v Německu rok od roku sílí a že odpovídá přesnému plánu, který s rozhodností prováděla nejradikálnější a ideologizovaná frakce nacismu, jejímž cílem bylo zničení církve a křesťanství, které jeho nepřátelé považovali za „židovskou nauku“, jež není hodna toho, aby ji vyznával árijský národ. V zásadních bodech byl systematicky porušován i konkordát z roku 1933, a to navzdory protestům biskupů i apoštolského nuncia. Nacionálně socialistická vláda totiž hned po podepsání Dohody začala nařizovat rozpuštění nejvýznamnějších katolických sdružení, obviňovaných z provozování „protistátní“ činnosti; dále zatýkání kněží a katolických laiků pracujících v sociální oblasti; kteří byli rovněž obviněni z výkonu „protistátní“ činnosti. V posledních letech se útok zaměřil na katolické školy, které byly v některých krajích zavřeny proti vůli rodičů. Bylo rovněž zakázáno, aby ve státních školách učili řeholníci či řeholnice.

Schéma encykliky

Schéma encykliky je dost klasické; o nejdůležitějších otázkách se pojednává z doktrinálního a pastorálního hlediska. V první části se jako neslučitelné s křesťanskou vírou pranýřují rasistické a stát zbožšťující doktríny, jaké zastával nacionální socialismus, který však encyklika výslovně nejmenuje. V druhé části se však pranýřuje časté porušování konkordátu ze strany státních úřadů a požaduje se právo Církve na náboženskou výchovu mládeže jak prostřednictvím sdružení nebo hnutí, tak prostřednictvím církevních škol. Encyklika pak vybízí biskupy, kněze i všechny věřící, aby vytrvali ve zkoušce a ve víře vydávali svědectví věrnosti Božímu slovu, a to i za cenu vlastního života. Zvláště mladým se klade na srdce, aby se nenechali svádět falešnými překupníky s klamnými naukami, které by ve všem chtěly vycházet z „mýtu krve a rasy“.

Mezi komunismem a nacismem není podstatný rozdíl

Encyklika o náboženské situaci v Německu byla součástí mnohem širšího plánu, který Pius XI. v poslední době připravil a který chtěl uskutečnit, aby odvrátil od Apoštolského Stolce jakékoliv obvinění z předpojatosti či nepřátelského postoje vůči daným režimům. Týkal se odsouzení všech „moderních totalitních doktrín“, jež inspirovaly revoluce nebo ústavní změny v některých státech a které výslovně nebo skrytě popíraly Trascendentno a chtěly vyloučit jakoukoliv formu vlivu církve na společnost či přímo usilovaly o zničení křesťanské víry. Podle tohoto plánu, několik dní po tajném schválení encykliky Mit brennender Sorge (14. března 1937, která však byla čtena v německých kostelích až 22.3.), Pius XI. vydal 19. března encykliku Divini Redemptoris, v níž odsoudil ateistický komunismus a 28.března encykliku Nos es muy conoscida, v níž připomínal biskupům Mexika úkoly katolických laiků, pronásledovaných také v tomto státě, ovládaném zednáři.

Pius XI. dospěl v oněch letech k závěru, že mezi komunismem a nacismem, z hlediska doktrinálních bludů, není ve skutečnosti žádný podstatný rozdíl. Až do počátku třicátých let - stejně jako mnoho církevních osobností tehdejší doby - zastával naopak názor, že hlavním nepřítelem katolické církve je bolševizmus a že by totalitní režimy, které se upevňovaly v různých evropských zemích, mohly fungovat jako protiváha šíření komunizmu v Evropě. V té době se zastávalo mínění, že bude možný jakýsi druh „pokřesťanštění“ těchto autoritářských režimů, živených přehnaným a zmateným nacionalizmem, jak k tomu částečně došlo v Itálii s Mussoliniho fašismem. Navíc se mělo za to, že v těchto národech bude možné chránit práva církve uzavřením dobrých konkordátů. Na základě těchto úvah Svatý stolec souhlasil s uzavřením konkordátu s režimem jedné politické strany, která se teprve před nedávnem dostala k moci a která se již v oficiálních textech prohlašovala za nepřítele křesťanství. Na tyto mylně vkládané naděje však musel Pius XI. zakrátko hořce změnit názor. Když na toto téma mluvil s německými biskupy při audienci na rozloučenou, řekl: „Svým zaměřením a metodami není nacionální socializmus ničím jiným než bolševizmem“. Komentář, který tehdy napsala La Civiltà Cattolica o encyklice Mit brennender Sorge, vycházel z tohoto pojmu a vysvětloval myšlenky Svatého Otce takto: „Ateistický materialismus rudé internacionály a novopohanství hnědého nacismu dnes úzce spolupracují na systematickém ničení křesťanské a evropské kultury tím, že ve svých stoupencích živí a rozdmýchávají nesmiřitelnou nenávist proti církvi“.

Encyklika světového ohlasu

Mit brennender Sorge byla jednou z prvních papežských encyklik, která dosáhla skutečně světového ohlasu, i když z politických důvodů. Byla jedním z prvních papežských dokumentů, který překročil hranice katolického světa: četli ji věřící i nevěřící, katolíci i protestanté, ba právě oni poprvé přispěli k tomu, že se dostalo papežskému dokumentu dosud nevídaného veřejného uznání. Podle předního holandského deníku, Nieuw Rotterdamsche Courant, z 23. března 1937 encyklika „platí“ také pro reformované, „protože se v ní papež neomezuje pouze na obhajobu práv katolíků, nýbrž na náboženskou svobodu všeobecně. Jistě, encyklika Mit brennender Sorge byla různě vnímána podle citlivosti a politické kultury těch, kdo ji četli. Zůstává však faktem, jak jsme se zmínili, že byla všeobecně vykládána nejen jako protestní akt Svatého stolce proti opakovanému porušování konkordátu německou vládou, nebo jako doktrinální odmítnutí bludů národního socialismu, nýbrž především jako obžaloba samého nacizmu a jeho Führera, a to vysocí nacističtí funkcionáři pochopili ihned. Je pravda, že encyklika se nezmiňuje ani o národním socialismu ani o Hitlerovi, ale jdeme-li pod „literární“ povrch dokumentu, lze snadno za každým obdobím, za každou stránkou objevit věrohodné odsouzení hitlerovského režimu a jeho teorii. A to samozřejmě neuniklo velké části čtenářů papežského dokumentu. Ten proto zůstává jedním z největších a nejodvážnějších svědectví pranýřování nacistických barbarství, proneseného s rozhodností římským biskupem, a to již v době, kdy většina politického evropského světa vzhlížela k Hitlerovi se smíšenými pocity obdivu, překvapení a strachu.

Autor je římskokatolickým farářem a doktorem teologie (Řím). V současnosti působí v obci Pustiměř na Vyškovsku. Článek byl převzat z Farního Informátora, týdeníku pustiměřské farnosti (9. května 2004. Zde naleznete nezkrácenou verzi: Od 28. 11. 2004 rovněž na internetových stránkách obce Pustiměř).

Některé další odkazy o papeži Piu XI.