Když jsem šel domů z přednášky, byl jsem jako opařený, v šoku, smutný s pocity absurdity, nechápání, ironie dějin … Popírají holokaust, popírají počet šesti miliónů zavražděných Židů, popírají existenci plynových komor. Lapal jsem po dechu.

Koncentrační tábor Auschwitz je již šedesát let mlčenlivý svědek pekla zosobněného stínovými bytostmi příslušníků Hitlerových „nácků“. Od července 1941 do 27. ledna 1945 v něm bylo systematicky vražděno jeden a čtvrt milionu lidí, převážně Židů. Kolik již o tom bylo napsáno článků a knih, natočeno filmů, interviováno autentických svědků, … /jeden z posledních dokumentů je kniha Auschwitz od Laurence Reese. Vyšla v lednu 2005/. A čas běží, svědci vymírají, archivní dokumenty se proměňují v odosobněnou virtuální realitu, nevěrohodnou, přehnanou demagogii.

Když jsem šel domů z přednášky, byl jsem jako opařený. „Toto je moderní tvář amerického antisemitismu. Holokaust, jenž celému světu ukázal, kam až může dojít nenávist vůči Židům kumulovaná po staletí, se stává předmětem útoků, popírání“, řekl přednášející z Jad va-Šem, muzea holokaustu v Jeruzalémě, jehož si koncem ledna pozval Hillel, klub židovských studentů při Kolumbijské univerzitě při příležitosti data porážky pekla zvaného Auschwitz (Osvětim).

Když v Londýně roku 2000 profesorka z Emory University Deborah Lipstat vyhrála soudní při s Davidem Irvingem, jenž také popíral události holokaustu, jiný muž, rovněž samozvaný historik, Bradley Smith měl (a jeho komise CODOH – Commitee for Open Debate on the Holocaust) již čtvrt století dlouhou zkušenost s hlásáním téže „nové pravdy“ o holokaustu jako Irving. V roce 1991 Smith nastartoval kampaň Project Campus, jehož cílem byl článek (ad) zvěřejněný ve studentských časopisech amerických univerzit. Hned první rok jej přijalo 70 redakcí. Na to konto byl Smith pozýván do televizních pořadů, interviován v rozhlase, zván na přednášky. Reakce na Smithovo oznámení byla mezi židovskými studenty a intelektuály urážlivá, mezi novináři obojaká, mezi americkými antisemity nadšená.

Část jedné z televizních debat pustil přednášející z Jad va-Šem v klubu Hillel i nám. Smith moderátorovi a publiku tvrdil, že počet obětí šest milionů zavražděných Židů je nepodložená lež; Židé se stali válečnou obětí stejně jako Poláci, Ukrajinci, Rusové …; plynové komory neexistovaly; nárok Židů na vznik samostatného státu, jenž byl zdůvodňován válečnými poměry Hitlerova Německa je neopodstatněný.

Když jsem šel domů z přednášky, byl jsem jako opařený. Kvanta knih o holokaustu, které jsem četl, filmové dokumenty, které jsem viděl, rozhovory s lidmi z Česka, Izraele a USA, které jsem vyslechl, osobní zkušenost evropských dějin a život v zemi poznamenanou likvidací židovského obyvatelstava … nejsou dostatečně průkazná svědectví holokaustu se všemi jeho likvidačními prostředky zaměřenými právě a zas jen právě na Židy? Proč bych měl odmítat události holokaustu jen proto, že nejsem schopen doložit existenci plynových komor, jak na tom trvá Smith?

Přednášející z Jad va-Šem vzal Smithovu otázku vážně – a k mému zklamání ji neuměl zodpovědět. Připustil, že ruiny plynových komor dochovaných koncentračních táborů, zničených samotnými vojáky SS před koncem války, mohou pro někoho být „pouhá“ krematoria. Připustil, že kamna na spalování mrtvol firmy Topf & Söhne s kapacitou pálení přes 4,7 tisíc těl denně jsou sice k podobnému výkonu technicky schopná, ale není průkazné, zda byly v této míře využívány. Připustil, že číslo šest miliónů Židů je dokonce menší, než kolik jsou skutečné výpočty (6,7 mil.), ovšem pro někoho mohou být neprůkazné, pokud nebudou známy jejich osobní data a biografie dostupná on-line. Připustil, že svědectví těch, kteří nejen že přežili, ale mohli i vypovídat o své osobní zkušenosti s prací při „uklízení“ plynových komor po použití a převážení těl do krematoria, mohou být pro někoho historicky nevěrohodná.

Když jsem šel domů z přednášky, byl jsem jako opařený, v šoku, smutný s pocity absurdity, nechápání, ironie dějin …. Je toto vůbec možné? O čem taková „revize dějin“, jak ji Smith nazývá, vypovídá? O nadčasové nenávisti vůči Židům, živeného strachem z konspirace a pokusu o nadvládu světa? O nepřenosnoti lidské zkušenosti z pokolení na pokolení, či dokonce z člověka na člověka téže generace? O nedostatečnosti prostředků uchopit a vyložit tzv. historickou pravdu? Nevím, která odpověď je správná, vím ale, že znalost souvislostí, faktů a kontextu je nedostatečná tam, kde chybí primární důvěra v pravdivost sdělovaných dat. A ta, zdá se, všem „revizionistům“ a popíračům holokaustu, z mnoha důvodů evidentně chybí.