Seznamka
Nejednotnost historiků
Odpověď na tuto otázku není u historiků jednotná. Není málo těch, kdo obviňují katolickou církev, že byla až přehnaně prozíravá a příliš ostýchavá, když bylo třeba postavit se postojům, které maďarská vláda v oněch měsících zaujala vůči Židům. Další pak viní Pia XII., že tváří v tvář této tragédii zůstal v mlčení a že veřejně neodsoudil to, co se v Maďarsku dělo, jak o to byl z více stran žádán, aby nevystavil nebezpečí zájmy katolíků v zemích východní Evropy a neusnadnil úlohu ruské armády, která už byla skoro na maďarských hranicích.
Ideologické předsudky obvinění Vatikánu
Z vatikánských diplomatických zdrojů, publikovaných v Actes et documents du Saint Siège relatifs à la seconde guerre mondiale, vyplývá, že tato obvinění jsou neopodstatněná a vedená ideologickými předsudky. Svatý Stolec i v tomto případě postupoval podle prozíravé zásady, kterou si stanovil: totiž jednat především prostřednictvím papežské diplomacie a v plné spolupráci s místním episkopátem, aby se dosáhlo možného oslabení či zmírnění protižidovských nařízení, vyhlášených státními představiteli.
Obecně zasahovala tam, kde to bylo možné, přičemž jako legálního základu používala konkordátu, tedy vyžadovala především jeho důslednou aplikaci vůči Židům pokřtěným v katolické Církvi a vůči těm, nad nimiž měla jurisdikci. Tato skutečnost, podle dřívější německé, jí dávala legální „status“, aby její protest mohl být formálně přijat na kancléřstvích, obecně nepříliš ochotných vzhledem k neustálým papežským protestům. Je ovšem třeba zdůraznit, že velmi často se v těchto intervencích stěžovalo nejen na porušování konkordátu (zvláště pokud šlo o smíšená manželství), ale také na všechny formy diskriminace prováděné na základě „národnosti a rasy“. Především v intervencích mons. Rotty ve prospěch pronásledovaných Židů – stejně jako v těch, kterými se maďarský primas obrátil na představitele státu – se zmiňují jak pokřtění Židé, pro něž se vyžaduje, aby se na ně neaplikoval diskriminační zákon, tak Židé židovského vyznání, aby se s nimi jednalo lidsky a s mírností, jak to žádá křesťanská morálka i přirozené právo.
Mlčení k deportacím
Pokud jde o otázku „mlčení“ Svatého Stolce o deportacích a vyhlazování židů, na něž historikové odkazují, je třeba připomenout, že Svatý Stolec volil cestu, kterou v dané chvíli považoval za nejvhodnější pro dosažení konkrétních cílů: byl přesvědčen, že v rovině operativnosti by byla účinnější „pohrůžka“ veřejné stížnosti, což by nějakým způsobem přimělo vládní představitele alespoň k tomu, že by popřáli sluchu jeho požadavkům, nikoli však, aby se účinně zabývali předmětem protestu. Tento rekurs by měl škodlivé důsledky ve vztahu k samotné kauze, která se mínila hájit. „Tíživé“ slovo církevní autority, zvláště pak papeže, by v dané chvíli jen zostřilo pronásledování Židů a ztížilo Svatému Stolci jakýkoli další humanitární zásah ve prospěch pronásledovaných.
Intervence Pia XII. u maďarského regenta, stejně jako kardinála Serédiho u maďarské vlády, o nichž se zmíním, nám dokáží správnost rozhodnutí, jež církevní autorita činila za tak bolestných okolností. Je třeba dále připomenout, že velké mezinárodní humanitární organizace jako např. Červený kříž jednaly v té době podle stejných kritérií, jakými se řídil Svatý Stolec. Jsme přesvědčeni, že veřejná stížnost papeže by za daných okolností vše zkomplikovala a zabránila by tomu, aby se dosáhlo třeba jen omezených výsledků, jež „humanitární diplomacie“ Svatého Stolce dokázala „vymámit“ z antisemitských vrahů. Ale co konkrétně vykonal Svatý Stolec a apoštolská nunciatura v Budapešti pro záchranu maďarských Židů?
Protesty Vatikánu
Den po zahájení deportací, 15. května 1944, zaslal nuncius protestní nótu na ministerstvo zahraničí a další premiérovi. V té říká, že „prostá skutečnost pronásledování lidí pouze z důvodu jejich rasového původu je porušením přirozeného práva. Jestliže jim dobrý Bůh dal život, nikdo na světě nemá právo jim ho odejmout...aniž by se dopustil zločinu“. Mons. Rotta pak dále upřesnil, že informoval papeže o smutných událostech, které v zemi probíhají: „Doufám – uzavíral – že nebude nucen pozvednout svůj hlas protestu, jakožto nejvyšší Pastýř Církve, zastánce práv všech svých dětí a obránce pravdy a spravedlnosti“. Další protestní nóta, jejíž důraz – podle P. Bleta – se v oněch letech objevuje v diplomatické korespondenci jen zřídka, byla zaslána 5. června apoštolskou nunciaturou v Budapešti na ministerstvo zahraničních věcí.
„Říká se, že nejde o deportace, – psal nuncius v odpověď na námitky státních představitelů - ale o nucenou práci. O slovech lze diskutovat, ale skutečnost se nemění. Když se odvážejí lidé starší sedmdesáti let a také osmdesátiletí, staré ženy, děti, nemocní, je nasnadě otázka: ale k jakému druhu práce se tito lidé hodí? Dále se odpovídá, že byla Židům dána možnost odvést své rodiny. Ale pak by k tomuto odchodu muselo dojít svobodně. A co říci na případy, kdy jsou odváděni jen staří a děti, nemocní, atd. anebo když nemají nikoho, kdo by s nimi šel?“
9. června čtyři rabíni – coby představitelé Bezpečnostního výboru pro záchranu židovského národa v Evropě – žádali papeže, aby „co nejdůraznějšími slovy veřejně vyzval,“ aby co nejdříve ustaly deportace a vyhlazování maďarských Židů. Krátce nato pověřenec americkými záležitostmi u Svatého Stolce, H. Tittman, představil papeži zprávu War Refugee Board o masakrech maďarských Židů a žádal o bezprostřední intervenci Svatého Stolce. Pius XII., poté co si díky papežské diplomacii ověřil, že to, o čem se referuje není dílo propagandy, poslal nečíslovaný telegram maďarskému regentovi, admirálu N. Horthovi, a vyzval ho, aby zasáhl ve prospěch pronásledovaných Židů: „Z mnoha stran se na nás obracejí prosby, abychom udělali vše proto, aby se v této vznešené a šlechetné zemi nešířilo a nepřitěžovalo utrpení, už tak ostré, jemuž je vystaveno tolik nešťastníků kvůli své národnosti či svému původu. Protože naše otcovské srdce nemůže vůči těmto snažným prosbám zůstat necitelným ... obracím se osobně na vaši Výsost ... s plnou důvěrou, že zajisté uděláte vše, co je ve vašich silách, aby tolik nešťastníků bylo ušetřeno dalších zármutků a bolestí“.
Nedůslednost maďarského episkopátu v kontrastu papežovy intervence
Maďarský episkopát byl po papežské intervenci rozhodnut, že prostřednictvím kardinála Serédiho „veřejně“ odsoudí deportaci Židů. Až do té chvíle se reakce biskupů držela v mezích oficiálního protestu. Nuncius si naopak přál energičtější akci ze strany maďarského episkopátu v židovské otázce a často si na to stěžoval ve Vatikánu. V telegramu z 24. června psal: „Mnoho katolíků i kněží je pohoršeno poddajným postojem episkopátu, diktovaným přehnanou prozíravostí. Je naléhavě nutná výzva Svatého Stolce adresovaná kardinálu primasovi, aby veřejnou a energickou činností zachránil, co se ještě zachránit dá, a současně zachránil čest katolické církve, nyní už dosti zkompromitované“.
Z vatikánských diplomatických pramenů vyplývá, že papežova intervence, spolu s intervencemi ostatních představitelů jako např. švédského krále Gustava V. (30. června) a předsedy Červeného kříže, M. Hubera (5. července), byla rozhodující k tomu, aby přinutila maďarského regenta, aby intervenoval u vlády ve prospěch zastavení deportace Židů. Vyplývá to i z množství telegramů a osobních dopisů vlád i humanitárních organizací, které v těch dnech přicházely do Vatikánu, aby vyjádřily svou vděčnost Piu XII. za jeho úsilí na obranu pronásledovaných maďarských Židů. Přesto značná historická literatura na toto téma se snaží tento fakt snížit či dokonce vymazat, i když je zdokumentován v již publikovaných diplomatických pramenech. Bohužel toto přerušení, i když dalo desítkám tisíc židů příležitost prchnout před jistou smrtí, trvalo jen krátce: v srpnu se pod tlakem německých okupantů znovu na některých místech Maďarska rozběhly deportace, i když byly oficiálně maskovány definicí „poslání na nucené práce“.
Tisíce ochranných listů pro Židy
Koncem července po přerušení deportací dala maďarská vláda – na žádost Švýcarska a Švědska – souhlas s emigrací asi 8.000 Židů. Tento plán ovšem nemohl být realizován, protože jej Němci zablokovali: Židé registrovaní k emigraci však obdrželi propustky (Schutzpass), vystavené zástupci neutrálních zemí, jež vláda uznávala. Pomocí tohoto „privilegia“ začala zastupitelství neutrálních zemí vystavovat „ochranné certifikáty“ Židům, kteří o ně požádali. Když se o této záležitosti mluví v historickém prostředí, většinou se vzpomínají jen aktivity diplomatických zástupců neutrálních zemí, zvláště pak Švédska a Švýcarska. Naopak se neprávem mlčí o neúnavném nasazení apoštolského nuncia, mons. Rotty a jeho spolupracovníka, mons. Verolina, kdy na podporu pronásledovaných Židů riskovali i život.
V jedné zprávě mons. Rotty z 27. listopadu 1944 v tomto ohledu čteme: „Nunciatura sama o sobě dělala vše, jen aby tolikerému utrpení ulehčila; naléhala na různé zainteresované ministry a vystavila více než 13.000 ochranných listů, které v některých případech zabránily alespoň na čas tomu, aby mnozí Židé a zvláště pokřtěné Židovky, byli deportováni“. Státní sekretariát přijal tuto zprávu s velkou radostí a povzbuzoval nuncia v Budapešti, aby v tomto záslužném díle pokračoval. Na okraji nóty je tužkou psaná poznámka substituta mons. Tardiniho, kde se píše: „Bravo, Mons Rotta!
Kroky „humanitární diplomacie“
Deportace, hlad a vyčerpání, stejně jako masakry posledních dnů války, přežilo v Maďarsku kolem 120.000 Židů: byla to nejpočetnější skupina národního etnika, jaká přežila nacistické pronásledování i holokaust. Došlo k tomu díky společnému úsilí odvážných lidí, kteří ač riskovali vlastní život, udělali vše proto, aby zachránili co největší počet Židů před deportací, jež znamenala téměř jistou smrt.
Závěrem je vhodné připomenout, že mezi těmi, kdo pracovali ve prospěch maďarských Židů nelze opomenout – jak tomu často bývá – postavu a dílo mons. Verolina, který spolu se svými diplomatickými kolegy vystavil největší počet ochranných certifikátů (podle jedné poznámky mons. Montiniho, pozdějšího Pavla VI., to bylo 15.000 za Szálasiho režimu a kolem 25.000 za celé období), vytvořil místa, nějakým způsobem zaštítěná diplomatickou imunitou, pro přijetí Židů z Budapešti, již byli vyrváni deportacím a vražedným nuceným pochodům k německým hranicím. Zvláště pak je třeba připomenout, že značná část maďarských Židů vděčí za svou záchranu výzvě Pia XII., s níž se 25. června 1944 obrátil na regenta Horthyho, a přesvědčil ho, aby zastavil deportace, které od 14. května probíhaly nepřetržitě. To je ke cti celému lidstvu, zvláště pak lidem a národům, které k tomuto vznešenému cíli přispěly. To vše připomíná i Per Angerova cena udělená mons. Verolinovi.
Článek je součástí seriálu o postojích církví za druhé světové války. Autor je římskokatolickým farářem a doktorem teologie (Řím). V současnosti působí v obci Pustiměř na Vyškovsku. Článek byl převzat z Farního Informátora, týdeníku pustiměřské farnosti, kde naleznete nezkrácenou verzi a rovněž na internetových stránkách obce Pustiměř http://www.pustimer.cz/farniinf.htm. Mezititulky redakční.
