Při příležitosti zasedání ekumenické Komise pro studium dějin rekatolizace 3. března t.r. požádal redaktor Magazínu ChristNet.eu o rozhovor evangelickou historičku Editu Štěříkovou.

Napsala jste 5 knih o pobělohorských exulantech. Co vás vedlo k tomu, že se dlouhá léta zabýváte touto problematikou?

Bylo to především setkání s reemigranty v evangelických sborech. Mnozí z nich se v Československu necítili plně akceptováni. Českými spoluobčany z vnitrozemí byli často považováni za Němce, Poláky, Rusy. Potřebovali se opřít o svou exulantskou historii, ale tu dostatečně neznali, a nikdo jim v tom nemohl uspokojivě pomoci. Vyprávění o Komenském je dojímalo a poslouchali je rádi, ale oni potřebovali více vědět o svých vlastních předcích a jejich emigraci.

Kdo to vlastně byli pobělohorští exulanti, co je vedlo k tomu, že odcházeli z vlasti? Byly to - jak se často říká - zejména hmotné důvody?

Exulanti byli věřící lidé citlivého svědomí. Protože se ve všem nesrovnávali s učením státní katolické církve, byli krutě pronásledováni. Někteří byli ze země doslova vyhnáni, jiní byli vyhnáni nepřímo, když neunesli znásilňování svého svědomí. Rozhodně neodcházeli z materiálních důvodů. Mnozí se pro svou víru zřekli pozoruhodného majetku. A také ty, kteří žili doma v chudobě, čekala za hranicemi jen bída ještě větší. 

Existovala doba temna - nebo je to jen fabulace Aloise Jiráska?

Snad by to nikdo nemusel exulantům zazlívat, že pojem "temno" nebo "temnota" pro tehdejší poměry v Čechách a na Moravě používali. Z hlediska svého přesvědčení a svých trpkých zkušeností museli poměry ve své vlasti tak vnímat. Vyznávali totiž se žalmistou "Svíce nohám mým jest slovo tvé, a světlo stezce mé" (Žalm 119, 105). V Čechách a na Moravě nesměli číst Slovo Boží, chybělo jim tam tedy "světlo", museli žít v "temnotě".

Jaký měli tajní čeští evangelíci vztah ke katolickým kněžím a ke katolické církvi?

Mnozí exulanti vzpomínali na některé své pozitivní duchovní prožitky v katolické církvi (většinou v dětství). Kamenem úrazu jim byly především modlitby k P. Marii a svatým, pro které nenacházeli v Bibli opodstatnění. Někteří vzpomínali vděčně i na některé katolické kněze, u nichž našli ve svých ne jtěžších chvílích utrpení v rámci možností přímou či nepřímou ochranu nebo aspoň upřimně laskavé slovo. 

Exulanté odcházeli v několika vlnách. V jakých letech to bylo?

Periodizace pobělohorské náboženské emigrace není zcela jednoduchá. První emigrační vlnu hned po bitvě na Bílé hoře lze považovat za emigraci zčásti politickou, avšak už v roce 1620 docházelo místy k živelné násilné rekatolizaci a v jejím důsledku k čistě náboženské emigraci. Jinak lze v podstatě říci, že každé zesílení rekatolizačních opatření mělo za následek silnější emigrační vlnu. Do určité míry byly rekatolizační patenty vždy předzvěstí nové emigrační vlny, protože ty aspoň na čas oživovaly násilnou rekatolizaci v celém království. Ani v obdobích klidnějších (bez nových zeměpanských rekatolizačních nařízení) však rekatolizační nátlak neustával, ale dopad jeho agresivnějších forem se v různých krajích, městech a panstvích časově nekryl. Ve Vídni se hovořilo v druhé polovině 18. století o "permanentní emigraci". A skutečně, po celou dobu více než 160 let (1620-1781) byli evangelicky smýšlející lidé nuceni odcházet do exilu. 

Často se dnes říká, že situace podle hesla "čí země, toho náboženství" (cuius regio, eius religio) byla zrcadlová jak v katolických, tak protestanstských zemích. Existovali také exulanté z katolických zemí - podobně jako Češi či francouzští hugenoti?

Také protestantští zeměpáni rozhodovali o náboženství svých poddaných. Jedná se o dobu, v níž panovník cítil zodpovědnost i za spásu svých poddaných. (A byla tu i představa o snadnějším ovládání nábožensky jednotné země.) Avšak zároveň si církve i tehdejší mocipáni uvědomovali, že žádný člověk nemůže a nemá panovat nad svědomím jiných. Proto měli mít ti, kteří se nesrovnávají s náboženstvím zeměpána, možnost odejít do exilu. V Čechách a na Moravě bylo však i toto pochybené právo evangelíkům z nižších společenských vrstev upíráno. Reformace v protestantských zemích probíhla zpravidla v důsledku pouhé výměny katolicky smýšlejících farářů (z nichž se samozřejmě také stávali exulanti) vcelku klidně. O katolické náboženské emigraci podobných rozměrů, jakých dosáhla evangelická emigrace, však nemáme v Evropě zpráv. Katolíci v protestantských zemích sice zpravidla nebyli tolerováni, ale nebyli slídilstvím vyhledáváni a pro své tiché přesvědčení trestáni. V některých protestantských zemích (Falc, Braniborsko, Šlesvicko-Holštýnsko) byla tolerance všech tří církví už v 17. století značně pokročilá. 

Začátkem března (3.3.) jste se zúčastnila zasedání ekumenické "Komise pro studium dějin rekatolizace". Jak byste charakterizovala její práci? Má ještě dnes smysl se zabývat těmito otázkami?

Komise má svou prací přispět především k lepšímu vzájemnému porozumění katolíků a evangelíků. Dějiny protireformace jsou dodnes otevřenou ránou už proto, že mnozí potomci českých exulantů ještě trpí následky té doby. Někteří evangelíci se považují ze svého pohledu na dějiny za spravedlivější než katolíci a mnozí katolíci jsou přesvědčeni o tom, že protireformace nikomu příliš neublížila a přinesla nakonec dobré ovoce, proto není čeho litovat. Poctivý pohled do společných, od sebe neoddělitelných dějin křesťanských církví by měl vést všecky církve k pokání a k sblížení.