Zjistil jsem nedávno, že jsem přes Vánoce natolik vyrostl ze všech kalhot, že si zkrátka musím jít koupit nové. Nešlo ani staré kalhoty v pase popustit, nárůst je příliš znatelný. S veselou myslí jsem se odebral do supermarketu a seznal, že vlastně nevím, jakou velikost zakoupit. Kdysi dávno totiž existovala čísla kalhot, košil a dalších svršků, dnes jsou jakési velikosti L, M, XL,XXL a já nevím co dalšího. Naštěstí však nad záplavou kalhot visela převodní tabulka. Stejně jsem si nepamatoval, jaké číslo jsem kdysi kupoval a tak jsem přivítal, že inteligentní poradci do tabulky zakomponovali obvod kolem pasu, výšku postavy, délku nohou atd. V průsečíku kýžených informací jsem spatřil, které „písmeno“ mi náleží, našel jsem potřebné kalhoty a odebral se do zkušební kabinky. Ale ouha! Kalhoty mi byly malé, tedy zvláště na břiše. Řekl jsem si, že výpočtová metoda není ta pravá a začal jsem si od největší velikosti k nejmenší kalhoty postupně zkoušet. Konečně jsem našel jedny, které mi padly. No, nemohu říci jako ulité, bylo třeba odstřihnout asi půl metru nohavic, ale v pase seděly bezvadně. Našel jsem na kalhotách písmeno vyjadřující velikost a pohlédl na tabulku. Podle všeho bych měl být urostlý chlapík, asi tak 185 – 190 cm vysoký. A to nejsem ani náhodou.

Tak je to se vším. Máme před očima jakési normy, ideální míry a formy a děsně se divíme, že to v praxi nefunguje. No ovšem, je to vlastně průměr, který zahrnuje výchylky nahoru i dolů a tak se dá říci, že „normální“ postava vlastně neexistuje.

Úplně stejné je to s počasím. Co já pamatuji, když jsem jako dítě jezdil na Vysočinu, u Poličky jsme projížděli dvoumetrovými tunely, prohrnutými ve sněhu. Takovými, jaké letos ukazovali v televizi. Ovšem s tím rozdílem, že tehdy to byla normální zima. Stejně normální bylo, že jinou zimu sníh skoro nebyl a jindy zase zamrzla Svratka i pod Vírskou přehradou, jakkoli tam běžně celou zimu vesele proudí. Prostě jednou pršelo a jindy bylo sucho. Nic nového pod sluncem. Pak zřejmě kohosi napadlo, že by se to počasí mělo nějak ukáznit, vtěsnat do popsatelných kategorií a tak byla definovaná normální zima, která ve skutečnosti nikdy neexistovala. Bylo-li tedy více mrazu, více či méně sněhu, než byl vypočítaný průměr, začalo se tomu říkat kalamita.

A to byla vhodná příležitost pro naše vždy připravené silničáře a železničáře, aby našli omluvu, že je zima zastihla nepřipravené. Dnes už se to vše zdokonalilo natolik, že stačí v podstatě jakékoli množství sněhu, větší než stopové, aby se vlaky opožďovaly, auta havarovala na neposypaných silnicích a v televizi odpovědní pracovníci vysvětlovali, že nastalo něco, s čím opravdu, ale opravdu nepočítali.

Po zkušenostech s povodněmi a naší připraveností na velkou vodu se lidé oprávněně strachují. Už moje babička ale věděla, že „mnoho sněhu – málo vody“. A když jako obvykle povodeň na jaře přišla, vynesla se sousedy nábytek na půdu, krávu vytáhli na popruzích tamtéž a těšili se, kolik ryb nachytají, až voda opadne. Jednou byla povodeň velká, jindy malá, stejně jako někdy přišly v létě kroupy a potlouklo, jindy zase ne. Babičku ani nenapadlo, že je to nenormální, kalamita, katastrofa a že by se tím měla nějak zvlášť zabývat. Pravda, nebyla tehdy televize, aby jí, chudince neinformované, vysvětlila ve zprávách, v jak nenormálním světě žije.