Až si člověk klade otázku, zda si tato církev zaslouží slavit Velikonoce. Myslím opravdové spirituální Velikonoce, nikoliv ty teatrální podle scénáře psaného současným stavem naší církve.
Jen si představte. Ježíše na Květnou neděli vítají sváteční věřící, již jsou však poctivě vedeni v kartotéce církve. Z chrámu je Ježíš nucen vypráskat všechny obchodníky, například toho, co si zde otevřel penzion. Jeden z jeho nejbližších ho klidně zradí, protože se domnívá, že ohrožuje stabilitu církve. V Getsemanské zahradě Ježíše zatkne policie z důvodu trestního oznámení. Poté je dovlečen před radu, kde ho velekněz pokárá za drzost a zeptá se ho, zda se opravdu považuje za hlavu církve. Odpověd: “Ty sám to říkáš“ formální hlavu církve urazí. Jeho stanovisko pak všichni odhlasují. Poté se Ježíš objeví i u formální hlavy státu, prezidenta Heroda, se kterým velekněz udržuje velmi dobré vztahy. Ten v rámci zásad svého pragmatismu žádá nějaký důkaz a poté, co není vyslyšen, se Ježíšovi vysměje. Premiér Pilát je vstřícnější, možná proto, že sám nemá čisté svědomí. Ježíš je mu ukradený, stejně jako církev. Protože je ale sebestředný politik, musí se angažovat. Lid si stejně nakonec vyžádá propuštění vraha Kájínka a všichni členové křičí: “ukřižuj“. A tak se opravdu stane. Ježíš skoná na kříži, pár jeho věrných zoufalců ho oplakává. Šou končí, lidé se vrací do svých ulit. Snad jen dozvuky v podobě pochvaly velekněze se objeví v církevním týdeníku.
Přiznávám, že je to vidina trochu přehnaná. Stále ještě věřím, že naše církev se z toho nějak vyhrabe. A chceme-li hledat nějakou velikonoční analogii, pak to podle mě není ani zrazující Jidáš, ani zapírající Petr, ale Šimon z Cyrény. Ten, který jde okolo, chválí se, že alespoň na Velikonoce navštívil chrám. Ten, který se těší na své osobní radosti a uspokojení svých tužeb, napříkad potřeby být opěvován, nahrabání si peněz a majetku, naplnění svých ambicí, jistoty své potřebnosti...
Pokud vás tito lhostejní Šimonové trápí, pak zkuste spolu s Hospodinem hodit jim na záda kříž, tak jako ho hodili Šimonovi, aby skrze Ježíšovo utrpení, před jehož prožitkem nemohou utéci, konečně pochopili, že církev je Kristus, nikoliv my, pošetilí a namyšlení lidé.
