Po únorovém puči v roce 1948 se komunisté v tehdejším Československu snažili ovládnout všechny důležité oblasti společnosti. Významnou položkou na seznamu jejich nepřátel byla také církev. Komunistům vadila především římskokatolická církev, která byla nejmasovější a navíc byla součástí širšího mezinárodního kontextu s diplomatickou autoritou ve Vatikánu. Jedním z nejtvrdších úderů proti církvi byla takzvaná Akce K, zaměřená na likvidaci církevních řádů a kongregací.

Noc ze 13. na 14. dubna 1950, kdy se odehrála první přímá část akce, a to zásah proti mužským řeholním společenstvím, se někdy nazývá "bartolomějskou nocí". Druhý zásah byl proveden v noci z 27. na 28. dubna a třetí fáze, zaměřená na ženské kláštery, následovala na podzim 1950. Podle údajů České biskupské konference bylo celkově postiženo 247 klášterů mužských a 670 ženských s 2528 řeholníky a 11.896 řeholnicemi.

Podle platné dohody mezi ČSR a Vatikánem z roku 1928 garantovala vláda svobodu církevní činnosti s tím, že Vatikán vládě předkládal své návrhy na arcibiskupy a biskupy. Po roce 1945 sice byly zestátněny církevní školy a zkonfiskována církevní zemědělská půda, platnost smlouvy ale trvala.

Po únoru 1948 tlak komunistů na církev zesílil - rozjela se protináboženská propaganda, byli zatčeni první kněží a dařilo se narušovat církevní struktury zevnitř pomocí duchovních ochotných spolupracovat s totalitním režimem.

Nové církevní zákony schválené v roce 1949 nepostihly důležitou součást katolické církve - církevní řády a kongregace, které si uchovaly určitou samostatnost, což komunistickou moc dráždilo. Proto vznikl plán Akce K, která měla zlikvidovat většinu mužských klášterů a shromáždit řeholníky v centralizačních klášterech.

Návrh likvidace schválilo vedení KSČ 30. ledna 1950. Měsíc před "bartolomějskou nocí" byli do vybraných klášterů dosazeni vládní zmocněnci a současně začalo zatýkání představených řádů a kongregací, aby mohli být podle připraveného scénáře ještě v březnu postaveni před soud. Představitelé řádů byli obviněni ze špionáže, přechovávání zbraní a podněcování k převratu.

Vlastní zákrok byl připraven ve spolupráci s ministerstvem vnitra jako vojenská akce. V noci ze 13. na 14. dubna kláštery přepadla Státní bezpečnost spolu s příslušníky Sboru národní bezpečnosti a Lidových milicí. Představeným bylo oznámeno, že podle (neexistujícího) vládního dekretu je jejich dům zestátněn. Řeholníky čekal transport, novici mohli odejít.

Příslušníky českých a moravských řádů a kongregací StB soustředila v klášterech v Broumově, Bohosudově, Hejnicích, Králíkách, Oseku a Želivě. Vyprázdněné kláštery obsadila z větší části armáda.

Řeholníci a řeholnice byli z internačních klášterů postupně propouštěni. Mladí byli povoláni k základní vojenské službě, staří odcházeli do péče příbuzných nebo České katolické charity. "Pokrokovější" část byla po patřičném proškolení posílána do duchovní správy. "Nepolepšitelní" řeholníci byli bez ohledu na řádovou kontinuitu častěji přemisťováni, aby byla narušena jejich pospolitost. Řada jich skončila ve vězení. Roku 1989 a pádu komunistického režimu se dočkalo zhruba 3500 řeholnic a méně než tisíc řeholníků.