Prvního papeže ustanovil sám Pán Ježíš, jak čteme v Matoušově evangeliu: „Ty jsi Petr, skála a na této skále postavím svou Církev“ (Mt 16,18). Volba prvních Petrových nástupců odpovídala historickému a politickému kontextu, v němž se církev nacházela: zpočátku si jej vybíral sám lid, až později se tato volba přesunula na klérus.

V prvních letech křesťanství ještě nebylo konkláve a papeže volilo přímo shromáždění římských křesťanů. Mnohdy jej označil už sám předchůdce. Poté, co bylo křesťanství ediktem milánským povýšeno na náboženství impéria a nové náboženství se začalo rychle šířit byla tato volba - rozhodnutím papeže Marka z roku 336, svěřena pouze římským kněžím. papež Mikuláš II. pak v roce 1059 rozhodl, že právo volby papeže mají pouze kardinálové-biskupové, a papež Alexandr III. toto právo rozšířil v roce 1179 na celé kardinálské kolegium.

Nejdelší volba trvala téměř tři roky

Po smrti Klementa IV. v roce 1268, se shromáždilo osmnáct kardinálů ve Viterbu, aby zvolili jeho nástupce. Ani po měsících čekání však nebylo volby nového papeže dosaženo. Obyvatelé Viterba se proto na radu sv. Bonaventury v druhém roce rozhodli uvěznit kardinály v papežském palác, před vstupní branou postavili vysokou zeď a odkryli střechu. Takto se jim podařilo "urychlit" volbu a v roce 1271 byl zvolen Řehoř X. Nově zvolený papež proto v průběhu II. lyonského koncilu vydal dekret, kde nařídil přísnou klauzuru kardinálů jako legitimní způsob volby papeže, aby se zabránilo prodlevám, pokusům o vnější vměšování a korupci, k níž v některých případech docházelo.

Hadrián II. přijal až třetí volbu

Ani souhlas zvoleného papeže však nebyl vždy jistý. Několikrát - i když případů o nichž máme doložené informace je poskrovnu, došlo k tomu, že zvolený papež volbu odmítl vzít na sebe tíhu úřadu (proto v apoštolské konstituci Universi Dominici Gregis vyslovují kardinálové už při přísaze: slibujeme, zavazujeme se a přísaháme, že každý z nás, bude-li z Boží vůle zvolen římským papežem, vynasnaží se konat věrně Petrův úřad pastýře všeobecné církve. Rekord v počtu odmítnutí drží kardinál Hadrián, který nepřijal volbu ani po smrti Lva IV. (855), ani po smrti Benedikta III. (858). Na Petrův stolec usedl až když byl po smrti Mikuláše I. zvolen potřetí a přijal jméno Hadrián II. (867-872). Právě tento papež přijal s velkou vlídností svaté Konstantina a Metoděje, schválil slovanské liturgické knihy a nařídil, aby byly slavnostně položeny na oltář Panny Marie ad Praesepe, dnes známé baziliky Santa Maria Maggiore a doporučil, aby vysvětili své žáky na kněze.

Jsou však i jiné případy, kdy se mluví o odmítnutí. Jedním doloženým je případ, k němuž došlo v roce 1187 po smrti papeže Řehoře VIII.

Římané chtěli Itala, Francouzi jej nepřijali

V XV. století - z důvodů mnohých nepokojů, k nimž došlo na apeninském poloostrově i v samotném Římě, našli papežové francouzské národnosti útočiště ve stínu mocné francouzské monarchie, v městě Avignonu. Papež Řehoř XI. se v lednu 1377 po sedmdesáti letech vrátil do Říma. Konkláve po jeho smrti v roce 1378 probíhalo ve velmi pohnuté atmosféře. Římský lid se hlasitě dožadoval papeže - Římana anebo alespoň italské národnosti. Posvátné kolegium zvolilo arcibiskupa z Bari, rodem z Neapole, který se jmenoval Bartolomeo Prignano a přijal jméno Urban VI.

Francouzští kardinálové po dlouhou dobu zvyklí na samostatné rozhodování a za nesporné podpory francouzské monarchie, vydali v srpnu téhož roku v Anagni prohlášení, kde se říkalo, že volba nebyla svobodná, neboť se konala pod nátlakem lidu a proto se musí považovat za neplatnou. Sešli se proto a zvolil nového papeže, který přijal jméno Klement VII. Tento se záhy vrhl do boje proti Urbanu VI., aby se zmocnil vlády nad Římem. Když ale v roce 1379 prohrál, se svými oddíly se uchýlil znovu do Avignonu a tady vybudoval novou kurii.

Velké schizma

Od této chvíle začíná údobí, jež historikové nazývají velké schizma, v němž vystupují dvě série papežů, dvojí bohoslužby, dvě kolegia kardinálů. Tento stav přetrvával po čtyřicet let. Až do roku 1500 se konkláve mohlo shromažďovat ve městě, kde papež zemřel. Klement VII. (1529) pak rozhodl, že se musí nutně konat ve Vatikánu.

Další konkláve už jenom v Římě

Předtím se více než 16 konkláve konalo mimo Řím v různých italských městech: Terracina, Velletri, Verona, Ferrara, Pisa, Perugia, Neapol, Viterbo a Arezzo. První hlasování v Sixtínské kapli ve Vatikánu se konalo v roce 1492. Ovšem nekonala se tam všechna: pět konkláve se konalo v paláci na Quirinálu, ve starobylé rezidenci papežů, jehož křídlo zvané „dlouhý rukáv“ bylo vybudováno právě za tímto účelem. Byli zde zvoleni papežové: Urban VIII. v roce 1623, Lev XII. roku 1823, Pius VIII. roku 1829, Řehoř XVI. roku 1831 a naposledy v roce 1846 Pius IX.

Po prolomení Porta Pia po smrti Pia IX. v roce 1878 stáli kardinálové před problémem, zda konat konkláve v Itálii, jejímž vězněm byl papež Pius IX.

Rakouské veto

V průběhu konklávě v roce 1903, po skončení dlouhého pontifikátu Lva XIII., zabránilo veto rakouského císaře Františka Josefa volbě kardinála Mariana Rampolly del Tindaro, státního sekretáře zesnulého papeže, který byl považován za příliš spjatého s Francii. Na jeho místo byl zvolen benátský patriarcha, Giuseppe Sarto, který přijal jméno Pius X. Právě proto, aby se konkláve vymanilo s politického vměšování, byla stanovena tajnost konkláve. O několik let později bylo dokonce rozhodnuto, že volba se může konat i za „přítomnosti mrtvoly“, totiž ještě předtím než by byla oznámena papežova smrt.

Zpracováno s použitím materiálu agentury RaiNews