Následující text je pokračováním rozhovoru s Michaelem Otřísalem, který byl publikován minulý týden. Michael Otřísal je dramaturgem pražské redakce náboženského vysílání České televize. V televizi pracuje již  patnáct let. Upozorňujeme čtenáře, že k odpovědi na otázku týkající se vysílání brněnské redakce, byla v první části rozhovoru přidána reakce redaktora ČT z Brna Petra Chovance.

Uvádí se, že jsme nejatejističtější národ Evropy. To myslím že již není pravda – pozvolna se to mění a odráží se to v zájmu i náboženská témata v mediích. Stoupá sledovanost náboženského vysílání?

Sledovanost je okolo tří procent, což je pořád stále stejné číslo. Samozřejmě, že stoupla po opětovném přesunutí vysílání z ČT2 na ČT1. Dvojka je výběrový kanál, kdežto ČT1 je tzv. kulturní kanál. Ve většině rodin stále běží NOVA, v některých rodinách ale běží jednička. Výhoda veřejnoprávního vysílání je v tom, že do něj lze přišplouchnout svoji nabídku a když to k něčemu je, tak se divák na pořad dodívá a nemusí být věřící.

Není tedy lepší, aby se dobří „křesťanští“ redaktoři soustředili na veřejnoprávní televizi nebo třeba i do stávajících soukromých stanic, místo  vynakládání velkých prostředků na tzv. křesťanské kanály, jako má být u nás projekt rodinné televize NOE?

Samozřejmě, ve veřejnoprávní televizi, a i třeba na NOVĚ, je prostor pro to, co lze nazvat misií nebo evangelizací. Jakmile si vytvoříme svoji vlastní stanici, tak si vysíláme pro sebe. To je na celém světě naprosto jednoznačně dokázáno. To se stalo všude a vždycky. Takzvané evangelizační stanice v Americe jsou revitalizační,lidé si je platí, aby v nich slyšeli to, co chtějí slyšet, a tak si přes médium potvrdili svou vlastní pravdu a důležitost. To není evangelizace, to je mediální masáž.

A Váš názor na televizi Noe? Po ekonomické stránce rozebral projekt bývalý člen rady ČT Jiří Zajíc. Televize Noe bude 17. května usilovat o licenci. Můžete k tomu něco dodat?

Já s televizí Noe mám velké problémy. Jsem docela rád, že jsem nebyl na konferenci věnované tomuto projektu, protože vím, že bych tam byl jeden z mála, který by to boural a bylo by to skoro zbytečné. Protože oni to stejně chtějí udělat. Mě se zdá, že Jirka Zajíc má pravdu, ale já bych k tomu ještě něco dodal. On svůj názor omezil jen na ekonomické argumenty. Já vidím ještě zásadnější problém. Je tu nebezpečí, že si – křesťané, budeme vysílat jen sami pro sebe. Já bych doporučil dát peníze do něčeho úplně jiného. Jestli chceme lidem pomoct, opravdu a ne sami sobě, tak za těch x-milionů najměme pastorační pracovníky a další laiky, ať jdou přímo za lidma a nedávejme peníze do dalšího masážního salonu.

To bychom ale nemuseli třeba stavět nový kostel. Ten také stojí spoustu milionů. Jde jen o peníze, nebo i o ideu?

Já bych kostel za miliony nestavěl, po pravdě řečeno. Myšlenka je to třeba dobrá, ale bude to hodně drahý špás. Projektu křesťanské televize může zabránit bohužel jen nedostatek peněz. Ještě je otázka, na jaký typ produkce se peníze použijí. Já znám německou katolickou televizi, která spočívá v tom, že mají kameru v jednom pokojíků, před kterou se všichni producírují. Jednou je to biskup, který chvíli „zakáže“, podruhé na diváky udělají budliky budliky děti. To není televize, to je loutkové divadlo. Taková televize se dá dělat celkem za babku, to je pravda, ale výsledný dojem mluví o amaterismu typu klubu zahrádkářů. Myslím, že to si evangelium ani církev nezaslouží.

Platí to i o radiu? Proglas se zejména na Moravě stále drží.

 Proglas se drží. Ale pokud se podíváme do tabulek, tak je to rádio, které je na 54. místě co do poslechovosti. A nemá to nic přímo společného se skutečností, že chybí pokrytí velkých částí Čech, že Proglas nemá vysílač pro Prahu. Většina radii není celoplošná. O Proglasu se v církevních kruzích hodně mluví a vypadá to, že každá druhá rodina v Česku ho má naladěné. To ale není pravda! Já to neříkám rád, protože jsem jejich radiu upřímně fandil. Projekt to nebyl špatný. Projekt širokopásmového rozhlasu, který shromáždí k sobě senzitivní lidi dobré vůle a bude pro ně jistou orientací. To je krásná myšlenka! Proglas se chlubí, že nemá reklamu, zaplatili ale za to určitou cenu. Musí vysílat to, co „jejich“ lidé chtějí slyšet. Vypadá to opojně. Vysílání je taková báječná velká farnost.

Nebude digitální televize levnější než stávající analogové vysílání?

Bude levnější, ale po čase. Důležité jsou peníze na rozjezd. Digitalizuje se i Česká televize. ČT přechází na digitalizaci bohužel pomalu. Už dávno měla. Vzhledem k zmatkům kolem poplatků, jsme ztratili tak 5-8 let.

Jednomu z čtenářů se nelíbila anketa v Magazínu ChristNet s otázkou: Má být náboženské medium servilní vůči církvím nebo spíše nezávislé? Zejména kritizoval slovo servilní. Šlo použít výraz servisní, ale to by zase vyjadřovalo již něco jiného. Z vašich odpovědí vyplývá, že jste spíše i proti servisnímu pojetí náboženského media. Nejste až příliš kritický? Je na tom, něco špatného, vysílat zejména do vlastních řad?

Servis, to rozhodně není sprosté slovo ani na půdě náboženského vysílání. Posloužit starým lidem zprostředkováním bohoslužby, na kterou už nemohou dojít, je samozřejmě součástí našeho úkolu ve veřejnoprávním médiu. Ale učinit z toho hlavní dramaturgickou linii znamená podle mého názoru nechtěně ale důkladně vyslat mediální signál: vystačíme si sami se sebou, se svými tématy, vy ostatní televizní čumilové se buď dovzdělejte a přidejte se, nebo si dělejte, co chcete. K arogantnímu médiu tak často přidáváme ještě aroganci usměvavých majitelů pravdy, kteří sobě i druhým chtějí namluvit, že nikdy ani mouše neublížili a s Bohem si tykají. Já si myslím, že tak jako celý život křesťana, má být i jeho mediální prezentace inspirujícím odkazem k Tomu, který se nás zmocnil, a který je jediný zajímavý na našem jinak všelijak problematickém a kulhajícím lidském společenství církve. Inspirace navíc souzní s pocitovým, obrazovým televizním médiem, které nemá rádo kazatele hotových pravd všech typů.
A pokud jde o zmiňovanou servilnost, chci zdůraznit jediné: veřejnoprávní médium má sloužit občanům ne posluhovat jim samým ani žádným jejich institucím. V médiích mají pracovat žurnalisté (ne propagandisté), lidé, kteří se nebojí pravdu hledat padni komu padni. Ti křesťanští mají výhodu v tom, že navíc věří, že pravda (jakkoliv nepříjemná) nakonec osvobozuje, i když nejdřív bolí. Křesťanská žurnalistika by neměla být „kulatá“, ale laskavě a moudře brutální k sobě i svému okolí. Všichni jako občané umíme doporučit politikům, aby se radovali z nezávislých médií, ač někdy „zlobí“, protože nakonec pomáhají i jim. Proč by to nemělo platit i pro církve?

Nebojíte se, že se vaše slova někoho dotknou?

U nás, když na nějakém veřejném foru argumentujete, mnozí to vezmou tak, že je napadáte. Mají pocit, že je to útok. Když se ale dostanete, kamkoliv na západ, tak máte pocit, že se lidé při argumentaci skoro zavraždí, ale pak si ale podají ruce a velmi příjemně se rozloučí a každý odejde se svým názorem. O čem to vypovídá? Zase o vnitřní slabosti. Když jsem silný v kramflecích a vím komu jsem uvěřil, tak nepotřebuji žádné falešné berličky. To se týká nás všech. Z toho nejsme vyjmuti. Jen si myslím, že je potřeba si vzájemně sloužit, abychom překonávali tyto tendence.

V neděli byl světový den sdělovacích prostředků. K tomu byl ještě vydán v únoru napsaný dopis Jana Pavla II, ve kterém mimo jiné stojí: „Namísto budování jednoty a porozumění, mohou média démonizovat ostatní sociální, etnické a náboženské skupiny, podněcovat ke strachu a nenávisti. Ti, kdo nesou odpovědnost za styl a obsah toho, co se sděluje, mají vážnou povinnost zajistit, aby k tomu nedošlo.“ Jak vnímáte odpovědnost v mediích?

Televizní médium je jedno ze sídel moci (biblicky „exusiai“- mocnosti) a už dávno není jen zrcadlem společnosti je i tvůrcem a masérem veřejného mínění. Dopéká-li se lidská osobnost interakcí s okolním světem, pak jsou dnes media klíčovým prostředkem tohoto procesu. Není je však třeba ani démonizovat ani adorovat.Zodpovědný přístup k médiu začíná hlubokým pochopením jeho charakteru a vlivu na formování osobností, to platí pro žurnalistu stejně jako pro křesťanského svědka. Bez toho připomínají malé dítě se sirkami u stohu. Tím jsme vždy, když se schováváme za „všemocnou ruku trhu“ a necháme bez povšimnutí média fungovat jako stroje na peníze, které prodávají diváky inzerentům (a tím se vlastně chovají jako „nevinní“ drogoví dealeři), ale právě tak i tehdy, když svou naivitu skryjeme za „Ducha svatého“ a „pácháme dobro“ roznášení propagačních letáků. Bulvár i veřejnoprávní (potažmo i náboženská či propagandistická) nuda jsou srovnatelné mediální hříchy. Základní úkol a zodpovědnost pracovníka veřejnoprávního média je nikdy nekončící snaha z dobrých věcí dělat věci zajímavé, inspirující, atraktivní. Jinými slovy: vzbuzovat chuť na hledání skutečného a tudíž nečítankového dobra. To z podstaty věci není majetkem nějaké skupiny, strany či národa. To také považuji za práci pro smíření a pokoj.

Připomínali jsme si 60 let od konce II. světové války. Nacisté dokázali media dokonale využít. Jak lze zabránit podobným nebezpečím?

Znamená to všemi možnými způsoby pročišťovat mediální prostředí a udržovat plánovitě jeho pluralitu a otevřenost. Je zajímavé, že ve věci byznysu víme o nutnosti boje proti monopolům a kartelům, ale vesměs nás nechává naprosto chladnými skutečnost, že vlastnictví médií se rok za rokem koncentruje do stále menšího počtu rukou (v USA je to 28 lidí, kteří vlastní všechna rozhodující americká média- a koncentrace stále pokračuje). Dokážeme rozpoznat zda pluralita názorů třeba v tištěných médiích je ještě o hledání pravdy nebo jen obyčejný obchodní trik monopolního vlastníka, podnikatele ve věci informací? Jsem rozhodným zastáncem médií veřejné služby, která by si národ měl ve vlastním zájmu zaplatit, aby byla alespoň vysoká pravděpodobnost, že nebude „obchodován“ a manipulován jako zboží. Platíme si podobně univerzitu jako místo, kde se svobodně, akademicky až „neprakticky“ uvažuje, protože intuitivně tušíme, že potřebujeme nadhled lidí, co vidí dál. Kultura je mimo jiné i kultivace, ořezávání, osekávání. To neumí ani stát, ale ani byznys. Právě nutnost proplutí mezi Scilou a Charybdou státního a komerčního média bylo základním kamenem matky všech veřejnoprávních médii – BBC. Jeho zakladatel John Reith, skotský presbyterián, ho chápal jako součást svého křesťanského úkolu kultivace lidského společenství.

Základ pro rozhovor vznikl při obědě po tiskové konferenci organizované Synodní radou ČCE v březnu 2005. Synodní rada ale za přítomné novináře nenese žádnou zodpovědnost, platila pouze oběd a jeden nápoj. Podávalo se kuře na paprice. Kromě autorů otázek a odpovědí, k tématu rozhovoru přispěli i Daniela Brůhová, Jiří Hájek a Zdeněk Škrabal. Michael Otřísal je farářem Českobratrské církve evangelické pověřený prací v České televizi.