1. Úvod. Otázka preexistence v biblické teologii je úzce spjatá s chápáním času, jenž je svázán s představou stvořeného kosmu. Stvoření světa mělo svůj pevný bod – počátek a v jeho trojpodlažním uspořádání (nebe – země – podsvětí) se čas vyvíjel lineárně podle pravidelných lunárních cyklů. Mluvíme-li o preexistenci, pak jako o období před stvořením.

2. Preexistence Ježíše Krista. Podle christologie O. Cullmanna k Ježíšově preexistenci odkazují tři tituly: Logos (= slovo, řád), Boží Syn, Bůh.

2.1 Ježíš je Logos. Ježíš coby preexistentní logos je propriem Janových spisů (J, 1.-3. Janova, Zj). Bůh a logos jsou totéž. Jan v prologu evangelia (1,1-14) říká, že „Slovo se stalo tělem a kempovalo (skéné = stan, přístřešek, byvak) mezi námi.“ V 1 J 1,1 má identifikace Slova s Ježíšem podobu zvěstování a vyznání: „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.“ V metaforické řeči Zj, v oddíle Ježíšova vítězství nad antikristem (19,11-21) je Ježíš coby král jedoucí na koni nazýván věrný a pravý soudce a bojovník, jehož oči planou a jehož jméno na nesčetných korunách nikdo neumí přečíst, neboť jeho jméno je Slovo Boží.

2.2 Ježíš je Boží Syn. Vztahová blízkost otce a syna je předobraz stejnosti mezi Bohem Otce a Synem Ježíšem. Autor Žid 1,2 říká, že Bůh k otcům promlouval ústy proroků, ale nyní ústy svého syna. Ten je dědicem všeho, neboť skrze něj Bůh stvořil věky. V evangeliích na mnoha místech je Ježíšovo Boží synovství vyznáno ústy někoho jiného, ne Ježíšem samotným. Jemu jakoby ztotožnění sebe sama s Bohem a Božím synem nelezlo přes jazyk. Tak např. v Mt 4,3.6 je Ježíš pokoušen ďáblem, který říká: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby; … vrhni se dolů.“ V perikopě o Ježíšově chůzi po hladině rozbouřeného jezera učedníci vyznávají: „Jistě jsi Syn Boží.“ V Mt 16, 16 je to Petr, kdo řekne: „Jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“ A v Mk 15, 39 je to setník, kdo nad skonavším Ježíšem vyzná: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“

2.3 Ježíš je Bůh. Neméně zřejmé jsou novozákonní tituly Ježíše coby Boha. V 1 J 5,20 autor vyznává, že Syn Boží dal církvi schopnost rozpoznávat, kdo je Bůh, neboť v Ježíši rovná se být v Bohu: „On je ten pravý Bůh.“ A autor Kol 1,15-17 vyznává, že Ježíš je obraz neviditelného Boha, všechno je stvořeno z něho a pro něho, všechno předchází, v něm všechno spočívá.“

2.4 Shrnutí. Uvedené tři tituly Ježíše Krista jsou vedle dalších jeho titulů (Syn člověka, ebed Jahwe, Pán, Mesiáš) těmi, které ho ztotožňují s Bohem, jenž je od věků. Ze stejného důvodu i o Ježíši platí, že trvá od věků. Vstoupil do dějin spásy, inkarnoval se, ušel díl dějin spásy v historickém příběhu Ježíše z Nazareta, ale jeho preexistentní příběh přesahuje bod počátku stvoření.

3. Preexistence Tóry. V midraši ke knize Genesis (I,4) čteme komentář k verši 1,1: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Uvádí se zde, že stvoření světa předcházelo šest věcí; některé byly již stvořeny před stvořením světa, jiné byly teprve naplánovány, že budou stvořeny. Stvořena byla Tóra a trůn (Boží) slávy. Naplánovány byly patriarchové, chrám, jméno mesiáše, pokání a Izrael. Rabi Abba bar Kahana říká, že stvoření Tóry předcházelo před stvořením trůnu (Boží) slávy a rabi Banaja ho doplňuje, že svět a jeho plnost byly stvořeny jen kvůli Tóře. Z věcí, které byly zamýšleny, že budou stvořeny ještě před stvořením samým, má přednost Izrael.

3.1 Shrnutí. Podle GenR I,4 šest věcí bylo preexistentních (Tóra, trůn Boží slávy, patriarchové, pokání, Tóra), přičemž dvě z nich (Tóra a sláva Boží) byly již stvořeny, zatímco zbývající byly naplánovány, že budou stvořeny. Autoři midraše je i coby záměr již řadí do preexistentních věcí. Podstatné je, že rabíni uchovali Boží primát jako nedotknutelný, nenahraditelný a nesrovnatelný. Všechno podléhá jeho tvůrčí potenci a tvůrčímu záměru. Teologumena Tóra a Boží sláva, které v nejlepším smyslu charakterizují Boží majestát, nejsou ztotožněny s Bohem samým. Ačkoliv byly stvořeny před stvořením světa, nejsou od věčnosti. V rabínské teologii věčnost je jedním z autonomních atributů Boha.

4. Preexistence moudrosti. V deuterokanonické literatuře druhé poloviny 2. stol. př. Kr. se téma preexistence teprve rodí, a to zejména ve dvou typech literatury, mudroslovné a apokalyptické.

4.1 Téma preexistentní moudrosti obsahuje spis Ježíše Siracha (Ecclessiasticus). Moudrost je v ní perzonifikována a autor o ní mluví jako o ženě. Ačkoliv ne všechny části textu, v nichž je moudrost hlavní téma, ukazují na moudrost jednoznačně jako na preexistentní dannost, můžeme to tvrdit na základě těchto veršů: v 1,1-10 čteme, že „všechna moudrost je od Hospodina a je s ním navěky. … Ze všeho první byla stvořena moudrost a rozumné poznání.“ V 24,1-10 moudrost chválí sama sebe a říká: „Vyšla jsem z úst Nejvyššího a jako mlha zahalila zemi.“

4.2 Shrnutí. Bůh stvořil svět moudrostí, jíž si posloužil coby pracovním nástrojem. Ačkoliv moudrost byla od věčnosti, přesto vyšla z Hospodinových úst. Byla preexistentní, protože předcházela počáteční bod stvoření. Avšak i v tomto případě autor knihy Ecclessiasticus neklade rovnítko mezi Bohem a moudrostí a nečiní z ní Boží tvář (prosópon), ale nástroj tvoření vdechnutý jako nesmazatelnou stopu do celého jeho stvořitelského díla.

5. Preexistence Nového Jeruzaléma. V apokalyptické literatuře se téma preexistence objevuje častěji než v literatuře mudroslovné. Ta začala existovat jako typ biblické literatury v druhé polovině 2. stol. př. Kr. knihou Daniel. Tematicky i obsahově je namířena na konec (telos) lidských dějin a počátek výhradní Boží vlády. Ve Zj 21 se objevuje téma Nového Jeruzaléma, Božího města, v němž vše bude svaté. Bůh zde bude všude a ve všem (viz symbol krychle coby tvar nového města). Nový Jeruzalém ovšem není něčím novým v tom smyslu, že by teprve vznikl. Podle Bar 4,2-6, pseudepigrafu z druhé poloviny 1. stol. po Kr., existuje tento Nový Jeruzalém již z dob před počátkem, avšak byl po celou dobu historického období skryt zrakům: „Či si myslíš, že to je to město, o kterém jsem ti řekl: ,Na dlaně své ruky jsem si tě vyryl‘? Budova, která je teď postavena mezi vámi, není ta, která bude odhalena přede mnou, ta, která je zde připravena od doby, kdy jsem zamýšlel udělat ráj. … Nyní, hle, je uchována u mne, stejně jako i ráj.“

5.1 Shrnutí. Opět lze uvést, že preexistentní Nový Jeruzalém (a ráj) existoval dříve, než byl stvořen svět. Ale ani zde nemá tutéž autoritu a výsadní pozici, jakou má Bůh. Stvořitel ve vztahu k Novému Jeruzalému vystupuje jako architekt, který vymýšlí a sestavuje plán. Ten sám je již natolik skutečný, že je i realitou.

5.1.1 Téma preexistence v apokalyptické literatuře se nezastavuje u Nového Jeruzaléma. Mnohem rozvitější text obsahuje etiopský Henoch nezbytný pro pochopení epištoly Judovy, jehož tématem je preexistentní postava Mesiáše.

6. Závěrečné shrnutí. Téma preexistence je široké a zmíněné ukázky ho jen naznačily. Neuváděl jsem témata preexistence duše, mesiáše a nerozváděl téma preexistence ráje, jak se objevují v literatuře období od prvního stol. př. Kr. po první století po Kr. (Filón z Alexandrie, Kumránské svitky). Nemluvili jsme ani o předbiblických starobabylónských textech, které formovaly biblické pisatele a měly vliv na jejich teologii. Avšak i ve výše uvedených případech se objevují prvky, které nás vedou k těmto závěrům:
A) Ježíšova preexistence je výlučná. Žádný z pisatelů rabínské či pseudepigrafické literatury neměl ani odvahu, ani víru či poznání ztotožnit s Bohem něco ze stvořeného světa.
B) Ježíš coby Logos, Boží Syn a Bůh jsou tituly, které byly připsány historickému Ježíši a povýšily jeho lidství na Božství identické s Bohem.
C) Vyznání Boží inkarnace do člověka Ježíše je jedinečné, ojedinělé a výlučné; jako takové nemá v židovské literatuře (kam patří i spisy Nového zákona) obdoby.