Po uvodním nástinu problematiky je nyní snad už zřejmé, jak obtížné je občanské soužití a náboženský dialog s islámskými přistěhovalci. I když je na straně křesťanů pohostinná vstřícnost - kromě několika spíše rasistických než protiislámských výstupů - a ochota k dialogu, nelze říci totéž o islámské straně, a to jednak proto, že o křesťanství znají jen velmi málo anebo vůbec nic (až na několik málo výjimek, které tvoří lidé s vyšším vzděláním), nebo mají na křesťanství velmi zkreslený pohled, jak jim ho předkládá Korán. V tomto ohledu je třeba mít na zřeteli, že pro muslimy, jak již bylo řečeno, byl Korán Muhāmmadovi diktován samotným Allahem skrze anděla Gabriela, a to slovo od slova - proto každé slovo Koránu je "Slovem Allahovým", a tedy neomylným a neměnným: to znamená, že Korán musí být brán do písmene a nelze o něm diskutovat či jej podrobit historicko-kritické analýze. Dialog mezi muslimy a křesťany proto postrádá smysl, neboť schází "předmět" dialogu. Křesťané by měli pouze uznat své omyly a obrátit se k islámu.
Ilustrační foto a popis modré mešity v Istanbulu: http://www.svobodna-cesta.cz/mistopis.html?id=1254
Problém integrace
Všude, kde muslimové žijí v neislámských zemích, jsou da'at, čili muslimy, jejichž vlastním posláním je da'wa, "Povolání" obrátit se k Allahovi či pro toho, kdo už muslimem je, utvrdit svou víru v Allaha a praktikovat "pilíře" islámu (modlitba, almužna, půst a pouť). Posledním cílem da'wa je triumf islámského náboženství nad všemi ostatními, dle slov Koránu (sūra 48,28): "Je to On [Allah], kdo poslal svého Posla se správným vedením a náboženstvím Pravdy, aby jí dal triumfovat nad každým jiným kultem."
Da'wa je v celém světě prosazována desítkami islámských organizací, přičemž mezi nejvýznamnější patří Liga islámského světa, Mezinárodní islámská rada pro da'wu a pomoc a Světové shromáždění muslimské mládeže, financované muslimskými zeměmi, především Saudskou Arábii, která - jakožto Muhāmmadova vlast - považuje šíření islámu ve světě za své poslání, a to především budováním mešit. Doposud jich bylo ve světě postaveno více než 1.500 - přičemž nejvýznamnější z nich byla otevřena v Římě. Kromě toho vyrostlo ve světě dalších 210 islámských center. Pro pochopení významu, jaký má tato skutečnost pro šíření islámu ve světě a pro vytváření "islámských komunit" uvnitř zemí s islámskými přistěhovalci, je třeba připomenout, že mešita není pouze kultovním místem, jako je tomu například u křesťanského kostela, ale je rovněž místem, kde se "muslimská komunita" shromažďuje, aby projednávala kulturní, sociální, politické a morální otázky, které se jí týkají.
Mešita není pouze kultovním místem jak chápeme kostel
Před léty se mluvilo se o stavbě mešity v Brně. Názory se vcelku shodovaly: proč bránit muslimům, aby si postavili svůj 'kostel', když 'demokratická' společnost nebrání budování katolických kostelů? Sledoval jsem tehdy celou záležitost ze zahraničí, navíc v době, kdy jsem studoval islamologii u egyptského profesora Khalila Samira S.I. .
To, co na diskusích překvapovalo, byla hluboká neznalost. Mluví-li se totiž o stavbě mešity anebo pronájmu pozemku na tento účel, je především nezbytné znát předmět diskuse. Mešita není muslimským 'kostelem', ale místem, které má v islámu svou funkci a své normy. Nejprve je tedy třeba studovat islám, abychom pochopili, čím mešita skutečně je. V arabské tradici existují dva výrazy pro označení mešity: 'masgid' (termín přešel do španělštiny jako 'mezquita' a odtud do evropských jazyků) a 'giâmi'. Poslední výraz patří mezi nejrozšířenější právě v arabsko-islámském světě. První termín pochází z kořene 'sgd', který znamená 'padnout na kolena', druhý pak má základ v kořeni 'gm', který znamená 'shromažďovat'. Mešita (giâmi) je místem, kde se komunita shromažďuje, aby zkoumala vše, co se týká sociálních, kulturních a politických problémů, ale také, aby se modlila; veškerá rozhodnutí komunity se rodí v mešitě.
Chtít omezit mešitu pouze na 'místo modlitby' by znamenalo dopouštět se násilí na islámské tradici. Pátek (yaum al-giumu'ah) je dnem, kdy se komunita shromažďuje (jak naznačuje i název giumu'ah). Schází se v poledne k veřejné modlitbě, po níž následuje 'khuthah' neboli rozhovor, který ovšem není kázáním. Při 'khuthah' se rozebírají současné otázky politické, sociální, morální atd. Pátek není dnem, kdy se nepracuje, jakým je například sobota pro židy či neděle pro křesťany, nýbrž dnem, kdy se muslimové společně shromažďují jako komunita. Dodnes je pátek v Saudské Arábii pracovním dnem; obchody se uzavírají pouze v poledne, na dobu shromáždění v mešitě. V mnoha muslimských zemích, například v Egyptě, který je v současnosti nejlidnatější arabskou muslimskou zemí, jsou všechny mešity v pátek střeženy a ty nejvýznamnější jsou obklopeny speciální policií.
Revoluce a lidová povstání vzešly z mešit
Motiv je prostý: politická rozhodnutí vznikají v mešitě během pátečních khuthah. Téměř všechny revoluce a lidová povstání v islámských dějinách vzešly z mešit. V některých muslimských zemích se proto musí text khuthah nejprve prezentovat občanským autoritám vzhledem k tomu, že imâm (ti, kdo předsedají shromážděním komunity) jsou představiteli. Mluví-li se o mešitě, je tedy nesprávné mluvit o ní pouze jako o 'kultovním místě'. Stejně nesprávné je mluvit o svobodě budovat mešity a odvolávat se přitom na náboženskou svobodu, vzhledem k tomu, že mešita není pouze náboženským místem, nýbrž víceúčelovým prostorem (náboženským, kulturním, sociálním, politickým atd.) . Nelze ani opomíjet skutečnost, že muslimové považují místo své páteční modlitby za posvátné a proto navždy patří komunitě, která rozhoduje, kdo do ní může vstoupit a kdo by ji naopak zprofanoval. Proto nelze zapůjčit pozemek ke stavbě mešity např. na 50 let, protože pozemek nesmí být už nikdy vrácen.
V muslimských zemích se často setkáme s malými 'místy modlitby', zvanými 'musallâ' (modlitba), od salât. Připomínají kaple, které mohou pojmout kolem 50 osob a mnohdy se nacházejí v přízemí některého domu, místo bytu. Tato mnohem diskrétnější místa se obvykle používají k polední modlitbě, čímž umožňují lidem na ulici či z nedalekých budov, aby se mohli v klidu pomodlit. Mešity mají většinou minaret (manârah), z něhož muezin (mu'abhdhin) pronáší výzvu k modlitbě (adhân). Minarety mají praktickou funkci a lehce převyšují okolní domy. Mnohokrát v dějinách měly symbolickou funkci upozornění na přítomnost muslimské komunity a jindy plnily i politickou funkci, kdy vypovídaly o nadřazenosti islámu nad jinými naboženstvími. Hlavním posláním je, aby hlas muezina zazněl k těm, kdo bydlí poblíž. Dnes se místo muezina objevují na minaretech ampliony (zvláště je-li poblíž křesťanský kostel či čtvrt) a muezini navíc přidali k výzvě (adhân) ještě jiné věci, a tím ji prodloužili. Tyto novinky však jsou v rozporu s islámskou tradicí (sunnah) a odsuzují je přísné arabské země (např. Saúdská Arábie), i když samo odouzení návyky nezmění. V ostatních státech (např. v Egyptě) je užívání amplionů (na plnou hlasitost) omezeno pouze na výzvu (v trvání asi 2 minut) a je zakázáno v případě ranní modlitby (sallât alfagr) - tento zákaz se ovšem nedodržuje. Velmi rozšířené používání nahrávek výzvy k modlitbě se považuje za porušení tradice.
Kdo stoji v pozadí?
Konečně je třeba se zeptat, kdo financuje mešity a islámská střediska. Je známo, že velkou část mešit a islámských center v Evropě financují islámské vlády, zvláště pak Saúdské Arábie, které pak mají právo dosadit své immâm. Je známo, že v sunnitském islámském světě představuje Saúdská Arábie nejpřísnější směr, zvaný wahhabita (po 'Abd al- Wahhâbovi, 1703-92). Tito immâm tedy nemohou pomáhat emigrantům v začlenění do západní společnosti ani v přijetí moderního způsobu života, což jsou zcela nezbytné podmínky klidného soužití s místním obyvatelstvem.
To je tedy alespoň několik prvků, které je třeba mít na paměti - mnozí totiž bohužel mluví o islámu, aniž by znali aspoň jeho základní prvky - tím spíše, že za islámskou emigrací se často skrývají politicko-náboženské zájmy islámských států.
Text redakčně upraven, mezititulky redakční. Redakce se omlouvá za opožděné vydání článku.