Na návštěvu k Luxům jsem přišel pozdě. Když jsem přispěchal k brance jejich domku ve Dvořisku u Chocně, přiřítil se k plotu tvor, který nápadně připomínal maxipsa Fíka. Zděšeně jsem od branky uskočil, ale brzy jsem pochopil, že zvíře mě chce přivítat. Než mi přišla paní domu za chvíli otevřít, tak už jsme se seznámili a přátelsky se hladili. Jeden můj známý, učitel teologie, takovým tvorům říká "pes po konverzi". A tak hned u dveří bylo téma rozhovoru nasnadě - konverze a spiritualita lásky.
Jak právě žijete?
Myslím, že se nám žije pěkně. Všichni se snažíme si vzájemně pomáhat, děti už jsou dospělé a musím říct, že jsou pro mě velkou oporou.
Kolik dětí s Vámi ještě bydlí a co Vaše děti dělají?
Doma jsou ještě čtyři děti, ale všechny studují, rozutekly se do Olomouce a do Brna. Pouze nejmladší Liduška je doma, studuje gymnázium.
Jak se v mládí formovala vaše víra, byla jste vrostlá do církve, nebo jste prožila jakousi konverzi?
Jsem z věřící rodiny - řekla bych, že to byla spíše tradičně věřící rodina. Víru jsem přijala prostřednictvím rodičů, jak to bývá zvykem, když se rodiče modlí a chodí do kostela. Ve věku čtrnácti, patnácti let, kdy člověk začíná přemýšlet o životě, tak každý musí projít určitou konverzí a najít si svůj vztah s Bohem. Opravdu uvěřit - osobně. Tu víru, kterou dostal, posílit svým rozhodnutím, nebo tím, že prožije vztah s Bohem úplně nějak jinak. Myslím, že víra každého člověka by měla projít určitou konverzí.
Já jsem měla to štěstí, že v těch mých čtrnácti letech ve farnosti vzniklo určité společenství mládeže a scházeli jsme se - samozřejmě tehdy tajně. Hledali jsme smysl života a setkávali jsme se nad Písmem. Trochu neuměle jsme Písmo rozebírali, vždycky jsme si řekli, kdo si připraví témátko či výklad - jenom takový laický. Tím jsme se povzbuzovali a hledali jsme jiný vztah k Bohu než ten čistě teoretický. My jsme opravdu chtěli poznat, že víra je hlavně život, že to je praktický život.
Měli jsme velké sny a plány, jak budeme žít společně - protože jsme se měli přirozeně rádi - v nějaké vesnici, samostatně, kde si jako první křesťané budeme pomáhat. Vybírali jsme si i místo, kam se všichni přestěhujeme, kde budeme soběstační - tím, že si něco vypěstujeme, něco vyrobíme...
Bylo to nádherné období a to společenství pokračovalo dál, i přesto, že někteří ze společenství odcházeli, jiní přicházeli. Mezitím jsme zakládali rodiny. Byli jsme samozřejmě otevření i k jiným společenstvím, která byla tady v okolí - v Ústí nad Orlicí, v Letohradě, v Pardubicích. Byl to velký dar pro moji víru a to společenství trvá stále, rodiny, které z toho potom vznikly, se i potom navštěvovaly a pomáhaly si.
Co pro Vás znamenalo setkání s hnutím Fokoláre?
S tím jsme se setkali až v pozdější době. Tato spiritualita nám přišla velmi blízká, byl to konkrétní život a žití jednotlivých vět z Písma, které Chiara dává na každý měsíc. Ale i vzájemná láska bratrská, to, jak je důležité mít Ježíše uprostřed - "kde jsou dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed" - tento příslib naplnit. Ten je uskutečnitelný jenom tehdy, když lidé jsou ve vzájemné lásce - tak tam může být Pán mezi nimi. A řada dalších věcí - vidět Ježíše jako Boha v tom druhém, nesetkávat se s ním jenom v eucharistii, ale i v bratru, ve Slově - v Písmu. A především život vzájemné lásky a neustálé sjednocování se - ne to, co chci já, ale umět se sjednotit s druhým - samozřejmě po hranici hříchu či svědomí.
Když jsme poznali tyto myšlenky Chiary Lubichové, přišlo nám to známé - vždyť my jsme právě tohle chtěli, takhle my jsem chtěli žít - a ono už je to vyzkoušené. Přišlo nám nádherné, že to funguje, že je tu někdo, kdo je daleko více napojený na Boha a skrze Ducha svatého objevuje novou cestu. Pro nás v tomhle životě (podle zásad Chiary) bylo nejdůležitější to, že i člověk v manželství může žít naplno pro Boha. Do té doby život, který byl považovaný za nejtěsnější spojení s Bohem, byl pro lidi zasvěceného života, pro kněze nebo řeholníky. Přišlo nám jako úžasné, že i pro laiky je tu cesta, která je vyzkoušená.
Začali jsme se scházet v tomto duchu, a to přes výborného kněze P. Pilíka, který se na počátku volnějších let (Pražského jara) sešel s Chiarou Lubichovou a začal zde působit jako prostředník. Proto jsme se také chtěli dostat do bližších kontaktů, do Říma, zúčastnit se velkých setkání s Chiarou Lubichovou. To se nám ale podařilo až v roce 1989, těsně před revolucí, kdy jsme dostali "výjezdní doložku". Zanechali jsme doma 5 dětí a já jsem čekala šesté (když jsme zde nechali oněch 5 dětí, pak nebyl problém vyjet...) Oficiálně jsem jeli na výlet za poznáváním Itálie. Byli jsem na velkém setkání v Římě s Chiarou pro manželské páry. Byl to pro nás ohromný zážitek a dalo nám to velký náboj. Spiritualita jednoty a vzájemné lásky nás velmi oslovila a my jsme si ji zvolili jako duchovní cestu.
Každý samozřejmě sám za sebe - je to vždycky rozhodnutí osobní. Vždy nám tato spiritualita pomáhala a pomohla nám i v těch nejtěžších chvílích - jak v údobí angažování se v politice, tak když potom přišla zkouška nemoci.
Pokračování rozhovoru naleznete zde. Foto - archiv V. Luxové