Tělo – krásné, ošklivé, zdravé, nemocné, bílé, žluté, černé … Takto ho kolokviálně popisujeme, škatulkujeme, hodnotíme. V prvé řadě ne jako lékaři, filosofové, malíři, ale jako majitelé, obyvatelé, uživatelé. Jednáme s ním s péčí, hazardně, spotřebně, učíme se s ním vycházet v jeho vývojových fázích fakticky po celý život. Spoluvytváří naši mentalitu, morálku, světonázor. Skrz něj, s ním a v něm se stáváme osobnostmi.
Zájmeno MY ve slovese „stáváme se“ napovídá, že tělo je alfou (aspoň ve smyslu biologickém) naší existence, ale ne jeho omegou. Dimenze omegy je variabilní, neboť její porozumění podléhá kriteriím poplatného světonázoru. Pro platonskou filosofii je tělo hrubým, materiálním projevem vznešené, božské ideje. Pro gnostické učení a neoplatonismus je smrtelné tělo protipólem nesmrtelné duše, jejímž usilováním je sféra čisté spirituality. Dualistické učení neoplatonismu formovalo i křesťanskou antropologii k závěru, v němž tělo je sice objekt neustálé kontroly, pokušení ke zlému a smrtelnosti, přesto nese náš pravý obraz v hloubce našich niter, obraz nesmrtelného Krista.
Tělo, heb. gewijjá, gufá, v hebrejském myšlení, především to platí o knihách Hebrejské bible, není dualizováno. Právě naopak. Jednota člověka coby bytosti – tělesné, oduševnělé a spiritualizované Božím požehnáním se vedle dualistického učení jeví jako materialismus nejhrubšího zrna. Biblická antropologie staví člověka do centra stvořeného kosmu, jenž je mu dán ke službě a správě. A stejně tak jako je vesmír důkazem smyslu, řádu a invence Božího architekta, je i tělo produktem Božího důmyslu a záměru. Je-li zdravé, silné, plodné, je důkazem harmonického vztahu mezi člověkem a Bohem.
Intelektuální potence a kreativita člověka povýšily univokální pojem „tělo“, tematizováno v medicínském, právním a sociálně-kulturním kontextu, na polysémantickou metaforu. Dimenze omegy nabyla nový, transcendentální rozměr: antropomorfizované božství. Bůh po stránkách Bible chodí v těle krále, soudce, velekněze, otce. Novozákonní knihy metaforu těla obohatily nejméně o dva další významy: 1. jednak se tak stalo pílí evangelistů, kteří metaforizovali sederový maces na oběť Ježíšova sebedání, 2. jednak úsilím apoštola Pavla, jenž metaforou těla (Kristova) vyjádřil jednotu církve čelící problému mnohosti duchovních povolání.
Krev – česká, německá, židovská, červená, černá, modrá … Všechny tyto přívlastky ukazují jedním směrem – na původ (etnický, sociální). V kolokviálním užívání se toto nevědecké označení stalo zavádějící kategorií. Mýtus krve, lepší a vitálnější, která má fatální následky, extremizovala německá idealistická filozofie a antropologie 20. století. Hitler na ideji krve vybudoval (a zničil) univerzální koncept nadvlády německé rasy nad semitskou a slovanskou. Naše dnešní chápání krve je realističtější. Jednak k tomu přispěla genetika (odhalení spirály DNA a její referenční funkce), jednak vysoká nehodovost, kriminalita, válka proti terorismu a zejména virus HIV. Krev se opět stává synonymem pro „život“, jak ho již znala biblická antropologie.
Krev, hebrejsky dam, je v Hebrejské bibli často perzonifikována: volá k odplatě, prolita křičí ze země, vylévá se v chrámu před Bohem a Pánem jako nejdražší oběť – vykupující, usmiřující, posvěcující. Krev a život jsou pro biblického člověka starověku jedním. Přesto krev nevnímal jako omegu. Krev byla jen médiem oživené duchem života, jehož výhradním vlastníkem byl, je a bude Bůh. Bezvěrec 21. století, pro něhož život ztratil metafyzické zakotvení, považuje krev nezbytně za dimenzi omegy – na jejímž biologickém trvání závisí i délka jeho života. Rituálně-kultická obětní praxe prolévané krve obětních zvířat tematicky přešlo i do Nového zákona, kde se liší v důsledku: smírčí krev prolévá člověk – Ježíš Kristus. Tělo a krev se tak sešly v ustanovení eucharistické formule a staly se základním vyznáním všech křesťanských církví. Její původně metaforický charakter patristická teologie dogmatizovala, a tím ho obytnila před jiným než doslovným významem.
Kognitivní lingvistika metaforu těla a krve vrací zpět k primární zkušenosti nás se sebou samými, tj. s naší tělem. Lidská znalost jeho funkcí, daností, ale i nejasností vytváří rezervoár látky pro tvorbu metafor. Tvůrčí génius každého z nás ho s povděkem používá v tvorbě filosofických a teologických konceptů, dogmat a definic. Tomu se v rozmlouvání o Bohu nevyhneme. Lze si jen přát, aby obsah novozákonních metafor těla a krve byl nahlížen v jejich vývoji. Když se toto stane, roste naděje, že prospějeme ekumenickému rozhovoru o bolestném tématu, kvůli němuž v dějinách křesťanstva proteklo nespočítatelné množství krve a zemřelo bezpočtu těl.