Není jistě třeba přímo vstupovat do politiky nebo se ztotožňovat s určitou politickou stranou. Jsou-li však katolická i některé další křesťanské církve skutečně např. proti homosexuálnímu registrovanému partnerství, proč by neměly otevřeně podpořit ty politické síly, které v Poslanecké sněmovně prosazují shodný názor? A neměly by se církve soustavněji vyjadřovat jak k záporům, tak ke kladům veřejného i politického života? Nejen v politické kultuře není situace tak růžová, aby se mohly se svým mravním nábojem krčit v koutku. Naopak se stále více u nás i ve světě ukazuje, že bez duchovní obrody vedené církvemi nemá euroamerická civilizace velké šance na přežití.
Většímu zapojení církví do veřejného života a politiky skutečně žádný zákon nebrání. Nebránila by tomu ani odluka církví od státu, dojde-li k ní někdy, což se při dosavadním vývoji bohužel nedá očekávat. Dnes se k církvím stále hlásí přibližně jedna třetina našeho desetimilionového národa. Právě tito lidé by nepochybně přivítali výraznější působení zastřešujících duchovních institucí na politickém poli. Byl by to obrácený trend nežli pasivní smíření s vytlačováním do ghetta. A postupně by mohlo přestat platit i nelichotivé rčení o křesťanech, kteří jsou u nás „největší menšinou s nejmenším vlivem“.
Autor je poslanec PČR. Články v této rubrice vyjadřují stanovisko autora.