Švýcarská garda je nejmenší vojenský útvar světa a co do délky své nepřerušené existence zřejmě i nejstarší. Jako ozbrojená jednotka Vatikánu čítá v současnosti 110 mužů, kteří "bohabojně, nezištně, udatně a věrně" slouží zástupci Božímu na Zemi a v případě nutnosti jsou za papeže připraveni položit i život. Činí tak k 22. lednu již 500 let.

Gardisté vládnou halapartnou i automatickou pistolí a mají za sebou náročný výcvik. Nejde tedy o žádnou operetní armádu, i když její skutečná vojenská síla je zanedbatelná. Prvotním cílem však nepřestává být zajištění bezpečnosti papeže a dalších asi 2000 obyvatel Vatikánu. Přesto vojáci v pestrých žluto-modro-červených uniformách čelí v nynější době spíše nájezdům fotografujících turistů a místo ostře nabité zbraně řeší konflikty domluva.

"Úlohou mladých vojáků je pečovat o zdvořilou bezpečnost," shrnul poslání gardisty dneška bývalý velitel jednotky plukovník Pius Segmüller. "Pevnost v katolické víře, přesvědčivý křesťanský život, neochvějná věrnost a hluboká láska k církvi a Kristovu vikáři (papeži), vytrvalost v malých i velkých úkolech každodenní služby, odvaha a pokora, porozumění pro bližní jsou ideály Švýcarské gardy," prohlásil loni 6. května při slavnostní přísaze nováčků čerstvě zvolený papež Benedikt XVI.

Slova exvelitele i hlavy katolické církve svědčí o tom, že ne každý adept specifickým nárokům vyhoví. Základním předpokladem k přijetí - kromě švýcarského občanství - jsou nezávadná pověst a úspěšné absolvování odborného vzdělání nebo střední školy. Uchazeči o minimálně dvouletý kontrakt musí mít dále za sebou švýcarskou prezenční službu, musí být svobodní katolíci ve věku od 19 do 30 let a měřit nejméně 1,74 metru.

Nábor nováčků je ovšem v posledních letech problematický, protože základní mzda 1049 eur měsíčně (přes 30.000 Kč) ani prestižní služba ve Vatikánu už nejsou pro mladé muže z bohatého Švýcarska tak přitažlivé jako dříve. Možná i proto tak mohl v květnu 2003 složit přísahu věrnosti první člen tmavé pleti - Švýcar indického původu Dhani Bachmann. Vstup něžného pohlaví ale plukovník Elmar Mäder v roce 2004 odmítl: "Mezi švýcarskými gardisty nebude žádná žena, alespoň ne, pokud budu velitelem."

Kdo je jednou do gardy přijat, musí nejdřív prodělat třítýdenní výcvikovou školu: korektní zdravení, pochodování, cvičení s halapartnou i s pistolí jsou na denním pořádku. Nováček se musí také naučit orientovat ve svém okolí. Vždyť Vatikán je labyrint chodeb, sálů, dvorů a podzemních sklepení, ale také spletitá houština titulů, hierarchie a rituálů. Při službě v paláci je člen gardy uvaděč a strážce v jedné osobě.

Historie Švýcarské gardy se datuje od 22. ledna 1506, kdy 150 švýcarských žoldnéřů vstoupilo do Vatikánu. Tady jim požehnal papež Julius II. Nebylo to poprvé, co Švýcaři poskytli ozbrojenou pomoc papeži. Již v roce 1479 s nimi papež Sixtus IV. uzavřel dohodu, která mu dávala možnost rekrutovat žoldnéře. Dal pro ně dokonce postavit ubytovnu v dnešní ulici San Pellegrino v Římě.

Že při službě hlavě církve může jít opravdu o život, se Švýcaři přesvědčili záhy. Při známém vyrabování Říma 6. května 1527 německými lancknechty pod velením Karla V. zahynulo 147 gardistů, když chránili prchajícího papeže Klementa VII. Díky jejich oběti se mu podařilo běsnění přečkat.

Poslední bojovou akcí vatikánské armády byla roku 1870 obrana před jednotkami Italského království. Italští dělostřelci tehdy prorazili průlom do hradeb u brány Porta Pia a během útoku zemřelo 49 Italů a 19 Švýcarů. Papež Pius IX. vyvěsil bílý prapor a exkomunikoval všechny, kteří na Vatikán zaútočili.

V roce 1998 otřásl vatikánskou jednotkou skandál, který její prestižní pověst výrazně pošramotil a dodnes zůstal obestřen tajemstvím. Nově jmenovaného velitele Aloise Estermanna a jeho venezuelskou manželku zastřelil poddůstojník Cédric Tornay, jenž se pak také zastřelil. Estermann byl mediálně známý, protože jako řadový gardista v květnu 1981 vlastním tělem zaštítil papeže Jana Pavla II. při pokusu Turka Aliho Agçi o atentát.

Nadpis redakční