Mozart napsal během 35 let svého života 41 symfonií, 27 klavírních koncertů, 19 mší, 7 velkých oper, 26 smyčcových kvartetů, a k tomu ještě nesčetné tance, pochody a písně. Köchelův seznam jeho děl obsahuje přes 600 položek. Kdyby existovaly v oblasti klasické hudby hitparády, tak by již dávno Mozartova díla zaujímala nejvyšší příčky.

Co dělá jeho hudbu tak krásnou? Snad to, co Mozart sám popsal v jednom svém dopisu otci: „Tyto koncerty (první tři Vídeňské klavírní koncerty) jsou něco mezi obtížným a snadným...jsou velmi brilantní...příjemné pro uši...Přirozeně, aniž by přitom člověk upadl do jalovosti.“ Známý reformovaný teolog Karl Barth to vyjadřuje takto: „Mozartova hudba je prosta všeho přehánění. Slunce svítí, ale neoslňuje, nestravuje, nespaluje...Je v ní patrná také tma, chaos, smrt a peklo, ale ty ani na okamžik nezískají převahu...“

Proto můžeme Mozartovu hudbu označit jako „lidskou“: Ukazuje nám celou paletu lidských vjemů, ale přitom nikdy není zraňující, nýbrž vždy působí jaksi laskavě. Mozartova genialita je - tak jako každá umělecká tvorba - Božím darem , který odkazuje na nebeského Stvořitele. V jeho hudbě jistě zdaleka nenajdeme tak mocné zvěstování evangelia jako u Johanna Sebestiana Bacha. U Mozarta daleko spíše najdeme dětskou radost z uměleckého tvoření. Tato bezstarostná dětinnost na nás může působit jen sympaticky. A proto také - jak nám dokazuje zkušenost - Mozartova komorní hudba vždy velmi dobře zapadne do pořadu bohoslužeb. Proč? Právě proto, že z ní mluví ona dětská prostota, která by právě křesťanům neměla být cizí!

Mozart byl velmi talentovaným varhaníkem a Bohem nadaným tvůrcem hudebních mší. V katolické církvi našel lepšího zadavatele zakázek, než by býval měl u protestantů, kteří podle jeho mínění měli náboženství až příliš „v hlavě“. Přesto byl jeho vztah ke katolické církvi skutečně napjatý, a to nejen kvůli tvrdé roztržce se salzburským arcibiskupem, nýbrž také proto, že při bohoslužbách postrádal jak uměleckou pečlivost, tak i slavnostnost.

Mozart tady nebyl přítelem instituční církve, avšak přesto se ve svých dopisech vícekrát vyjádřil velmi zbožně: „Mám Boha stále před očima. Poznávám jeho všemohoucnost a bojím se jeho hněvu; ale vidím také jeho lásku, jeho milosrdenství a jeho dobrotu, kterou prokazuje svému stvoření. On se svého vlastnictví nezřekne.“

Vstoupil v roce 1784 do zednářské lóže proto, že v ní  hledal ono bratrství a „svatou slavnostnost“, kterou postrádal v církvi? Aniž bychom chtěli tento problematický krok bagatelizovat, je třeba vzít v úvahu, že svobodné zednářství bylo tehdy společensky zcela akceptováno. Nebylo vůbec nic zvláštního na tom, náležet k lóži. Mozart také nebyl členem oněch lóží, které provozovaly spiritisticko-okultní praktiky. Na druhou stranu je ovšem zjevné, že příslušnost k organizaci, která zdůrazňovala všudypřítomnost smrti a vposledu byla určována ateismem, zcela jistě neprospívala jeho duchovnímu životu.

Podívejme se ještě jednou na Mozarta jako člověka. Byl to umělecký genius „par excellence“, který měl takové vlastnosti, jaké jsou typické pro mnohé umělce. K jedné z nich patřila nevázaná hravost, radost z experimentování. jež by mohla být považována až za povrchnost. K tomu přistupovala již dříve zmíněná dětinnost. Ta se projevovala také v bezstarostném nakládání s penězi, což jeho rodině přinášelo nemalé starosti. Také stavovské rozdíly byly pro Mozarta, který byl papežem Klementem XVI. povýšen do šlechtického stavu (směl užívat titul rytíř), daleko méně určující než pro jeho okolí. V mezilidském kontaktu byl - jak bychom dnes řekli -“autentický“: zdvořilý, ale přímý a většinou velmi nediplomatický, přičemž se často nechal určovat svými náladami.

A Mozartův vztah k ženám? Ten nebyl tak nevázaný, jak je mu někdy přisuzován, i když ním nejednou zmítaly emoce. V každém případě vyústila jeho touha po lásce po několika problematických milostných dobrodružstvích do stabilního manželství s Constanz Weberovou.

A na závěr ještě jmenujme jednu Mozartovu vlastnost: měl neoblomnou  vůli, která se nepoddala dobovým konvencím - zejména tehdy, pokud šlo o to vytvořit nové dílo. To ho nakonec stálo jeho pověst a šlo mu to doslova až na dřeň: Pokud by přistoupil na vkus vídeňského publika a jeho touze po lehké zábavné hudbě, až do konce by ho nosili na rukou. Avšak jeho příliš vážné komponování už nikdo nechtěl honorovat a tak Mozart zemřel osamělý v roce 1791.

Beat Rink je švýcarský evangelický farář a vedoucí Spolku křesťanských hudebníků "Crescendo". Ze serveru kath.net přeložil Jan Uhlíř, redakčně kráceno.