Pozn. autora: Tučným písmem je označena kratší verze pro spěchající čtenáře.


Soudě podle článku R. Š. Roba „Svoboda slova si musí zvykat na náboženskou svobodu a ne naopak“, odvolávajícího se na deklaraci 2. vatikánského koncilu Dignitatis humanae (DH), je odpověď na první otázku „ano“.

Má se tomu rozumět tak, že mají být zavedena právní omezení takového jednání, které předvedl třeba Eliáš v 1. knize Královské 18,27 vůči Baalovi a jeho vyznavačům: V poledne se jim začal posmívat: "Volejte co nejhlasitěji, vždyť je to bůh! Třeba je zamyšlen nebo má nucení anebo odcestoval. Snad spí, ať se probudí!"?

Ano nebo ne? Dát Eliášovi pokutu, nebo ne? Zesměšňoval věci úctyhodné, nebo jen ozřejmoval směšnost? Zůstává jeho postoj inspirativní i dnes, nebo byl už v naší multikulturní pluralitě překonán? Jak vidno, je to celé složitější. S prvním odstavcem článku P. Roba nemám nejmenší problémy. Se zbytkem je to ale horší. Autor správně upozorňuje na nerovnost v evropském přístupu vůči křesťanství a vůči islámu. Ale celé to vyznívá tak, že se autor nekloní k rovnocenné možnosti nebýt „nucen stát v pozoru a taktu vůči symbolům islámského náboženství“ ani křesťanství, ale v nutnosti stát v pozoru a taktu před obojím (resp. před vším náboženským). Připouštím, že je to východisko, za něž nám, na rozdíl od prvního, nehrozí bojkot zboží, ale... je to opravdu tak křesťanské, jak to na první pohled vypadá?

Jistě, neradi bychom viděli karikatury Krista, ale omezení svobody zesměšňovat náboženství? Nu, to je ošemetné. Jak pak posuzovat, co už je urážkou atd.? Kde bude hranice? Bude nepřípustné i ozřejmění směšnosti, které není zesměšněním úctyhodné věci, třebaže to tak někdo může vnímat? Je něco urážkou už jen proto, že to tak někdo cítí? Není snad možno se urazit i jen kvůli nijak zlovolně neurážející pravdě?

Standardní právní ochrana vyznavačů každého náboženství, jak o tom mluví DH – zajisté. Veřejný protest proti zesměšňování – proč ne. Ale je i každé náboženství natolik dobré, aby ho stát nejen nepronásledoval, ale i právně chránil? V případě tzv. sekt nemáme s odpovědí „ne“ problémy. Proč je tedy máme v případě „náboženství“, když je analogie zřejmá? 

Deklarace Dignitatis humanae mluví sice všeobecně, ale je známo, že se jednalo hlavně o diplomatický protest vůči útisku křesťanů v socialistickém bloku, a případně též v islámských zemích, a to především proto, že křesťanství není (přinejmenším podle katolické víry) v rozporu s žádným principem všeobecného, i přirozeným rozumem poznatelného mravního řádu a žádný právní útisk si tedy nezasluhuje. Ten úryvek z DH citovaný P. Robem totiž pokračuje a končí takto: „...a aby i společnosti samé byly na prospěch hodnoty spravedlnosti a pokoje, které mají původ ve věrnosti lidí vůči Bohu a jeho svaté vůli.“ A těžko bychom obhajovali apriorní tvrzení, že tomuto kritériu vyhovují náboženství všechna.

Navíc z kontextu vyplývá, že se jedná hlavně o 1. nevnucování náboženského přesvědčení státní mocí, a 2. nebránění v náboženské praxi (za výše zmíněné podmínky, neboť „občanská společnost má právo chránit se proti rozmanitému zneužití, k němuž by mohlo docházet pod záminkou náboženské svobody; proto přísluší především občanské moci, aby poskytovala takovou ochranu“ /DH 7/). Větší ochrana a podpora je možná, ale koncept náboženské svobody ji nevyžaduje nutně.

Každopádně by bylo chybou chápat deklaraci Dignitatis humanae jako hůl na novodobé (pravé) proroky. Nemluví se v ní o „zesměšňování náboženských symbolů“ coby „pošlapávání základních lidských práv“ ani o nutnosti nezesměšňovat, jak to udělal P. Rob, navíc tak, že to skoro vypadá jako součást textu DH.

Obávám se, že bychom byli přecitlivělí, kdybychom to takto chápali – urážka je jistě věc nepěkná a většinou kontraproduktivní, ale že by už ona sama byla omezováním náboženské svobody? Někdo by pak mohl přijít s tím, že zvěstování Krista jako jediného Spasitele je urážkou a potažmo omezováním náboženské svobody jiných vyznání, a že by mu mělo být právně zabráněno. Vlastně ne „mohl by přijít“ – mnozí už s tím přišli. (Po pravdě řečeno, ne vždy bez odůvodněného poukazu na historii).

A koneckonců, není islámský názor, že Ježíš byl jen jedním z proroků, a navíc menším než Mohamed, urážkou Krista i křesťanů, o buddhistech nemluvě? Není to z našeho pohledu pouhá karikatura Krista? Každopádně to tak můžeme interpretovat a cítit. Neměli bychom tedy začít bojkotovat islámské výrobky, abychom našim monoteistickým bratřím připomněli nutnost brát ohled na naše náboženské cítění? Neměli bychom nutit muslimské přistěhovalce pod hrozbou vězení nebo popravy, aby tuto „urážku“ nikdy nevypouštěli z úst, chtějí-li žít v Evropě ctící náboženskou svobodu?

Řekněme si to jasně: Že islám sankcionuje neúctu vůči proroku Mohamedovi u muslimů, je pochopitelné a je to jeho vnitřní věc. Jestliže by ale měli i nemuslimové povinnost proroka Mohameda „respektovat a nezesměšňovat“ (a nejenom tolerovat), pak teprve by byla náboženská svoboda omezena – právě ta nemuslimská. Neexistuje žádné „základní právo“ specifických autorit určitého náboženství těšit se úctě i mezi lidmi jiné víry, a tudíž neexistuje podklad ani pro jeho vynucování, ani pro jeho respektování. Jestliže je někdo chce nectít a kritizovat jako kohokoliv jiného, má mu to být dovoleno, stejně jako úcta. Že to někdo z důvodů „jiné mentality“ nechápe, zde není směrodatné. Osobně momentálně potřebu karikovat proroka Mohameda necítím, ale zato velmi cítím potřebu bránit (nejen) svou náboženskou a vyjadřovací svobodu. 

Jinými slovy: Zmíněná deklarace se jmenuje „O lidské důstojnosti“, ne „O stejné důstojnosti všech náboženství“ nebo „O povinné úctě ke všem náboženstvím“. Opravdu se někdo domnívá, že zaimponujeme muslimům svou náboženskou vstřícností a indiferentností typu „já jsem OK, ty jsi OK“, když ji oni sami nepovažují za pozitivum, ale za projev dekadence? Jistě, protestují, ale to není manifestace za všeobecnou náboženskou svobodu, úctu a vstřícnost – to je manifestace za vstřícnost vůči víře muslimské, čili normální měření sil. Když v tomto bodě ustoupíme a omezíme svobodu (proti)náboženského vyjadřování (rozuměj: hlavně nemuslimů), paradoxně jim dokážeme jen svou slabost, a troufám si tvrdit, že to ke zmenšení napětí nepovede – spíše naopak. Změnilo by se jen to, že bychom si zakázali i oprávněnou sebeobranu pro případ objektivní potřeby.  

Ano, existují zákony snažící se omezit zesměšňování rasy nebo náboženství. A nebudu volat po jejich zrušení. Ale možná by stálo za to rozlišit potřebnost, odůvodněnost a kategoričnost takového zákona v oblasti rasové na jedné straně a v oblasti náboženské na straně druhé. Osobně se momentálně kloním k tomuto názoru: Pokud nechceme karikatury např. Krista, snažme se to zařídit tak, aby je nikdo dělat nechtěl, ne nemohl. (A nyní nemám na mysli „výchovné lekce“ spočívající ve vypalování budov a ohrožování na životě). Ohled na náboženské cítění spoluobčanů ano, ale ne právně vynucený – a pokud ano, tak pouze u státních institucí a jejich zaměstnanců, pokud mluví z pozice svého úřadu. Tam je to logické.

Jak už je patrné z předešlého, podle mého skromného mínění totiž svoboda projevit neúctu k jinému náboženství (a v tomto článku mluvím všeobecně, ne nutně nebo výlučně ve vztahu k islámu) právě k té náboženské svobodě patří, a případná omezení by se tedy měla týkat, jako ve všech jiných oblastech, jen vulgarity nebo lživosti obsahu, nikoli každé „neuctivosti“ - to by jistě stačilo na právní protest proti dílkům typu Hadererova „Života Ježíše“, aniž by to omezovalo potřebnou míru svobody. „Ve společnosti je třeba zachovávat zásadu celé svobody: svoboda musí být člověku přiznána v rozsahu co největším a nemá být omezována, leda tehdy a v té míře, jak je to nutné“. (DH 7)

Možná by tedy bylo projevem vnitřní síly nesnažit se využít současné situace k posílení zákonné ochrany i víry naší. Jako křesťané se domáhejme náboženské svobody, braňme se proti útokům, ale luxus zákonem zajištěné nedotknutelnosti vlastní víry přenechme těm, kdo ho (zřejmě) potřebují víc – to není to, o co máme podle Ježíšova příkazu bojovat. Už proto, že by nám pak někdo mohl vyčítat, že se víry druhých sami dotýkáme, když jim chceme zvěstovat evangelium, neboť tím jaksi automaticky sdělujeme, že jejich dosavadní přesvědčení považujeme za méně dokonalé, než je to naše.

Ale třeba se mýlím. Možná jsem příliš liberální. Možná stát má právo omezit „svobodu být neuctivý“ tehdy, kdyby to vedlo k vážnému narušení vnitřního pořádku (ale když už jsme u toho: také např. při potenciálním narušení ekonomické bilance zahraničního obchodu?). Možná je třeba vychovávat k náboženské úctě i zákonem (pak ovšem stojí zato zvážit, zda je výsledkem opravdu úcta k Božím věcem nebo jen úcta k relativismu). Možná stát má právo umlčet ty, kdo, jsouce vybaveni menší prozíravostí, zbytečně píchají do vosích hnízd a ruší civilizační příměří. Nebo jsem naopak příliš eliášovsky fundamentalistický? Sám nevím. Třeba to všechno někdo promyslí a domyslí lépe. Bůhví, třeba to vlastně udělal už pater Rob...

Autor je katolický křesťan