Celý problém se totiž týká věci mezináboženského dialogu, který je od začátku součástí křesťanské misie a který na jedné straně buď chybí, anebo je špatně chápán. Rád bych v tuto chvíli odcitoval osmý odstavec Instrukce k některým otázkám ohledně působení a chování katolíků v politickém životě, kterou vydala Kongregace pro nauku víry 24. 11. 2002:
„Právo na svobodu svědomí a zejména na náboženskou svobodu, které vyhlásila deklarace Dignitatis humanae na Druhém vatikánském koncilu, se opírá o ontologickou důstojnost lidské osoby a nikoli o neexistující rovnost náboženství a kulturních systémů . V tomto smyslu papež Pavel VI. potvrdil, že „koncil nezakládá toto právo na náboženskou svobodu v žádném případě na skutečnosti, že by všechna náboženství a všechna učení, i ta mylná, měla více nebo méně stejnou hodnotu; koncil zakládá toto právo spíše na důstojnosti lidské osoby, která vyžaduje, aby nebyla vystavena vnějšímu nátlaku, který hrozí, že při hledání pravého náboženství a při jeho přijetí potlačí svědomí“ . Potvrzení svobody svědomí a náboženství proto neodporuje odsouzení indiferentismu a náboženského relativismu ze strany katolické nauky, nýbrž se s ním zcela shoduje.“
Karikatury, které se objevily v evropském a křesťanském tisku jsou mediálním násilím a vnějším nátlakem, které rozhodně nejenže nepomohly lidem vyznávajícím islám hledat pravé náboženství, ale vyvolaly vlnu násilí na které tak máme svůj podíl viny. Násilí vyvolává násilí a to se vždycky týká konkrétních lidí.
Prorok Eliáš nakonec všech 400 Baalových proroků u potoka Kišonu pobil. Budeme starozákonní, nebo již nastala doba evangelní? Ano, nebo ne?
Autor je řeholní kněz