Udělal si z provazů bič a všechny z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel. Tak dramatické ba téměř skandální to bylo, když Ježíš vstoupil v předvečer velikonočních svátků na rozlehlé nádvoří jeruzalémského chrámu. Ano – slyšíme dobře – Ježíš drží v ruce karabáč a ten karabáč obrací proti stánkařům prodávajícím náboženské předměty poutníkům. Pulty se hroutí, ovce a kozy bečí a mečí, prodavači nadávají, hromady mincí se válejí po kamenné dlažbě, davy poutníků zachvacuje panika. A Ježíš mává rukama a křičí: Pryč s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržiště!

To je ovšem něco, na co nejsme u Ježíše zvyklí. Běžná představa o Ježíši bývá jiná. Ježíše si představujeme spíše jako Dobrého pastýře, jako moudrého Učitele, jako Beránka trpícího na kříži. Ovšem Ježíš rozzlobený, Ježíš provokující náboženské autority své doby, Ježíš demolující krámky s kultickými potřebami, Ježíš až do hloubi duše strávený horlivostí pro dům Hospodinův – to je něco úplně jiného!

Překvapivost ba neskladnost takového výjevu nepřejdeme pochybností, zda tato událost opravdu pochází z Ježíšova života. Evangelisté – nejen Jan, ale také Matouš, Marek a Lukáš – o pravdivosti své zprávy nepochybují ani na okamžik. Svým čtenářům a posluchačům ji předávají v její původní nepochopitelnosti, provokativnosti a naléhavosti. Zkrátka a dobře: Ježíš se z vlastního přičinění dostává do konfliktu ne s pohany, ale s věřícími lidmi. A to ne jen tak kdekoli, nýbrž v centru Jeruzaléma, na hoře Sionu, v těsné blízkosti svatyně svatých.

Tak plane horlivostí pro dům Boží. Jde mu o bohoslužbu, záleží mu na ní asi víc, než většinou předpokládáme. Bohoslužba a její způsob je něco, na čem mu velice záleží.

Kdo byli všichni ti prodavači a penězoměnci? Co dělali takoví lidé na chrámovém nádvoří? V podstatě nic jiného než dnešní prodavači na svatém Hostýně, na svatém kopečku nebo na Velehradě. Prodávají přicházejícím poutníkům to, co potřebují a chtějí ke své zbožnosti. Na jejich práci nebylo vlastně nic světského – vše sloužilo náboženským účelům. Ovce, dobytčata a holubi byli obětními zvířaty. Nebylo myslitelné, aby poutníci přicházející z dalekých zemí, přiváděli s sebou všechna tato zvířata. Bylo mnohem praktičtější a jistě i pohodlnější zakoupit vše potřebné přímo v chrámovém areálu. Také penězoměnci zde měli svou důležitou úlohu – aby věřící lidé nepoužívali v blízkosti Hospodinovy svatyně světské peníze s císařovou podobiznou, vyměňovali římské mince za mince chrámové, bez podobizny.

Ježíš se přesto na prodavače a směnárníky zlobí. Jeho hněv ovšem přes jejich hlavy směřuje dál až k těm, kdo tento náboženský prodej a výprodej trpí a možná i schvalují – ke kněžím izraelským. Oni nesou odpovědnost za to, co se při bohoslužbě a na chrámových nádvořích odehrává.

Tento měsíc se ve sdělovacích prostředcích objevil další skandál, spor mezi věřícími a nevěřícími. Brněnský biskup nedovolil, aby v jednom z jihlavských kostelů zazněl koncert světské Mahlerovy hudby. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že kostel je chrám Boží a vše, co se v něm děje, má sloužit duchovním účelům. Rozzlobená necírkevní veřejnost na to reagovala mnoha stížnostmi a novinovými články, v nichž upozorňovala třeba na turistický bufet umístěný přímo na střeše vatikánského svatopetrského chrámu.

Také my musíme tu a tam rozhodovat a ptát se, co všechno se smí odehrávat v naší modlitebně? Komu všemu a za jakých podmínek ji jsme ochotni pronajmout? Je pro nás prostor modlitebny, stolu Páně, posvátným jen během bohoslužby anebo také mimo ni? Vnímáme kalich s vínem jako prostředek Kristovy přítomnosti pouze v okamžiku večeře Páně anebo pro nás zůstává něčím posvátným i poté, když zazpíváme závěrečnou píseň?

Těmi, kdo Ježíšovu rozhorlenému činu na chrámovém nádvoří dobře rozumí, jsou Židé. Tímto slovem paušálně a z dnešního pohledu trochu nešťastně totiž evangelista Jan – na rozdíl od evangelistů ostatních – označuje zákoníky, farizeje a další Ježíšovy protivníky. Právě oni, víc než kdo jiný, chápou, že jsou svědky něčeho zásadního. Buď je Ježíš někým, kdo má obrovskou, mesiášskou ba božskou autoritu, nebo je opovážlivý vandal a rouhač. Správně si všímají toho, co je i nám zřejmé: Ježíš si svým gestem činí nárok na chrám, jako by byl jeho a jako by on sám byl ten, kdo o chrámu a bohoslužbě rozhoduje.

A tak se – zcela logicky – ptají na to, co Ježíše k vyhánění prodavačů z chrámu opravňuje. Chtějí vidět nějaký důkaz, že má na to právo. Tím důkazem jedině a pouze může být nějaké zázračné znamení, nějaké viditelné předvedení Ježíšových nadpřirozených schopností. Proto se ptají: Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit? Tady se nám v paměti asi vybaví, co jsme slyšeli v dnešním epištolním čtení: Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost.

Jenomže Ježíš zázraky na požádání ani na objednávku nepředvádí. V odpověď nabízí něco jiného: slovo o své smrti a vzkříšení. Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím. Ježíš mluví o chrámu svého těla. Těla, které bude obětováno na kříži. Těla, které bude vzkříšeno třetího dne. Kříž a vzkříšení – to jsou znamení, která Ježíše opravňují rozhodovat o chrámu a o tom, co se v něm děje.

Ježíš je v konfliktu. V konfliktu s prodavači, penězoměnci, s kněžími a zákoníky. Jediní, kdo se s rozhorleným Ježíšem do konfliktu nedostávají, jsou učedníci. Jejich role je jiná. Je to role diváků. Zatím tak trochu nezúčastněných. Hledí na to, co Ježíš s bičem v chrámu dělá. A – podobně jako my – tomu asi moc nerozumí. Evangelista poznamenává, že se rozpomenou až později, teprve poté, co Ježíš vstane z mrtvých.

A já poznamenávám, že tato jejich zpočátku nechápavá nezúčastněnost nevydrží napořád. Přijde čas, kdy se budou muset rozhodnout, jak budou oni sami slavit bohoslužbu. Budou se muset nějak dohodnout na zpěvu, modlitbách, čtení Písma a způsobu podávání večeře Páně.

Ani my se této odpovědnosti nemůžeme vyhnout. Ani my nemůžeme nadlouho zůstat u pouhého čtení Písma. Přijde čas, kdy budeme muset zaklapnout své bible a dohodnout se na tom, jak chceme, aby naše bohoslužba vypadala. Budeme si muset povědět, co do chrámu nepatří a co tam naopak může a má zůstat. Náš příběh – příběh naší víry – roste z evangelia. Toto evangelium však v mnoha případech nutně opouští a pokračuje dál nevyšlapanými a neprobádanými cestami, jejichž profil, složitost a náročnost nedokážeme předem odhadnout. Na této cestě ovšem nedovedeme a ani nechceme zůstat bez bohoslužby, bez pospolitého setkávání se s Bohem.

Ježíšovi učedníci tohle nedovedli hned. Trvalo jim to dost dlouho, než se rozpomenuli a než uvěřili. Teprve pak – po Ježíšově smrti a vzkříšení – dokázali vytvořit církev, z jejíž tradice žijeme dodnes.

Blaze tomu, kdo se rozpomíná na Ježíšova slova a činy! Blaze tomu, kdo v ně také věří! Amen.

Autor je evangelický farář v České Lípě. Text kázání byl převzat ze sborových stránek. Homiletickou přípravu ke kázání naleznete zde. Výběr textů v Českobratrské církvi evangelické je volný (záleží na kazeteli-ce). Někteří kazatelé však používají ekumenický lekcionář, který je velice blízký lekcionáří římskému.