Tyto přednášky od se konají již od roku 1835 a představují velké setkání těch, kteří chtějí přemýšlet nad aktuálností křesťanské zvěsti. Nástupce známého kardinála Lustigera pařížský arcibiskup Vingt-Trois se rozhodl letošní konference pojmout poněkud netradičně, protože tentokráte pozval do katedrály nejen významné křesťanské, ale i nekřesťanské osobnosti francouzského veřejného života.

Postní konference v Notre-Dame se konají šest nedělních odpolední před velikonocemi a kromě pravidelných davů turistů přivádějí do katedrály i spoustu Pařížanů, kteří si chtějí tyto zajímavé meditace poslechnout. Konference jsou kromě toho přenášeny rádiem France-Culture a katolickým rádiem Notre-Dame (kde následuje i rozsáhlá debata nad jejich obsahem) a také francouzskou katolickou televizí KTO. Témata jednotlivých konferencí jsou pečlivě vybrány: po sobě tak následují konference věnující se postupně tématům „být jiný“, stát se“, trpět“, zemřít“, „doufat“ a „žít“. Na první konferenci vystoupil zakladatel hnutí Víra a Světlo Jean Vanier a profesor genetiky Axel Kahn, na druhé konferenci zase světoznámý filosof Michel Serres a filosofka výchovy Marguerite Léna. Na zatím poslední konferenci minulou neděli přednesly své zamyšlení dvě ženy: profesorka srovnávací literatury Anne-Marie Pelletier a jistě nejkontroverznější postava ze všech přednášejících, známá psychoanalytička, žačka Jacquese Lacana, Julia Kristeva. Kristeva je v současnosti vysoce oceňována též v feministických kruzích, protože znovu do sociálních věd přinesla problematiku těla a jeho sociální konstrukce.

Přestože její osobnost byla v dětství hluboce ovlivněna vírou svých rodičů a emociální hloubkou ortodoxní spirituality (Kristeva pochází z Bulharska), od svého mládí, doby oidipovské opozice vůči otcovskému náboženství, se definuje jako ateistka. Hluboce se jí ale dotklo setkání s papežem Janem Pavlem II. v Sofii v roce 2002. Velký „nomád“ Jan Pavel II dokázal jít podle Kristevy až k limitům lidskosti, jež byla situována právě v jeho pro moderního nadčlověka „potupné“ zranitelnosti, která tak křiklavě odporuje kultu síly, slasti a globalizovaného konformismu našeho přetechnizovaného světa.

Přesto ale mohl mnohé křesťany výběr Kristevy zaskočit a zaskočeni byli jistě i jejím psychoanalýzou ovlivněným příspěvkem. Jakkoliv se nám může zdát optika psychoanalýzy značně reduktivní co se týče uchopení podstaty křesťanské zvěsti, jistě si zaslouží naši pozornost, a to především kvůli zvolenému tématu přednášky: „trpět“. Mezi významné inovace náboženské zkušenosti, které génius křesťanství vnesl a nepřestává vnášet do náboženské zkušenosti člověka, je podle Kristevy inovace týkající se utrpení asi ta vůbec nejradikálnější a přesto nejméně nápadná. Třemi verzemi křesťanského utrpení, tváří tvář utrpení, které překračují utrpení, jsou pak soucit, suverénní utrpení (kénosis) a sublimace.

První aspektem křesťanského utrpení je velikost křesťanského soucítění. Kristus na kříži neprožívá své utrpení jako trest, ale naopak můžeme hovořit o nevinnosti utrpení, které je nutné pro smíření mezi lidským a božským. Opravdovou revolucí, něčím radikálně novým na křesťanském chápání a prožívání utrpení je pak možnost jeho sdílení a soucítění. Křesťanství je silou, která přináší opravdu bezprecedentní morální solidaritu v historii lidstva, jež se projevuje v obrovské vitalitě křesťanských institucí i jednotlivých věřících oddaných službě trpícím.

Druhým aspektem utrpení je to, co Kristeva nazývá suverénní utrpení, tj. to, co se v teologii označuje termínem kénosis. Ježíš na sebe vzal fyzické i psychické limity lidství, které je od narození velkou prací negativ (zákazů, separací, frustrací, atd.), aby mohlo dojít ke smíření s božstvím. V této události pak Kristeva vidí samotnou anulaci božského, Bůh samotný trpí a umírá. Tato událost má ale skrze krutou prezentaci utrpení, jež vede až ke smrti, ohromnou terapeutickou sílu obnovující naše kapacity myšlení a touhy. V tom, že křesťanství vnáší do vědomí podstatná vnitřní dramata lidství, je skryta možnost nového zrození jakožto nevědomá katarzivní síla. A je to jenom skrze kénosis, co se božské může znovu navrátit do vědomí, a je to jenom s kénosis, kdy jsme konfrontování s posvátným jakožto překročením nemyslitelného: nicoty, zbytečnosti, marnosti a nesmyslnosti.

Aby mohl akcentovat soucítění a suverénní utrpení, génius křesťanství poskytl skvělou protiváhu utrpení v sublimaci utrpení v psychickou a verbální aktivitu. Můj duch může tak proměnit moji neukojitelnou vášeň-utrpení do myšlení, malířství, hudby, do sdílení ve slově a představě. Totalitární režimy a také do jisté míry moderní společnost usilují o zastavení, vymícení a ignorování utrpení, aby ho použily jako prostředek vykořisťování a manipulace. Alternativou vůči těmto dvěma formám barbarství je právě to, co dělá křesťanství, když transformuje utrpení v kreativitu, v sublimaci, v umění žít… Je třeba znovuobjevit tuto „láskyplnou inteligenci“ křesťanství vzešlou z soucitu „muže bolesti“ !