Co je „Jidášovo evangelium“?
Rukopis, jehož pravost se ještě musí ověřit, pochází s největší pravděpodobností ze IV. či V. století a je kopií staršího dokumentu, který byl napsán v prostředí gnostické sekty Kainitů (název pochází od bratrovraha Kaina). Dokument popisuje Jidáše v tomto pozitivním světle, když vypráví, jak uposlechl božský příkaz, že má Ježíše vydat vládcům pro spásu světa. Může jít o kopii „Jidášova evangelia“, o němž se zmiňuje sv. Irenej z Lyonu ve svém díle „Adversus haereses“, napsaném kolem roku 180 po Kristu.
Pokud se ukáže, že tento dokument je věrohodný, mohly by pro tradiční křesťanskou víru vyvstat nějaké problémy?
Bude s to „rozvrátit křesťanství v jeho základech“, jak se domnívají některé novinářské komentáře? Pochopitelně nikoli. Gnostická evangelia, kterých - kromě Jidášova, existuje celá řada, nejsou spisy křesťanské. Vznikla v synkretistické gnostické sektě, která do svého učení převzala prvky různých náboženství, mezi nimi i křesťanství. Křesťanská komunita tyto dokumenty zavrhla už ve chvíli, kdy se objevily, a to pro jejich neslučitelnost s křesťanskou vírou.
„Jidášovo evangelium“ patří právě k těmto dokumentům i přesto, že si uchovává velkou historickou hodnotu pro svůj přínos, jaký nám dává stran poznání gnostického hnutí. Žádným způsobem však nemůže uvést v pochybnost křesťanství.
Je pravdou, že se církev snažila skrývat tento text i další apokryfy?
Tady jde o mýty Dana Browna a dalších teoretiků konspirace. Stačí zajít do kterékoli katolické knihovny a vyhledat kopii gnostických evangelií. Křesťané nemohou brát jako pravdivý jejich obsah, nemají však důvod, proč by je skrývali.
Nemůže snad dokument tohoto druhu konkurovat tradičním křesťanským pramenům, jako jsou čtyři evangelia?
Zapomínáme, že gnosticismus vznikl v polovině druhého století a že „Jidášovo evangelium“, pokud je věrohodné, sahá pravděpodobně do druhé poloviny tohoto století. Jen pro nástin historické perspektivy je to podobné, jako bychom dnes napsali pojednání o americké občanské válce, které by se pak používalo jako prvořadý historický dokument. Text nemohl být napsán očitými svědky, jako tomu bylo naopak v případě alespoň dvou kanonických evangelií.
Proč se stoupenci gnostického hnutí vůbec zajímali o postavu Jidáše?
Jeden z nejzásadnějších rozdílů mezi gnostickým učením a vírou křesťanů se týká původu zla ve světě. Křesťané věří v dobrého Boha, který stvořil svět jako dobrý: „Bůh viděl, a bylo to velmi dobré“ (Gen 1,10s), a že kvůli zneužití svobodné vůle vstoupil do světa hřích a zkáza, přinášející zmatek a utrpení.
Gnostici však z přítomnosti zla ve světě obviňují Boha a přičítají mu odpovědnost, že to byl on, kdo stvořil svět v této zmatené a nedokonalé podobě. V důsledku toho přehodnocují postavy Starého zákona jako Kaina, který zabil svého bratra Ábela, a Ezaua, který za talíř čočovice prodal své prvorozenecké požehnání mladšímu bratru Jakubovi. Do tohoto kánonu gnostických evangelií pak dokonale zapadá právě Jidáš, který ukazuje Boha, jenž chce do světa zavést zlo.
Byla však Jidášova zrada nezbytnou součástí Božího plánu, jak se text snaží ukázat?
Protože Bůh je vševědoucí, dobře ví, jaká rozhodnutí učiníme a je s to zahrnout do svého prozřetelnostního záměru se světem i naše chybná rozhodnutí. Ve své poslední knize se Jan Pavel II. výslovně zamýšlí nad tím, jak Bůh dává povstat dobru dokonce i v tom nejhorším zlu, jakého je vůbec člověk schopen (srovnej: Memoria e identità, I. Rizzoli, -clanek ve zpravodaji farnosti Pustimer).
To však neznamená, že Bůh si přál zlo nebo že chtěl, aby Jidáš zradil Ježíše. Kdyby to nebyl Jidáš, mohl to být kdokoli jiný. Vždyť židovští představení už byli rozhodnuti, že Ježíše vydají na smrt. Byla to jen otázka času. V tomto případě se zdá, že můžeme najít motiv, proč Ježíš zvolil tuto cestu. „Stal se nám podobný ve všem kromě hříchu…“ (Flp 2,7). Chtěl ve svém utrpení prožít všecko, co lidi v životě pronásleduje. Není pak malým neštěstím, když je někdo od všech opuštěn a když ho zradí i nejbližší. Ježíš chtěl tedy prožít i tuto bolest a dát jí posvěcující sílu. Sama v sobě by vedla k zoufalství.
Jaké stanovisko zaujímá římskokatolická církev k Jidášovi? Lze jej „rehabilitovat“?
Katolická církev má proces kanonizace, neboli prohlášení svatosti jistých osob. Nemá však analogický proces prohlášení osob za zavržené.
V dějinách mnozí zastávali, že Jidáš se zřejmě nachází mezi zavrženými, a to na základě závažných slov samotného Ježíše: „Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se vůbec nenarodil“ (Mt 26,24). Tato slova však se nezmiňují o jeho konečném osudu. Ve své knize z roku 1994 „Varcare la soglia della speranza“ (Překročit práh naděje), papež Jan Pavel II. napsal, že toto Ježíšovo prohlášení „nemůže být s jistotou chápáno ve smyslu věčného zavržení“.
Pokud si někdo zasluhuje peklo, není to právě Jidáš?
Jistě, mnoho lidí by podle lidského soudu zasluhovalo peklo. Nesmíme však zapomínat, že Boží milosrdenství nekonečně převyšuje naši zlobu. Nevyznáváme snad v Krédu „sestoupil do pekel…“?
Například Petr i Jidáš se oba dopustili velmi podobných závažných činů: Petr třikrát zapřel a Jidáš zradil. A přece Petra teď uctíváme jako svatého a o Jidášovi mluvíme prostě jako o zrádci. Zásadní rozdíl mezi nimi není v povaze či závažnosti hříchu, nýbrž v jejich ochotě k přijetí Božího odpuštění. Petr se rozplakal nad svými hříchy, vrátil se k Ježíšovi a bylo mu odpuštěno. Naopak o Jidášovi evangelium říká, že propadl zoufalství, šel a oběsil se.
Proč vzbudilo „Jidášovo evangelium“ takový zájem?
Podobné teorie o Jidášovi nejsou žádnou novinkou. Stačí si vzpomenout na muzikál „Jesus Christ Superstar“ z roku 1973, kde Jidáš říkal, že nikdy nepomyslel na zisk a ze své svobodné vůle by nikdy k ničemu takovému nedospěl, či na román Tailora Caldwella, „Já, Jidáš“ z roku 1977.
Nesmírný ohlas „Da Vinciho kódu“ zajisté rozvířil prach a dal ekonomický podnět k opětovné prezentaci podobných teorií.
Michael Baigent, autor knihy “Holy Blood, Holy Grail”, zase vydal nedávno knihu s názvem “The Jesus Papers” (spisy o Ježíšovi), v níž omílá dávnou historku o tom, jak Ježíš přežil ukřižování.
A konečně nedávná „vědecká“ studie, týkající se evangelijního vyprávění o tom, jak Ježíš kráčel po vodě, se snaží dokázat, že meteorologické podmínky mohly být takové, že Ježíš ve skutečnosti kráčel po ledu.
Konečně ti, kdo předem odmítají možnost existence zázraků, je dobrá jakkoli ujetá teorie, jen aby znevážili křesťanskou víru. Snad nejvýmluvněji to ve své Písni o Bernardettě vyslovil Franz Werfel: „Ti, kdo věří, zázraky nepotřebují; těm kdo nevěří, ani zázraky nepomohou.“
Text byl původně napsán pro stránky zpravodaje farnosti Pustiměř. O Jidášově evangeliu byl v Magazínu ChristNet publikován i další článek. Rozhovor s biblistou Petrem Pokorným naleznete v Lidových novínách. Tématu se tež v Katolickém týdeníku věnuje Mireia Ryšková z KTF. Ilustrace knižních obálek převzaty z webu National Geographic Society.