Čtvrtá neděle velikonoční se nazývá „nedělí dobrého Pastýře“. Abychom pochopili význam, jaký v Bibli zaujímá téma pastýře, je třeba nechat se vést dějinami. Dnešní beduíni v poušti nám dávají alespoň jakousi představu, jak kdysi vypadal život izraelských kmenů. Vztah pastýře a stádce není v této společnosti pouze rázu ekonomického, to znamená založený na zisku. Mezi pastýřem a stádcem se rozvíjí téměř osobní vztah . Dny a dny strávené společně na pustých pastvinách, vzájemné sledování se, bez živé duše kolem. Pastýř tak nakonec zná každou ovci; ovce pak mezi tolika hlasy poznávají a rozlišují hlas pastýře, jenž s ovcemi často rozmlouvá.

Raněkřesťanská freska Dobrého pastýře z Priscilliných katakomb v Římě

To je vysvětlením, proč Bůh použil tohoto symbolu k vyjádření svého vztahu k lidstvu. Jeden z nejkrásnějších žalmů žaltáře, takto popisuje jistotu věřícího, jehož pastýřem je Bůh: „Hospodin je můj pastýř: nic nepostrádám …“.

Následně pak se titul pastýř vztahoval také na ty, kdo byli Božími zástupci na zemi: krále, kněze, a představené všeobecně. V tomto případě se však symbol štěpí: není už jen obrazem ochrany, jistoty, ale také vykořisťování a útisku. Vedle obrazu dobrého pastýře se objevuje pastýř zlý, najatý za mzdu. U proroka Ezechiela nacházíme strašnou žalobu, vznesenou proti zlým pastýřům, kteří pasou jen sami sebe, a na ni navazuje Boží přislib, že on sám se ujme svého stádce (srv. Ez 34,1ss).

Také Ježíš v evangeliu používá tohoto schématu dobrého a špatného pastýře, ovšem s jednou novostí: říká „Já jsem dobrý pastýř!“ Boží příslib se tak stal skutečností a překonal všechna očekávání. Kristus koná něco, co by žádný pastýř – jakkoli dobrý – nedokázal udělat: „dávám svůj život za své ovce“.

Dnešní člověk s pohrdáním odmítá roli ovce a ideu stádce, ale neuvědomuje si, že se právě v jeho středu nachází. Jedním z nejzřejmějších fenoménů naší společnosti je masovost. Necháváme se otrocky vláčet jakoukoli manipulací a skrytým přesvědčením. Jiní tvoří modely blahobytu a chování, ideály a cíle pokroku, a my je následujeme; kráčíme spěšně za nimi, s obavou že ztratíme krok, podmíněni a podřízeni reklamě. Jíme co nám řeknou, oblékáme se, jak nás učí, mluvíme tak, jak slyšíme mluvit, používáme stejných sloganů. Kritériem, kterým se většina ve svém rozhodování nechává vést je ono mozartovské „tak to dělají všichni“.

Jen pohleďte, jak se odvíjí život davu ve velkých moderních městech: je to smutný obraz stádce, které se společně žene v jednom proudu, ošíjí se a tísní v daném čase ve vozech tramvají a podzemních drah, a pak večer se společně vrací do ovčince, bez jakékoli originality a svobody. Smějeme se, když sledujeme nafilmovanou událost, která se odvíjí větší rychlostí, kdy se lidé rychle pohybují jako figurky. Ale je to obraz nás samotných, pohlédneme-li na sebe méně povrchním zrakem.

 Kateřína Gavlasová: Dobrý pastýř -glazovaný střep

Dobrý pastýř, kterým je Kristus, nám nabízí, abychom spolu s ním udělali zkušenost osvobození. Patřit do jeho stádce neznamená upadnout do masovosti, nýbrž být jí uchráněni. „Kde je Duch Pána Ježíše, tam je svoboda“ (2Korinťanům 3,17), říká svatý Pavel. Tam totiž vyniká osoba se svým neopakovatelným bohatstvím a pravdivým údělem; vystupuje Boží dítě, dosud skryté, o němž mluví druhé čtení této neděle: „Milovaní, už teď jsme Boží děti, ale čím budeme není ještě zřejmé“.

Tíha dvou tisíciletí dějin stěžuje možnost pochopení novosti fascinujícího tajemství božského přijetí za syny, které je středem učení sv. Pavla. Perspektiva je vskutku okouzlující: jsme povoláni, abychom žili jako Ježíšovi bratři a sestry a cítili se jako synové a dcery téhož Otce. Je to dar, jenž převrací každou ideu a každý čistě lidský projekt. Vyznání pravé víry otvírá dokořán myšlení i srdce nevyčerpatelnému tajemství Boha, jenž proniká lidskou existenci. Co říci na pokušení, které je v našich dnech velmi silné, že se cítíme natolik soběstační, až se uzavíráme tajemnému Božímu plánu s námi? Otcova láska, která se zjevuje v osobě Krista, je pro nás výzvou.

Abychom odpověděli na Boží povolání a dali se na cestu, není nutné být už dokonalí. Víme, že uvědomění si vlastního hříchu umožnilo marnotratnému synu vydat se na zpáteční cestu a tak zakusit radost usmíření s Otcem. Svatost církve podstatně závisí na jednotě s Kristem a na otevřenosti tajemství milosti, která působí v srdci věřících. Proto papež Benedikt XVI. vyzývá o této neděli všechny věřící k pěstování intimního vztahu s Kristem, Mistrem a Pastýřem svého lidu, a k napodobování Panny Marie, která uchovávala ve svém srdci božská tajemství a bez přestání nad nimi uvažovala (srov. Lk 2,19). Tato výzva se o neděli duchovních povolání stává modlitbou:

Otče, dej mezi křesťany vzejít
mnohým a svatým povoláním ke kněžství,
aby udržovala živou víru a uchovávala vděčnou památku tvého Syna Ježíše
hlásáním jeho slova a vysluhováním svátostí,
jimiž stále obnovuješ své věřící.
Dej nám svaté služebníky tvého oltáře,
kteří budou pozornými a horlivými strážci eucharistie,
svátosti nejvyššího Kristova daru, pro spásu světa.
Povolej služebníky svého milosrdenství,
kteří budou prostřednictvím svátosti smíření šířit radost z tvého odpuštění.
Dej, Otče, aby církev s radostí přijímala četná vnuknutí Ducha tvého Syna
a poslušná jeho učení,
pečovala o povolání k služebnému kněžství a k zasvěcenému životu.
Podporuj biskupy, kněze, jáhny, zasvěcené osoby i všechny pokřtěné v Krista,
aby věrně plnili své poslání ve službě evangelia.
O to tě prosíme skrze Krista, našeho Pána. Amen.
Maria, Královno apoštolů, oroduj za nás!

Podle papežského kazatele Raniera Cantalamessy zpracoval Josef Beníček. V Magazínu ChristNet byl otištěn i výklad perikopy o dobrém pastýři papeže Benedikta.