V této chvíli, kdy jste, drazí přátelé, skrze svátost kněžského svěcení uváděni jako pastýři do služby nejvznešenějšího Pastýře, Ježíše Krista, je to sám Pán, jenž k nám v evangeliu mluví o službě pro Boží stádce. Obraz pastýře je pradávný. Ve Starém zákoně Mojžíš a David ještě předtím, než byli povoláni, aby se stali hlavami a pastýři Božího lidu, byli pastýři stád. V strastech doby exilu, tváří v tvář selhání pastýřů Izraele, totiž politických a náboženských vůdců, naznačil Ezechiel obraz samotného Boha jako Pastýře svého lidu: „Jako pastýř pečuje o své stádce …, tak budu pečovat o své ovce a shromáždím je ze všech míst, kam se rozptýlily v mlhavém a mračném čase“ (Ez 34,12). Nyní Ježíš oznamuje, že ta chvíle nadešla: On sám je dobrým Pastýřem, v němž se Bůh ujímá svého tvora, člověka, shromažďuje lidi a přivádí je na pravou pastvu. Svatý Petr, jemuž vzkříšený Pán svěřil úkol pást jeho ovce, stát se Pastýřem jako On a pro Něj, označuje Ježíše jako «archipoimen» - arcipastýře (stv. 1Pt 5, 4), čímž chce říci, že pastýřem stádce Ježíše Krista lze být jen skrze Něj a v nejniternějším společenství s Ním. A právě to se vyjadřuje ve svátosti kněžského svěcení: kněz je zcela naroubován na Krista, aby vycházeje z Něho a jednajíce s pohledem upřeným na Něj, konal ve spojení s Ním službu jediného Pastýře Ježíše, v němž Bůh, který se stal člověkem, chce být našim Pastýřem.¨

Papež udílí svátost kněžství

Evangelium této neděle je pouze jednou částí velké Ježíšovy řeči o pastýřích. V tomto úryvku nám Pán říká tři věci: dává svůj život za ovce; zná je a ony znají jeho; je ve službě jednoty. Ještě než se zamyslíme nad těmito třemi charakteristikami pastýřského poslání, bude snad užitečné krátce připomenout předcházející část řeči o pastýřích, v níž Ježíš, ještě než se sám označí za Pastýře, k našemu překvapení říká: „Já jsem brána“ (Jan 10,7). Skrze Něj se má vstupovat do pastýřské služby. Ježíš klade velmi jasný důraz na tuto základní podmínku, když říká: „Kdo … vystupuje jinudy, je zloděj a lupič“ (Jan 10,1). Slovo „vystupuje“ připomíná obraz někoho, kdo se dostává do ohrady, takže přeleze tam, kde by správně neměl vcházet. „Vystupovat“ – lze zde vnímat i obrazně jako kariérizmus, pokus vystoupnout „výše“, zajistit si skrze církev jistou pozici: posloužit si, ne sloužit. Je to obraz člověka, který se chce, skrze kněžství, stát důležitým; obraz toho, kdo usiluje o vlastní povýšení a nikoli o pokornou službu Ježíše Krista. Avšak jediným pravým výstupem k pastýřské službě je kříž. To je brána. Neusilovat o to, stát se osobně někým, ale naopak být tu pro jiného, pro Krista a tak skrze Něj a s Ním tu být pro lidi, které hledá On, které chce uvést na cestu života. Do kněžství se vstupuje skrze svátost – a to právě znamená: skrze naprosté sebedarování Kristu, aby On se mnou nakládal; abych mu já sloužil a šel ja jeho hlasem, i kdyby toto mělo být v rozporu s mými touhami po seberealizaci a vážnosti. Vcházet branou, kterou je Kristus, znamená poznat Ho a stále více milovat, aby se naše vůle spojila s tou jeho a naše jednání se ztotožnilo s jeho jednáním. Drazí přátelé, na tento úmysl se chceme stále znovu modlit, chceme usilovat právě o to, aby v nás rostl Kristus, aby se naše spojení s Ním stávalo stále hlubším, aby tak skrze nás byl sám Kristus tím, kdo pase.

Svěcení v bazilice Sv. Petra v Římě 7.května 2006

Pohleďme nyní blíže na tři základní výroky Ježíše, dobrého Pastýře. První, jenž mocně proniká celou řečí o pastýřích, praví: pastýř dává za ovce svůj život. Tajemství kříže je středem Ježíšovy služby jako pastýře: je to vpravdě velká služba, kterou nám všem prokazuje. Dává sám sebe. Proto je právem středem kněžského života eucharistie, v níž Ježíšova oběť na kříži zůstává neustále přítomná mezi námi. A z toho vycházeje, naučíme se i my, co znamená slavit Eucharistii odpovídajícím způsobem: je to setkání s Pánem, který se pro nás vzdává své božské slávy, zříká se své božské slávy, nechává se ponížit až k smrti na kříži a tak se dává nám všem. Pro kněze je velmi důležitá denní Eucharistie, v níž stále znovu stojí před tímto tajemstvím; stále znovu se vkládá do rukou Božích a současně zakouší radost z vědomí, že On je přítomný, přijímá mne, stále znovu mne pozvedá a vede mě. Eucharistie se nám musí stát školou života, v níž se naučíme dávat svůj život. Život se nedává jen ve chvíli smrti ani ne pouze z důvodu mučednictví. Musíme jej dávat den co den. Je třeba se den co den učit, že svůj život nemám pro sebe. Den co den se musím učit zříkat se sebe sama; být k dispozici tomu, co On, Pán, ode mne v dané chvíli potřebuje, i když se mi ostatní věci zdají přitažlivější a důležitější.

Dát život, nikoli jej brát. Právě tak děláme zkušenost svobody. Svobody od nás samotných, rozmanitosti bytí. Právě tak, tím že jsme užiteční, se náš život stává významným a krásným. Jen ten, kdo svůj život dává, nachází ho.

Jakou druhou věc nám Pán říká: „Já znám své ovce a moje ovce znají mne, jako já znám svého Otce a můj Otec zná mne“ (Jan 10,14.15). Existují dva vztahy, pomyslně zcela vzdálené, které se zde vzájemně prolínají: vztah mezi Ježíšem a Otcem a vztah mezi Ježíšem a lidmi, kteří jsou mu svěřeni. Oba vztahy však jdou ruku v ruce, neboť lidé, koneckonců patří Otci e hledají Ho. Když si povšimnou, že někdo mluví jen ve svém jménu a čerpá jen ze sebe, tehdy vycítí, že nemůže být tím, koho hledají. Ovšem tam, kde v jedné osobě zaznívá hlas Otce, otvírá se brána vztahu, který člověk očekává. Tak tomu musí být i v našem případě. Především ve svém nitru musíme prožívat vztah s Kristem a skrze něj s Otcem; jen tak dokážeme skutečně pochopit lidi, a tehdy si uvědomí, že našli dobrého pastýře. V Ježíšových slovech je pochopitelně soustředěn i veškerý praktický pastýřský úkol, jít za lidmi, jít je hledat, být otevřeni jejich potřebám a jejich otázkám. Zásadním je nepochybně praktické, konkrétní poznání osob, které jsou mi svěřeny, a je beze sporu důležité chápat toto „poznání“ ve smyslu biblickém: není pravého poznání bez lásky, bez niterného vztahu, bez hlubokého přijetí druhého. Pastýř se nemůže spokojit se znalostí jmen a dat. Jeho poznání musí být vždy i poznáním srdcem. To však je do důsledku uskutečnitelné jen pokud nám Pán otevřel srdce; jen pokud naše poznání nepoutá lidi k našemu malému soukromí, k našemu malému srdci, nýbrž dává jim pocítit srdce Ježíšovo, srdce Pána. Musí to být poznání Ježíšovým srdcem a zaměřené na Něj; poznání, které neváže člověka na mne, ale vede k Ježíši a činí jej tak svobodným a otevřeným. Aby nám to bylo dáno, o to chceme stále znovu prosit Pána.

Nakonec Pán mluví o službě jednoty, svěřené pastýři: „Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince; i ty musím přivést; poslechnou mého hlasu a bude jedno stádce a jen jeden pastýř“ (Jan 10,16). Jsou to táž slova, která Jan opakuje po rozhodnutí velerady, že Ježíše zabijí, kdy Kaifáš řekl, že je lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ. Jan v tom poznává prorocké slovo a dodává: „Ježíš musel zemřít za národ a nejen za národ, ale také aby shromáždil vjedno rozptýlené Boží děti“ (11,52). Ukazuje se tak vztah mezi křížem a jednotou; jednota se vykupuje křížem. Především však vystupuje všeobecný horizont Ježíšova jednání. Jestliže Ezechiel ve svém proroctví o pastýři měl na zřeteli obnovu jednoty mezi rozptýlenými kmeny Izraele (srv. Ez 34,22-24), nyní jde o sjednocení všech Božích dětí, lidstva – církve židů i pohanů. Ježíšovo poslání se týká celého lidstva, a proto je církvi svěřena odpovědnost za celé lidstvo, aby poznalo Boha, onoho Boha, který se pro všechny stal v Ježíši Kristu člověkem, trpěl, umřel a vstal z mrtvých. Církev se nikdy nesmí spokojit se zástupy těch, které už jistým způsobem získala. Nemůže se pohodlně stáhnout do hranic svého prostředí. Je pověřena všeobecnou starostlivostí, musí se starat o všechny. Tento velký úkol musíme „přeložit“ do našich jednotlivých poslání. Pochopitelně kněz, pastýř duší, se musí především starat o ty, kdo věří a žijí s církví, kdo v ní hledají životní cestu a kdo jako živé kameny tvoří církev a tak společně povzbuzují a podpírají i kněze. Nicméně, musíme také stále znovu – jak říká Pán – vycházet „na cesty a k plotům“ (Lk 14,24), abychom nesli Boží pozvání na jeho hostinu těm lidem, kteří o tom ještě nic neslyšeli, anebo se jich to vnitřně nedotklo. Služba jednotě má mnoho forem. Její součástí je vždy i úsilí o vnitřní jednotu církve, aby tato, i pře všechny odlišnosti a omezení, byla znamením přítomnosti Boha ve světě, který jediný může takovou jednotu vytvořit.

Dobrý pastýř - Vatikánská muzea (4.stol.)

Prvotní církev nalezla v sochařském díle své doby postavu pastýře, který nese na svých ramenou ovci. Tato zobrazení byla zřejmě součástí idylického snu venkovského života, jež okouzloval tehdejší společnost. Pro křesťany se však tato postava, s celou svou přirozeností, stala obrazem Toho, jenž se vydal hledat ztracenou ovci: lidstvo; obrazem Toho, který jde za námi do našich pouští a zmatků.; obrazem Toho, který vzal na svá ramena ztracenou ovci, kterou je lidstvo, a přinesl ji domů. Stala se obrazem pravého Pastýře, Ježíše Krista. Jemu se svěřujeme. Jemu v této chvíli svěřujeme zvláště vás, drazí bratři, aby vás vedl a provázel po všechny dny; aby vám pomáhal stávat se skrze Něj a s Ním, dobrými pastýři jeho stádce. Amen!

Přeložil Josef Beníček. Foto agentura AP.