O lásce bylo napsáno nekonečné množství textů různé úrovně. Mnohé už známe nazpaměť a zní nám to jako fráze. Ale mnozí se jistě shodneme na základním tvrzení, že každý normální člověk touží někoho milovat a být někým milován. Ti zkušenější nebo usilující o hlubší duchovní život vědí, že podstatou lásky nejsou city, pocity, přitažlivost a sympatie, ale že se jedná o postoj rozumu a rozhodnutí svobodné vůle, někdy i proti vlastním pocitům. Klasickým příkladem je biblická láska k nepřátelům.

Jistě se shodneme i v tom, že lásku je třeba nějakým způsobem praktikovat nebo aspoň viditelně vyjádřit. Protože jde o záležitost vždy dvou stran, musí existovat nějaký adresát, který náš skutek nebo projev přijme. Kdo však nemá smutnou zkušenost s tím, že se mohl rozdat, obětoval se do krajnosti, aniž se dočkal odezvy. V horším případě se dostavila negativní reakce. Někdo jiný prožil těžkou životní situaci nebo krizi, a ze strany svého okolí necítil ani základní emoční podporu. Zvlášť silně prožívají tato zklamání manželské a partnerské dvojice nebo rodiče s dětmi, ať už malými nebo dospívajícími.

Gary Chapman, poradce v oblasti manželství a rodiny, napsal pro tyto skupiny několik knih s názvem Pět jazyků lásky. Nezabývá se nějakými duchovními nebo teoretickými úvahami, ale uvádí konkrétní příklady, příběhy a praktické rady. Nyní se zaměřil na svobodné a osamělé, v církvi neprávem přehlíženou kategorii. Nejedná se o okrajovou skupinu několika podivínů a samotářů, kteří by neměli světu co sdělit nebo dát, ani kariéristů a sobců, kterým jde jen o peníze, požitky a bezstarostný život v luxusu. Svobodní tvoří velmi pestrou a početnou skupinu osobností rozmanitých zájmů, mentalit a životních stylů, kteří mají také emocionální potřeby, prožívají zajímavé příběhy a hledají svou cestu.

Do této skupiny patří všichni mladí lidé, kteří svého životního partnera teprve hledají, chtějí se rozhodnout zodpovědně a tuto životní fázi, jež může trvat i několik let, touží prožít plnohodnotně. Velmi různorodou kategorii, která by stála za samostatnou knihu, představují rozvedení. Jiným příkladem jsou ovdovělí jedinci nebo starší rodiče, jejichž dospělé děti žijí daleko od domova. Existují i takoví lidé, kteří zůstali svobodní trvale, protože vhodného partnera prostě nepotkali nebo přijali tento styl života dobrovolně jako zvláštní duchovní cestu. Také oni prožívají krize a těžké situace a ještě musí čelit tlakům ze strany okolí, které považuje jejich životní stav za přechodný a nenormální a pronásleduje je dotazy, proč jsou sami a jestli už někoho mají.

Z knihy mohou čerpat podněty nejen svobodní a osamělí. Všichni máme nějaké přátelé, známé, rodiče, sourozence, příbuzné, kolegy, kterým chceme dávat lásku a zároveň ji od nich přijímat. Kniha se doporučuje také snoubencům připravujícím se na manželství.

Knihu je možné zakoupit přes internet zde.

Lásce se musíme učit stejně jako cizí řeči: osvojovat si novou slovní zásobu, odbourávat nesprávná slova a věty, cvičit se v konverzaci, pozorně a soustředěně naslouchat a snažit se porozumět. Každý má svůj svůj mateřský jazyk, kterým se bez problémů domluví a snadno mu rozumí. Také v oblasti lásky máme každý svůj primární jazyk. Pokud se chceme dorozumět s těmi, kdo mluví jinou řečí, musíme se jí naučit. Stejně tak se musíme učit primárním jazykům lásky druhých lidí.

Jistě nikoho neudiví sdělení, že jedním z jazyků lásky jsou skutky, služba, péče, pomoc. Musí to však vycházet z dobrovolného a svobodného rozhodnutí, nikoliv z nátlaku a donucení, protože pak se jedná o manipulaci a otroctví. Ale i opravdová a upřímná služba může vyvolat smíšené pocity. To byl případ ženy, jež se obrátila na autora jako na poradce s prosbou o radu. Již delší dobu udržovala přátelský vztah s mužem, který jí pomáhal řešit potíže s počítačem, v bytě jí všechno spravil a občas si spolu zašli na večeři. Svého budoucího partnera si však představovala docela jinak. Autor jí doporučil otevřený rozhovor, v němž by si obě strany ujasnily, jak tento vztah vidí, případně zda si od něho něco slibují.

Ale chápat lásku pouze jako praktickou pomoc nebo dobré skutky by znamenalo stejné zjednodušení jako redukovat ji pouze na city a vzájemnou přitažlivost. Všichni nepotřebují, aby pro ně někdo něco dělal, něco jim zařizoval a obskakoval je. Někoho to může dokonce obtěžovat a vyvolávat v něm rozpaky. Mnozí touží spíše po projevu pozornosti, přátelském popovídání, pozorném naslouchání, vcítění do svého vnitřního stavu a duševní blízkosti. Konkrétním projevem může být návštěva, společný výlet, procházka nebo vůbec společně strávený čas. 
Každý však nestojí o nějakou zvláštní pozornost. Někomu stačí jen občasné ujištění, že má pro druhé význam a hodnotu - třeba oceněním jeho práce a kvalit, slovem povzbuzení, pochvalou.

Jiní vyjadřují a prožívají lásku dáváním nebo přijímáním dárků a drobných pozorností. Vybavil se mi zážitek s jednou přítelkyní, která si na mě tenkrát neudělala už delší dobu čas. V den mých narozenin za mnou přiběhla, vrazila mi do ruky kytici s bonboniérou, vychrlila blahopřání a uháněla opět za svými zájmy. Byla jsem zklamaná a plná vzteku a měla jsem sto chutí hodit jí kytku i s bonboniérou na hlavu, což už nebylo možné, když se tak rychle vzdálila - nebo to všechno naházet do popelnice. Dneska chápu, že každá z nás prostě mluvila jiným primárním jazykem lásky. Horší však je, když takové situace nastanou v manželském vztahu, který pak skončí rozchodem nebo rozvodem. Právě proto se tato kniha doporučuje snoubencům, aby včas poznali primární jazyk lásky svého partnera a naučili se jím hovořit, až přijdou doby, kdy zamilovanost z jejich vztahu vyprchá.

Velmi důležitý, citlivý a zároveň nejproblematičtější jazyk lásky představuje fyzický kontakt. Projevy jako polibek, objetí a pohlazení patří jistě jen mezi blízké partnery, rodiče a děti. Ale i ve společenském kontaktu můžeme vyjádřit náklonnost podáním ruky, poklepáním po rameni, položením ruky na rameno nebo i jen letmým dotykem. V případě fyzického kontaktu značně záleží na situaci, náladě a přání druhé strany, na prostředí, době, místě a hlavně způsobu projevu. Je třeba si uvědomit, že to, co je někomu příjemné, může být druhému nepříjemné, a projev vyjadřující lásku může být v jiném kontextu nevhodný, dokonce může sklouznout ke zneužívání a ponižování důstojnosti druhého.
 Pochopitelně, že nelze za někým jen tak přijít s otázkou, jaký je jeho primární jazyk lásky - pokud dotyčný nečetl tuto knihu. Stačí sledovat, jak se druzí projevují, na co si často stěžují, čeho se dožadují a jakým způsobem vyjadřují lásku oni. Stejně můžeme postupovat sami u sebe, když si všímáme, po čem nejvíce toužíme, co nás těší, co naopak postrádáme, na co si stěžujeme nebo jak se v určitých situacích chováme. Možná  pochopíme, proč se právě určitými lidmi cítíme být více milováni a oceňováni než jinými. Zjistíme, že se vyjadřujeme a projevujeme velmi jednostranně, že jsme srozumitelní jen pro omezený okruh a odlišné projevy nechápeme nebo vůbec nevnímáme. Pomocí tohoto poznání a sebepoznání můžeme rozšířit a obohatit své mezilidské vztahy, prohloubit porozumění druhým a odbourat zbytečná nedorozumění.

Na závěr opět osobní zážitek. Kdysi jsem navštěvovala jisté společenství, kde mě jedna spolusestra zahrnovala  láskou a náklonností. Přestože její projevy byly upřímné a opravdové, vyvolávaly ve mně nelibost. Někdo mi vysvětlil, že mě tato sestra miluje jako matka své dítě, ať se z toho tedy raduji. Mě to však rozladilo ještě víc. Následoval pohoršený údiv, jak je to možné, že si nepřeji být milována. Samozřejmě, že jsem si přála být milována - jako každý normální člověk. Problém byl pouze v tom, že mi bylo už přes třicet, dotyčná nebyla o moc let starší a já jsem toužila po rovnocenném přátelském vztahu. Společenství mi vyčítalo, že mám své představy, jak mě mají druzí milovat, a v podstatě měli pravdu.


Gary Chapman: Pět jazyků lásky pro svobodné a osamělé, Návrat domů, Praha 2005