V Pirqe Avot (5:16) čteme tento anonymní výrok: Kdyby láska byla závislá na věci, která pomíjí, láska by pominula s tou věcí. Jestliže ale na věci, která pomíjí, závislá není, tak pominout nemůže.

Láska k předmětu pomine s trváním tohoto předmětu, kdežto láska nepředmětná je trvalá. To je stručný obsah téhož, co nás učí anonymní rabi. Ale je to tak jednoduché? Nepřetrvává obraz předmětu v naší paměti, vědomí, podvědomí i tehdy, kdy se ho již nedotýkáme? A jsme uzpůsobeni k tomu, abychom milovali nepředmětně? Nefungujeme spíše tak, že k nepředmětnému, věčně trvalému a nepomíjitelnému přicházíme právě skrze sensuální obraz? Víme, že neznámý rabi zde právě polemizuje s římským náboženstvím a kultem císaře. Vůči jeho autoritě, moci a božskému původu staví autoritu Boha praotců a Pána nad stvořením. Přesto, i když jsou jeho slova vytržena z kontextu, jsou aktuální sama o sobě.

K tématu lásky se v J 15,9-17 vyjadřuje i Ježíš. Nemluví o ní deduktivně, ale instruktivně – pomocí srovnání jak-tak. Jako Otec miloval mně, tak já jsem miloval vás. Jako já jsem zachovával přikázaní Otcovo, tak i vy zachovávejte mé přikázání. Bezpodmínečnost přikázání ke vzájemné lásce, která je „lajtmotivem“ tohoto čtení, Ježíš učedníky učí příměrem, který jde až na hranici možného: (v. 13) Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.

Položit život, zemřít za přítele. Filos je víc než jen kamarád. Je to ten, koho miluji. „Položit život za něco či někoho“ je v češtině silná metafora, která nemá rovnocenou proti-metaforu. Neříkáme přece „zvednout život“ ale dát život. Zatímco „život dát“ je obrat pro amnestii, „život položit“ je výraz oběti. A je poměrně častý, hluboký a morální: matka pokládá život za dítě, muž za ženu, rytíř za princeznu či královnu, voják za vlast, vědec za objev, myslitel za myšlenku, morální člověk za pravdu.

Jan vkládá Ježíšovi na jazyk potvrzení své lásky k učedníkům, které miluje, náznakem na vyústění jeho misie: bude popraven – sebepřičiněním. Obětuje se. A přitom jeho učednící nejsou v bezprostředním nebezpečí života jako to bývá v případě sebeoběti matky, která položí život kvůli trvání života dítěte. Ani jim neslouží jako kamikadze císaři. Umírá za pravdu. Ta je v ohrožení. Je to pravda o bezvýhradné lásce Boha k člověku. Ježíšova sebeoběť je tím vykřičníkem, který Bůh na člověka ŘVE.

Voltaire údajně řekl větu, která se stala heslem tolerance: Nesouhlasím s vaším názorem, ale jsem ochotný položit život za to, abyste ho mohl vyslovit. Ať už osvícenec a protiklerikál Voltaire zmíněnou větu řekl či ne, pravda je ta, že mluví o principu svobody projevu a lásky k ní než o lásce ke komukoliv, za něhož je ochoten zemřít.

Chci se vám přiznat, že mě při četbě Ježíšových slov mrazí v zádech. Koho miluji já natolik, abych za něj zemřel? Dva-tři lidé? A Ježíš chtěl po svých učednících – přátelích, aby ho napodobili. Kráčím za ním pomalu a sotva dohlížím siluetu jeho obrácených zad ...