Poslední číslo teologické revue Salve, v jehož redakci působí hned několik osob s řeholními sliby, přináší soubor článků o mnišství a mystice. Téma v současné době sice populární je zde pojednáno nikoli podbízivým způsobem. Najdeme tu ochutnávku toho nejkvalitnějšího, co evropská a východořímská mnišská tradice vyprodukovala, uspořádáno do vkusného menu publicistické tabule: výroky pouštních otců, počátky benediktinského mnišství u nás, německou mystiku, poukaz na tradici reformovaných cisterciáků, kteří přitahují pozornost svým novým klášterem v západních Čechách.
V úvodu nás může zaskočit jistá akademičnost příspěvku Jiřího Pavlíka, jehož vědecký styl by si zasloužil místo poněkud dále uvnitř celého čísla. Tím není míněno, že by pojednání o hodnocení vzdělání pouštními otci chyběla čtivost či informační hodnota. Pro méně zkušené objevitele mnišské scény by jistě byl vlídnějším uvítáním rozhovor s opatem Dom Patrikem ze Sept-Fons či Exordium Parvum o počátcích kláštera v Citeaux.
Tyto dva svěží texty, ačkoli psané v rozdílných dobách – v počátcích a současnosti cisterciácké tradice, vtahují čtenáře přímo do středu komunit mnichů navenek drsně vyhlížejícího přísného života. Při četbě obou příspěvků však zjistíme, že mniši se nechtějí nějak programově odlišovat od svých věřících spolubratří; rozdíl je v jediném: v zaměřenosti na život s Bohem, ze které teprve vyplývají všechny vnější znaky, kterými je mnich na první pohled jiný.
S těmito články ladí historicky zaměřený příspěvek o počátcích benediktinských klášterů v českých zemích. Také zde se setkáváme se strhujícím líčením, které nás nenechává na pochybách, že zasvěcený život v raném středověku nebyl nějakou idylickou selankou, ani romantickým dobrodružstvím ve stylu Umberta Ecca.
Texty německých mystiček vyprávějí o Boží touze po člověku, která se zde vtělena v konkrétní zkušenost stává čímsi hmatatelným, a přece někdy tak chybějícím uprostřed snahy o náboženskou korektnost. Jejich texty shodně prosvítá touha po sjednocení s Bohem. Svědectví, děkování, důvěra, chvála a dík jsou podle autorky příspěvku, současné představené cisterciáckého kláštera v Helftě, základními kameny poselství jejích velkých předchůdkyň. Článek, který je přepisem přednášky, uvádí velké množství citátů a úryvků z děl Mechtildy z Hackelbronu, Mechtildy z Magdeburgu a Gertrudy Veliké.
Svědectvím o vytrvalosti lidské snahy po životě s Bohem je také doslov překladatele o obnově hleftského kláštera v roce 1999, který doslova povstal z ruin po 450 letech. V našich podmínkách zcela neznámém faktu se pak věnuje článek Alexia Vandrovce o představených některých ženských klášterů, které vykonávaly nad svěřeným územím určité pravomoci náležející biskupům. Kvazibiskupské jurisdikce se zachovaly ve Francii a Španělsku až do 19. století. Abatyše, i když nemohly vysluhovat svátosti, jmenovaly faráře a kaplany, zřizovaly a rušily farnosti, klérus jim přísahal věrnost, mohly udělovat církevní tresty všem duším ve svém opatství a byly nezávislé na okolních biskupech. Přestože článek není systematickou studií, poskytuje cenný exkurz do oblastí církevního práva a historie, které mohou přinést nejedno zajímavé zjištění, ačkoli ještě musí být důkladněji prozkoumány.
Článek nazvaný Proč a jak vznikají řeholní řády se spíše věnuje tématu vymezeného podtitulem „Pierre Mandonnet a spor o výklad církevních dějin“. V celku „mnišského“ čísla Salve se tak nachází na hranici tohoto tématu. Není zcela jasné, zda autorovi šlo o popsání sporu mezi integristy a kriticky pracujícími badateli na poli církevních dějin v určité epoše, či o poctu Mandonnetovi, nebo o určitý zlomový moment koncepce historie církevních řádů. I tak ale článek spojující vše výše řečené přináší vhled do málo známých kapitol dějin církve.
Kolekci článků uzavírá cestopisná črta, která nás zavede do prostředí nepřerušené mnišské tradice v maďarském klášteře Pannonhalma. Zprvu odlehčené vyprávění se proměňuje v zajímavou sondu do života mnichů v zemi našich bývalých jižních sousedů. Čtenář si tak může doplnit některé souvislosti týkající se nejen mnišského života v Čechy leckdy opomíjeném Maďarsku.
Výběr příspěvků v posledním čísle Salve je rozmanitý žánrově i náměty, o kterých články referují. Nejedná se o mozaiku zobrazující detailně řeholní život minulosti ani současnosti. Spíše zde máme před sebou pohledy na jednotlivé aspekty mnišství, které jdou tu hlouběji pod povrch věcí, jinde se s lehkostí nechávají unášet rytmem chórových modliteb a práce mnichů s proudem času. Takový koncept sice nepřináší ucelený exkurs do problematiky - to ani není cílem tohoto vydání – ale může uspokojit náročného čtenáře i toho, kdo se rozhodl nechat se teprve do světa mnišství nenásilně uvést.