Ekumenický myslitel 19. století Vladimír Solovjev měl – zejména v díle Rusko a universální církev – před sekularizující se Evropou a nástupem atheismu hlubokou intuici o nutnosti společného evangelizačního úsilí katolické a pravoslavné církve, o spolupráci papeže a cara (od zrušení role patriarchy Petrem Velikým v roce 1721 byl totiž hlavou ruské pravoslavné církve car, a to až do roku 1917, kdy byl patriarchát obnoven). Jeho úsilí narazilo na letité předsudky a křivdy, takže nakonec svou prorockou myšlenku jednoty církve přesunul do eschatologické vize své poslední povídky Krátká legenda o Antikristu, ve které jednota církví nastane až v 21. století(!), a to v apokalyptickém kontextu.

Minulý týden proběhla tiskem zpráva o tom, že papež Benedikt XVI. přijal metropolitu Smolenska a Kaliningradu, Kyrila, předsedu Úřadu pro církevní vztahy Moskevského patriarchátu. Jeho cesta do Říma byla spojena s vysvěcením prvního ruského pravoslavného chrámu v Římě. Za římsko-katolickou církev se ceremonie účastnil bývalý předseda Papežské rady Iusticia et pax, kardinál Roger Etchegaray, a těmito slovy pozdravil přítomné (jménem Svatého otce): „Sdílíme radost vaši a také patriarchy Alexeje, a společně prosíme Pána, aby nám dal milost snáze dospět k tajemství jednoty církve v Kristu.“ Metropolita Kirill odpověděl: „Jsem přesvědčen, že jak katolická církev, tak i ruská pravoslavná církev tím, že sdílejí stejný systém morálních a duchovních hodnot, o nich mohou podávat svědectví světu a zvláště Evropě. Pracujme a modleme se, aby se tyto principy mohly uskutečnit.“ Jak dalekou cestu ušly obě církve k jednotě? Vždyť většinou slýcháváme o přetrvávajících sporech a Hungtington dokonce projektuje mezi katolickou a pravoslavnou církev svou ideologii o střetu civilizací?

Metropolita Smolenska a Kaliningradu Kyril u papeže Benedikta XVI.

Pro vztahy mezi katolictvím a pravoslavím bylo rozhodující setkání dvou velikých křesťanů 20. století, papeže Pavla VI. a konstantinopolského ekumenického patriarchy Athenagory, které po celý zbytek jejich života vázalo silné duchovní pouto. Během závěru Druhého vatikánského koncilu zřetelným gestem smazali vzájemné exkomunikace po bolestném schizmatu roku 1054. Rozdělení křesťanských církví, které dalo počátek dlouhému procesu vzdalování, bylo překonáno a nastala doba opětovného sbližování.

Na první přátelská setkání navázalo mnoho dalších, ale po prvotním entusiasmu, kdy se zdálo, že jednota je za dveřmi, přišla – mohli bychom ji nazvat – „teologická krize“. Pokud bychom připustili její existenci, pak je nutné ji správně uchopit, jelikož může být dobrým časem pro zhodnocení shromážděných zkušeností a překonání úskalí, která přinášejí předsudky a zlozvyky, jež se znovu vynořily z podvědomí a jež si jako křesťané neseme z bolestné historie.

 Z teologického hlediska již není tak palčivý problém filioque (přestože je nutné se jím vědecky zabývat), jako spíš dogma I. vatikánského koncilu o papežské neomylnosti a role papeže vůbec. A konkrétně ve vztahu Říma a Moskvy je „polínkem v ohni“ role uniatů na Ukrajině, katolická diecéze v Moskvě, a z ní vycházející obviňování z proselytismu. Jestli se na nedobrých vztazích mezi Moskvou a Římem při pontifikátu Jana Pavla II. (jehož sen návštěvy Moskvy se nesplnil) podílela i z pohledu ruské pravoslavné církve „konfliktní“ polská katolická menšina v Moskvě, a to ve vztahu k národnosti bývalého papeže, je čirá – a možná i falešná – spekulace.

Ekumenická setkání však na různých úrovních nadále pokračovala. Prezident Papežské rady pro jednotu křesťanů kardinál Walter Kasper v Lyonu, kde laické katolické hnutí Komunita Sant´Egidio pořádalo vloni v září Modlitbu za mír, vysvětloval přítomným, že v otázce jednoty nejde v žádném případě o sjednocení dvou oddělených církví, ale o znovuobjevení jednoty v Kristu. Snažil se reagovat na vzniklé těžkosti v dialogu týkající se katolických dogmat o primátu a neomylnosti papeže, kdy se odvolával na metropolitu Johanna Zizioulase.

Podle tohoto pravoslavného teologa není synodality bez primátu, který nelze chápat jen jako čestné vnější předsednictví, ale vyplývá z podstaty Církve zahrnující též výkon právní moci. Proti výtkám z proselytismu katolické církve kardinál Kasper potvrdil, že není v žádném případě v jejím plánu. Dotkl se i tématu uniatských církví, které jsou z katolického pohledu viděny jako most, zatímco z pravoslavného jako překážka. Uniatství dnes už není řešením pro jednotu, jak poznamenal kardinál, avšak tyto církve mají historické právo na svou existenci. V závěru vytyčil 5 orientačních bodů pro současný dialog: 1. očištění historické paměti a vzájemné odpuštění i těžkých hříchů minulosti; 2. překonání vzájemné ignorance, které jsou pramenem předsudků, častěji se navštěvovat a více milovat;  3.vyměňovat si vzájemně dary, které jsme obdrželi, abychom se doplňovali a obohacovali; 4. před sekularizující se Evropou je potřeba spolupráce pro jednotný hlas ve jménu křesťanských hodnot; 5. návrat k plné jednotě není akademickým aktem nebo církevní politikou, ale duchovní proces podporovaný a vedený Duchem svatým.

Ruský metropolita Filaret na setkání shrnul dosavadní katolicko-pravoslavný dialog do dvou fází. První nazval „dialog lásky“ mezi léty 1965-67 a druhý „dialog pravdy“ okolo roku 1980. Vyzýval ke vstupu do nové fáze „dialogu víry“, kdy řekl: „Když se vrátím k historii vztahů mezi pravoslavnými a katolíky, řekl bych, že tyto vztahy musí nyní vzít na sebe formu „dialogu víry“. Tato forma znamená dialog mezi dědici těch, kteří vyznali svou víru až k mučednictví ve 20. století, aby nasytili život 21. století křesťanskou láskou a pravdou.“

Současný papež Benedikt XVI. jde ve stopách svého předchůdce. Již druhý den po své inauguraci se setkal se zástupci nekatolických křesťanských církví. Během své návštěvy Světového dne mládeže v Kolíně nad Rýnem, v srpnu letošního roku, setrval v přátelském rozhovoru s pravoslavnými a protestantskými přáteli, při kterém opět potvrdil hlavní úkol svého pontifikátu: obnovení plné a viditelné jednoty.

 Ekumenický patriarcha celé Rusi, Alexej II., v rozhovoru pro agenturu ANSA řekl: „Řím a Moskva by se měly spojit, aby naplnily velké misijní poslání: přinést světu Boží Slovo a světlo Kristovo. Zároveň musí v naší společnosti dosvědčovat křesťanské hodnoty.“ Na otázku papežství Alexej II. odpověděl: „Je zapotřebí dospět ke společnému pohledu, ke společnému konceptu toho, jaké místo má mít papež v životě církve.“ Cesta papeže Benedikta XVI. do Moskvy se již přibližuje realitě.

Když se tedy vrátíme k Vladimíru Solovjevovi a jeho vizi pro 21. století, o kterém v roce 1900 napsal: „Evropa 21. století je svaz víceméně demokratických států – Spojené evropské státy. Úspěchy hmotné kultury... pokračují opět zrychleným tempem. Ale to, co je předmětem vnitřního poznání – otázky života a smrti, konečného osudu světa i člověka, je zkomplikované a zproblematizované v důsledku mnoha výzkumů a objevů ve fyziologii a psychologii.“ Před těmito tendencemi varuje, i před rozšířením pochybného spiritualismu. Řešení vidí v jednotě křesťanských církví, která se neobejde bez konečného boje Dobra se zlem.

Dnešní doba nicméně zatím přeje jeho dřívější intuici po jednotě vycházející z dialogu a potřeby evangelizace Evropy. Apokalypsu ostatně křesťané zažili již ve 20. století a prolitá krev společných mučedníků ukazuje na eschatologickou jednotu, která se „vtěluje“ do naší historie. Ale kdo ví, zda mezi námi neroste nějaký Antikrist a po naší generaci nebude žádáno, abychom si „vyprali šaty v krvi Beránkově“?

Autor je postgraduální student na Katolické teologické fakultě UK v Praze. Foto: webové stránky Ruské pravoslavné církve. Článek byl znovu vydán kvůli jeho krátké prezentaci v rubrice K zamyšlení. Důvodem jeho stažení bylo vyvěšení aktuálního předvolebního komentáře.