Pochválen buď Ježíš Kristus!
Milovaní bratři a sestry v Kristu Pánu, „spolu s vámi chci vznést chvalozpěv díků prozřetelnosti, která mi dopřála stanout dnes na tomto místě jako poutník”. Těmito slovy začal před 27 lety svou homílii ve Varšavě můj milovaný předchůdce Jan Pavel II. Přijímám je za svá a děkuji Pánu, který mi dnes dopřál zavítat na toto historické náměstí. Tady, o vigílii Letnic, pronesl Jan Pavel II. významná slova modlitby: „Sešli svého Ducha, a obnov tvář země”. A dodal: „Této země!” Na tomto místě proběhlo při slavnostním obřadu poslední rozloučení s velkým primasem Polska, kardinálem Štěpánem Wyszyńskim, jehož 25. výročí úmrtí si v těchto dnech připomínáme.

Bůh spojil tyto dvě postavy nejen stejnou vírou, nadějí a láskou, ale také stejným lidským údělem, který první i druhou tak mocně spojil s dějinami tohoto národa i církve, která v něm žije. Na začátku pontifikátu Jan Pavel II. napsal kardinálu Wyszyńskému: „Na Petrově stolci by nebyl tento polský papež, který dnes naplněn bázní Boží, ale i důvěrou, začíná nový pontifikát, kdyby nebylo Tvé víry, která se nesklonila před věznením a utrpením, Tvého hrdinné naděje, Tvé bezmezné důvěry Matce církve, kdyby nebylo Jasné Hory a celého tohoto období dějin církve v naší vlasti, spjaté s Tvou službou biskupa a primasa” (List Jana Pavla II. Polákům, 23. října 1978). Jak dnes neděkovat Bohu za to, co se odehrálo ve vaší vlasti i v celém světě za pontifikátu Jana Pavla II.? Před našima očima se změnily politické, ekonomické i společenské systémy. Lidé v mnoha zemích nabyli svobody a pocitu důstojnosti. „Nezapomínejme na velké Boží skutky” (srv. Žalm 78,7). Děkuji vám, za vaši přítomnost a modlitbu. Děkuji kardinálu primasovi za jeho slova. Zdravím všechny zde přítomné biskupy. Jsem potěšen přítomností pana prezidenta i státních a místních představitelů. Srdcem objímám všechny Poláky, žijící ve vlasti i v zahraničí.



„Buďte pevní ve víře!” Před chvílí jsme slyšeli Ježíšova slova: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce a On vám dá jiného Utěšitele, aby s vámi zůstal navždy – Ducha Pravdy” (Jan 14,15-17a). V těchto slovech Ježíš ukazuje hluboký vztah, který existuje mezi vírou a vyznáním Boží Pravdy, mezi vírou a oddaností Ježíši kristu v lásce, mezi vírou a životrní praxí, isnpirovanou přikázáními. Všechny tři dimenze víry jsou plodem působení Ducha svatého. Tato činnost se projevuje jako vnitřní síla, která slaďuje srdce učedníků se srdcem Kristovým a činí je schopnými milovat bratry jako je miloval On. Víra je tak darem, ale současně úkolem.
„On vám dá jiného Utěšitele – Ducha Pravdy”. Víra, jako poznání a vyznání pravdy o Bohu a o člověku, „závisí na hlásání; hlásání pak se uskutečňuje Kristovým slovem”, říká svatý Pavel (Řím 10,17). V průběhu dějin církve apoštolové hlásali Kristovo slovo a usilovali o to, aby je nedotčené předávali svým nástupcům, kteří je pak dále předávali nastupujícím generacím, až podnes. Tolik hlasatelů evangelia položilo svůj život právě kvůli věrnosti pravdě Kristova slova. Ze starostlivé péče o pravdu tak vzešla tradice církve. Jako v minulých staletích, tak i dnes existují lidé či prostředí, jež tuto tradici staletí přehlížejí a chtěli by zfalšovat Kristovo slovo a zbavit evangelium pravd, které jsou, podle nich, pro moderního člověka příliš nepohodlné. Usiluje se o vytvoření dojmu, že je vše relativní: i pravdy víry závisí na historické situaci a lidského hodnocení. Církev však nemůže umlčovat Ducha pravdy. Za pravdu evangelia jsou odpovědni nástupci apoštolů, spolu s papežem, ale i všichni věřící jsou povoláni brát část této odpovědnosti na sebe a přijímat její závazné směrnice. Každý křesťan je povolán stále konfrontovat vlastní mínění s tím, co říká evangelium a tradice církve ve snaze zachovat věrnost Kristovu slovu, i když je náročné a lidsky těžko pochopitelné. Nesmíme upadnout do pokušení relativizmu či subjektivního a selektivního výkladu Písma svatého. Jedině celá pravda nám pomůže přilnout ke Kristu, který pro naši spásu zemřel a vstal z mrtvých.

Kristus říká: „Jestliže mě milujete...”. Víra neznamená pouze přijetí určitého počtu abstraktních pravd, které se týkají tajemství Boha, člověka, života a smrti, budoucích věcí. Víra spočívá v hlubokém, osobním vztahu ke Kristu, vztahu, založeném na lásce Toho, který si nás miloval jako první (srv. 1Jan 4,11), až do krajnosti, že se za nás zcela obětoval. „Bůh projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás umnřel, když jsme ještě byli hříšníci (Řím 5,8). Jak jinak můžeme na tuto velkou milost odpovědět, ne-li otevřeným srdcem, ochotným milovat? Ale co znamená milovat Ježíše? Znamená to důvěřovat Mu i ve chvílích zkoušky, kráčet za Ním i po cestě křížové, v naději, že brzy nadejde jitro zmrtvýchvstání. Důvěrou v Krista neztratíme nic, a získáme všechno. V jeho rukou dostává náš život pravý smysl. Láska ke Kristu se vyjadřuje odhodláním připodobnit svůj život smýšlení a vnímání jeho srdce. K tomu dochází skrze niternou jednotu, spočívající na svátostné milosti a posilované vytrvalou modlitbou, chválou, díkem a pokáním. Nemůže proto scházet pozorné naslouchání inspiracím, které vzbuzuje prostřednictvím svého Slovem, skrze lidi, které potkáváme, situacemi každodenního života. Milovat Ho, znamená být s Ním v dialogu, abychom poznali jeho vůli a horlivě ji plnili.

Prožívat svou víru jako vztah lásky s Kristem však také znamená být připraveni zříci se všeho, co je popřením této lásky. Právě proto řekl Ježíš apoštolům: „Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání”. Ale která jsou Kristova přikázání? Když Pán učil zástupy, neopomínal stvrzovat zákon, který Stvořitel vepsal do srdce člověka a posléze formuloval na deskách Desatera. „Nemyslete, že jsem přišel zrušit zákon nebo proroky; nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Vpravdě vám pravím: dokud nepominou nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze zákona, dokud se všechno nestane” (Mt 5,17-18). Ježíš nám však s novou zřejmostí ukázal spojující střed božských zákonů, zjevených na Sinaji, totiž lásku k Bohu a bližnímu. „Milovat Boha celým srdcem, celou myslí a celou silou, a milovat bližního jako sebe sama, je víc, než všechny oběti a dary” (Mk 12,33). Ježíš navíc svým životem a svým velikonočním tajemstvím dovršil celý zákon. Tím, že se s námi spojil skrze dar svého Ducha, nese s námi a v nás „tíhu” zákona, která se tak stává „břemenem lehkým” (Mt 11,30). V tomto duchu Ježíš formuloval svůj výčet vnitřních postojů těch, kdo chtějí žít svou víru do hloubky: Blahoslavení chudí v duchu, ti, kdo pláčí, pokorní, ti kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, milosrdní, čistého srdce, činitelé pokoje, pronásledovaní pro spravedlnost... (srv. Mt 5,3-12).

Drazí bratří a sestry, víra, jako přilnutí ke Kristu se pojevuje láskou, která pobízí k prosazování dobra, jež Stvořitel vložil do přirozenosti každého a každí z nás, do osobnosti každého člověka i do všeho, co ve světě existuje. Ten, kdo věří a miluje se tak stává tvůrcem skutečné „civilizace lásky”, jejímž středem je Kristus. Před sedmadvaceti lety, na tomto místě, Jan Pavel II. řekl: „Polsko se za našich časů stalo zemí zvlášť odpovědného svědectví” (Varšava, 2. června 1979). Prosím vás, pěstujte toto bohaté dědictví víry předcházejících generací, dědictví myšlení a služby velkého Poláka, papeže Jana Pavla II. Buďte pevní ve víře, předávejte ji vašim dětem, vydávejte svědectví milosti, kterou jste tak hojným způsobem zakoušeli působením Ducha svatého ve vašich dějinách. Nechť Maria, královna Polska, vám ukazuje cestu ke svému Synu a provází vás v putování ke šťastné a pokojem naplněné budoucnosti. Nechť nikdy z vašich srdcí nevymizí láska ke Kristu a k jeho církvi. Amen.

Přeložil dr. Josef Beníček, spolupracovník Magazínu ChristNet.