Papež byl v Polsku vřele přijat, v Osvětimi uctil památku obětí

 V tomto stavu mlčení se v nitru hluboce skláníme před nespočetným zástupem těch, kteří zde trpěli a byli posláni na smrt; toto ticho se však záhy stává hlasitým voláním po odpuštění a smíření, křikem k živému Bohu, aby už nikdy nedopustil nic podobného.

Papež prošel vstupní branou Osvětimi pěšky z úcty k obětem

Před sedmadvaceti lety, 7. července 1979, zde byl papež Jan Pavel II. Tehdy řekl: „Přicházím dnes na toto místo jako poutník. Je známo, že jsem tu byl už mnohokrát… Tolikrát! A mnohokrát jsem sestoupil do cely smrti Maxmiliána Kolbeho, stanul před zdí smrti a prošel mezi sutinami pecí krematorii v Birkenau. Nemohl jsem sem nepřijít jako papež“. Papež Jan Pavel II. tu stál jako syn národa, který vedle národa židovského, na tomto místě a všeobecně během války vytrpěl nejvíce: „Během druhé světové války přišlo o život šest miliónů Poláků: pětina národa“, připomněl tehdy papež. Nato se k celému světu obrátil s výzvou k respektování práv člověka i národů, kterou před ním vznesli k světu jeho předchůdci Jan XXIII. i Pavel VI., a dodal: „Tato slova pronáší … syn národa, který ve svých dávných i nedávných dějinách vystál od jiných mnohá příkoří. Neříká to proto, aby žaloval, nýbrž aby připomněl. Mluví jménem všech národů, jejichž práva jsou porušována a opomíjena …“.

Papež Jan Pavel II. tu byl jako syn polského národa. Já jsem tu dnes jako syn národa německého, a právě proto musím a mohu říci jako on: Nemohl jsem sem nepřijít. Musel jsem přijít. Bylo a je to povinností vůči pravdě i právu těch, kteří trpěli, povinností před Bohem, být zde jako nástupce Jana Pavla II. a jako syn německého národa – syn toho národa, který ovládla skupina zločinců prostřednictvím lživých slibů velikosti, znovunabytí národní cti a významu, šíříc vyhlídky blahobytu, ale i silou teroru a zastrašování, takže náš národ mohl být využíván i zneužíván jako nástroj jejich zběsilé touhy po ničení a ovládání. Ano, nemohl jsem na toto místo nepřijít. Byl jsem tu 7. června 1979 jako arcibiskup Mnichova-Freisingu mezi mnoha ostatními biskupy, kteří doprovázeli papeže, naslouchali mu a modlili se s ním. V roce 1980 jsem se na toto místo hrůzy vrátil znovu s delegací německých biskupů, otřesen zlem a vděčný za skutečnost, že nad těmito temnotami vzešla hvězda smíření. A právě to je důvod, proč jsem tu dnes: abych úpěnlivě prosil za milost smíření – především Boha, který jediný může otevřít a očistit naše srdce; pak i lidi, kteří tu trpěli; a potom, abych prosil za milost smíření pro všechny, kdo v této hodině našich dějin znovu trpí pod vládou nenávisti a násilí, podněcovaného nenávistí.

Německý papež vyslech příběhy bývalých věznů

Kolik otázek se nám vnucuje na tomto místě! Znovu a znovu vyvstává otázka: Kde byl v těch dnech Bůh? Proč mlčel? Jak mohl dopustit toto nezměrné ničení, tento triumf zla? Na mysl nám vstupují slova 44. žalmu, nářku trpícího Izraele: „ … přece jsi nás zdrtil v kraji zapomnění, zahalil stínem smrti. Den co den jsme kvůli tobě vydáváni na smrt, mají nás za ovce na porážku. Probuď se, Pane, proč spíš? Vstaň a nezatracuj nás navždy! Proč skrýváš svou tvář, zapomínáš na naši bídu a útisk? Vždyť do prachu je sražena naše duše, na zemi leží naše tělo. Vstaň, přijď nám na pomoc a vysvoboď nás pro své milosrdenství (Žl 44,20. 23-27). Toto úzkostné volání, které trpící Izrael vznáší k Bohu v dobách nejzažší tísně, je současně voláním o pomoc všech těch, kdo v průběhu dějin – včera, dnes i zítra – trpí za lásku k Bohu, za lásku k pravdě a k dobru; a je jich hodně i dnes.

Nedokážeme proniknout do Božích tajemství – vidíme jen fragmenty a mýlíme se, pokud bychom ze sebe chtěli dělat soudce Boha a dějin. V takovém případě bychom nehájili člověka, ale přispívali bychom k jeho zničení. Ne – nakonec musíme zůstat u pokorného, ale naléhavého volání k Bohu: Probuď se! Nezapomínej na člověka, kterého jsi stvořil! Naše volání k Bohu musí být současně křikem, co proniká do našeho vlastního srdce, aby se v nás probudila skrytá Boží přítomnost – aby jeho moc, kterou vložil do našeho srdce, v nás nebyla pokryta a udušena bahnem sobectví, strachem z lidí, lhostejností a prospěchářstvím. Vznášíme toto volání před Bohem, a současně ho obracíme k našemu vlastnímu srdci, právě v této přítomné chvíli, kdy doléhají nová neštěstí, v níž jako by znovu z lidských srdcí vystupovaly všechny temné síly: na jedné straně zneužívání Božího jména k ospravedlnění slepého násilí proti nevinným; na druhé straně cynizmus, který neuznává Boha a vysmívá se víře v Něho. Voláme k Bohu, aby přiměl lidi k nápravě, aby poznali, že násilí nevytváří mír, ale jen podněcuje další násilí – ničivou spirálu, v níž v závěrečném účtování mohou být jen poražení. Bůh, v něhož věříme, je Bohem rozumu – ovšem rozumu, který není neutrální matematikou vesmíru, nýbrž je jedno s láskou, s dobrem. Modlíme se k Bohu a voláme k lidem, aby tento rozum, rozum lásky a uznání síly smíření a míru, převládl nad okolními hrozbami nerozumu či pomýleného rozumu, odvráceného od Boha.

Místo, na kterém stojíme, je místem památky. Minulost není jen minulostí. Týká se nás a ukazuje nám  cesty, po kterých nemáme chodit i ty, na něž se máme vydat. Stejně jako Jan Pavel II. jsem i já kráčel kolem kamenů, která v různých jazycích připomínají oběti tohoto místa: jsou tu kameny v běloruštině, češtině, němčině, francouzštině, řečtině, hebrejštině, chorvatštině, italštině jidiš, maďarštině, holandštině, norštině, polštině, romštině, rumunštině, slovenštině, srbštině, ukrajinštině, židovské španělštině, angličtině. Všechny tyto pamětní kameny mluví o lidské bolesti, dávají nám pocítit cynizmus oné moci, která jednala s lidmi jako s předměty a neuznávala je jako lidské bytosti, v nichž se zračí obraz Boží. Některé kameny vyzývají ke zvláštní vzpomínce. Na jednom z nich je nápis v hebrejštině. Mocipáni Třetí Říše chtěli zdrtit celý židovský národ; vymýtit jej se seznamu národů země. Tehdy se strašlivým způsobem naplnila slova žalmu: „Jsme vydáváni na smrt, jako ovce na porážku“. Tito násilní zločinci chtěli vyhlazením tohoto národa zabít Boha, který povolal Abraháma, jenž promlouval na Sinaji a stanovil kritéria zaměření lidstva, jež zůstanou platná navěky. Jestliže už svou prostou existencí je tento národ svědectvím o Bohu, který promlouval k člověku a ujímá se ho, potom tento Bůh měl být konečně mrtvý a panství náležet jen člověku – jim samotným, kteří se považovali za silné, co si dokáží podmanit svět. Zničením Izraele chtěli nakonec vyrvat i kořen, na němž spočívá křesťanská víra a definitivně jej nahradit svou vlastnoručně vytvořenou vírou – vírou v panství člověka, nadvlády silného.

Kameny, které v různých jazycích připomínají oběti Osvětimi

Pak je tu kámen  v polštině: V první fázi a především se chtěla odstranit kulturní elita a tak vymazat národ jako samostatný historický subjekt, aby se ponížil do té míry, že bude dále existovat jako národ otroků.
Další kámen, který zvlášť vybízí k zamyšlení, je napsán jazykem Romů a Sintů. Také tady šlo o odstranění celého národa, který žije kočovným způsobem uprostřed ostatních národů. Byl zařazen mezi neužitečné prvky všeobecných dějin, na základě  ideologie, v níž měl hodnotu jen užitek a měřitelný zisk, vše ostatní se považovalo za lebensunwertes Leben – život nehodný toho, aby se žil.

Dále je tu kámen v ruštině, který připomíná obrovský počet životů, obětovaných ruskými vojáky ve střetu s režimem nacionálněsocialistického teroru; současně však nás vede k zamyšlení nad tragickou dvojakostí významu jejich poslání: tím, že osvobodili národy od jedné diktatury, měli rovněž posloužit k podrobení těchto národů diktatuře nové, Stalina a komunistické ideologie.

I všechny ostatní kameny v mnoha evropských jazycích k nám promlouvají o utrpení lidí celého kontinentu; hluboce by zasáhly naše srdce, kdybychom nevzpomínali na oběti jen obecně, ale mohli patřit do tváří jednotlivých lidí, kteří tu zahynuli v temnotách teroru. Vnímal jsem jako niternou povinnost zastavit se obzvláště i před kamenem s německým nápisem. Odtud se nám vynoří před očima tvář Edith Stein, Terezie Benedikty od Kříže: židovky a Němky, která zahynula spolu se svou sestrou v hrůze noci německého nacistického koncentračního tábora; jako křesťanka a Židovka přijala smrt spolu se svým národem a za něj. Na Němce, kteří byli tehdy odvezeni do Auschwitz-Birkenau a tam zemřeli, se tehdy pohlíželo jako na Abschaum der Nazion – jako na odpad národa. Nyní však si je připomínáme s vděčností jako svědky pravdy a dobra, které přetrvalo i v našem národě. Jsme jim vděčni za to, že se nepodřídili vládě zla a nyní je máme před sebou jako světla v temné noci. S hlubokou úctou a vděčností se skláníme přede všemi, kteří stejně jako tři mládenci tváří v tvář hrozbě smrti v rozpálené peci odpověděli: „Jedině náš Bůh nás může zachránit. Ale i kdyby nás nevysvobodil, nechť je ti známo, králi, že tvé bohy nectíme a zlaté soše, kterou jsi dal postavit, se neklaníme“ (srv. Dan 3,17).

Ano, za těmito kameny se skrývá úděl nesčetných lidských bytostí. Burcují naši paměť, burcují naše srdce. Nechtějí v nás vzbuzovat nenávist: naopak, ukazují nám jak strašlivé je dílo nenávisti. Chtějí vést naši mysl k uznání zla jako zla a k jeho odmítnutí; chtějí v nás vzbudit odvahu k dobru, k odporu vůči zlu. Chtějí v nás podnítit pocity, které jsou vyjádřeny ve slovech, jež Sofokles vkládá do úst Antigoně, tváří v tvář hrůze, která ji obklopuje: „Nejsem tu proto, abych spolu s vámi nenáviděla, nýbrž abychom společně milovali“.

Díky Bohu, očišťováním paměti, k němuž nás toto místo hrůzy vyzývá, rostou v jeho okolí mnohé iniciativy, které chtějí zamezit zlu a posílit dobro. Před chvílí jsem mohl požehnat Centrum pro dialog a modlitbu. V jeho bezprostřední blízkosti žijí svůj skrytý život sestry karmelitánky, které se jedinečným způsobem spojili s Kristovým křížem a připomínají nám víru křesťanů, která vyznává, že sám Bůh sestoupil do pekel utrpení a trpí spolu s námi. V Osvětimi existuje Centrum svatého Maxmiliána a Mezinárodní vzdělávací centrum o Auschwitz a holocaustu. Dále je tu Mezinárodní dům pro setkání mládeže. U jednoho ze starých Domů modlitby je Židovské centrum. A konečně vzniká tu i Akademie pro lidská práva. Tak můžeme doufat, že z místa hrůzy vzejde a vyroste tvůrčí přesvědčení, že vzpomínání pomáhá čelit zlu a dává triumfovat lásce.

V Auschwitz-Birkenau lidstvo prošlo „temným údolím“. Proto bych chtěl právě na tomto místě skončit modlitbou důvěry – žalmem Izraele, který je zároveň i modlitbou křesťanů: „Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout. Občerstvuje mou duši, vede mě po správných cestách pro svoje jméno. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha...přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy“ (Ž 23,1-4).

Přeložil dr. Josef Beníček, spolupracovník Magazínu ChristNet. Foto agentury Ansa, Reuters, Ap.